Čtvrtý porodní příběh

Zpravidla mám z porodu jen malé nervy, ale tentokrát to pro mě byl rozhodně největší stres.

Na jednu stranu jsem se po bleskovém porodu Star v porodnici bála, abych se do porodnice dostala včas. Moc jsem si přála epidurál, ale ještě VÍC jsem chtěla, abych nemusela rodit doma nebo v autě.

A za druhé, po všech těch problémech s raným subchorionálním krvácením jsem prostě cítila mimořádné obavy, aby vše proběhlo hladce.

Na mém posledním ultrazvuku, ještě ve 33. týdnu, mi technička o krvácení nic neřekla, tak jsem se na něj nakonec zeptala, když všechno ukládala, a ona řekla, že ho neviděla, ale že i kdyby tam bylo, tak by ho v tuhle chvíli asi neviděla, protože miminko je moc velké. Tak jsem se trochu obávala, že by tam mohlo ještě neviditelně viset a způsobit problémy při porodu.

Maminka původně plánovala přijet týden před termínem, ale jak se to blížilo, obě jsme se rozhodly, že bude bezpečnější, když přijede v můj termín, aby měla větší šanci nestrávit celý týden čekáním na miminko, které se může opozdit jako ostatní holky (které se opozdily o 8 dní, 7 dní a 4 dny).

Na kontrole ve 39. týdnu jsem měla 70% výtok a dilataci na 3-4, ale ve 39. týdnu se Star jsem na tom byla téměř stejně a narodila se až za 11 dní, takže jsem si nedělala velké naděje.

Taky jsem doufala, že nestihnu Stariny narozeniny, takže jsem byla ráda, když narozeniny přišly a odešly a žádné miminko nepřišlo.

Dva dny před termínem jsem byla stále na 70 % a otevřená na 4. Doktorka mě naplánovala na vyvolání ve 41. týdnu, pro případ, že bych to stihla.

Maminka přijela ve středu večer a já tajně doufala, že stejně jako u porodu Star začnu rodit nebo mi praskne voda během pár hodin po jejím příjezdu.

Ale nic takového se nestalo.

V noci ze středy na čtvrtek jsem strašně spala, jednak díky tomu, že jsem byla ve 40. týdnu těhotenství, a jednak jsem prostě byla nervózní z toho, že se mi nechce rodit. Opravdu jsem doufala, že to nebude trvat dalších čtyři nebo pět dní.

Ve čtvrtek ráno jsem měla řídit odvoz a vyzvedávání dětí ze školky a navíc jsem měla naplánovaný konferenční hovor, takže jsem se aspoň měla čím zabavit.

Ráno jsem měla tu a tam pár kontrakcí, ale po pár hodinách se zklidnily a nikdy nebyly moc konzistentní ani bolestivé, i když se mi zdály o chlup vážnější než Braxton-Hicks.

Po klidu jsme s mamkou vzaly holky do parku, kde si přes hodinu hrály, zatímco jsme s mamkou seděly na sluníčku a povídaly si.

Bart posledních pár dní pracoval z domova, protože jeho kancelář je dost daleko, takže se bál, že by porod úplně prošvihl, kdybych začala rodit, zatímco on by byl v práci.

Máma navrhla, že bychom mohli zajít na večeři, tak jsme se zastavili doma pro Barta a vyrazili jsme. Anička se úplně sesypala a během pár minut, co jsme nastoupili do auta, byla úplně mimo. Začala jsem mít zase pár dalších kontrakcí, ale žádné nebyly bolestivé ani dlouhé.

Dali jsme si krásnou večeři v Liberty Market a šli domů uložit holky do postele. Měla jsem v plánu jít s mámou do knižního klubu, ale cítila jsem se po mizerném spánku hrozně unavená a chtěla jsem si jít lehnout.

S každou kontrakcí toho rána jsem doufala, že budou silnější a soustavnější, ale teď jsem se bála, že začnu rodit, protože jsem byla tak unavená a představa porodu mi zněla naprosto zdrcujícím dojmem.

Rychle jsme uložili holky do postele, já si oblékla pyžamo a s mámou, Bartem a mnou jsme se usadili na gauč. Měla jsem ještě několik kontrakcí, které byly o něco bolestivější, ale ani zdaleka ne něco, co bych nemohla překřičet nebo co by vypadalo jako skutečný porod.

V devět hodin Bart řekl: „Co kdybychom prostě jeli do nemocnice? Co nejhoršího by se mohlo stát?“ zeptal jsem se. Bránila jsem se, protože jsem za poslední 3 hodiny měla opravdu jen snad tucet kontrakcí, které trvaly jen asi 10 vteřin a nebyly nijak zvlášť bolestivé.

Ale pak jsem měla další kontrakci a pomyslela jsem si: „Opravdu nechci přijít o epidurál.“ Tak jsme sebrali tašky a chystali se vyrazit. Ella byla stále vzhůru a byla nadšená z představy, že bychom tu noc mohli mít miminko. Máma nás všechny tři vyfotila a už jsme byli na cestě.

Nemocnice je jen pár kilometrů od našeho domu a my jsme dorazili těsně před půl desátou. Během cesty jsem neměla jedinou kontrakci, což mě přimělo myslet si, že mě pošlou domů, ale pak, jen co jsme vystoupili z auta, jsem dostala další a bylo to natolik nepříjemné, že jsem Bartovi řekla, že jsem ráda, že jsme přijeli do nemocnice.

Zamířili jsme na porodní sál a zapsali se. Cítila jsem se úplně v pohodě a bála jsem se, že mě nebudou brát vážně (což se stalo u Star a je to důvod, proč jsem prošla přechodným čekáním ve vestibulu, zatímco se pro mě napůl snažili najít pokoj), ale hned mě šoupli na třídírnu a já se převlékla do nemocničního županu.

Sestra mě zkontrolovala a řekla: „Na čem si myslíte, že jste?“ „Na čem?“ zeptala jsem se. Neměla jsem tušení, ale potěšilo mě, když mi oznámila, že jsem na 6. Zeptala se, jaký mám porodní plán, a já řekla: „Epidurál!“ A oni řekli, že to udělají, jakmile budu na porodním sále.

Další sestra mi přišla zavést kapačku a úplně zpackala tu na pravé ruce, udělala mi velkou bouli a bolelo to jako blázen. Tu noc nebyla mou oblíbenou osobou.

Připravila mi tu na levé ruce a pak se objevila další sestra, aby udělala všechny informace o registraci, což se zdálo, že trvá věčnost. Poznala jsem, že mám pár kontrakcí, ale byly tak slabé, že jsem je sotva zaregistrovala. Opravdu jsem se vůbec necítila, jako bych rodila.

Přibližně v 10:30 jsme se dostali na jeden z opravdových porodních sálů a sestra připojila monitory a napsala všechny informace na tabuli, včetně jména našeho dítěte, což mi připadalo tak neskutečné.

Přibližně v 10:45 nebo 10:50 se objevil anesteziolog a za necelých deset minut měl epidurál zavedený a fungující. Cítila jsem, že začíná účinkovat téměř okamžitě, a poprvé z mých tří epidurálů jsem měla pocit mravenčení od pasu dolů, jako by mi usínaly nohy, s tím podivným pocitem špendlíků a jehel.

Doktor se objevil o pár minut později a řekl mi, že jsem na desítce. Moje tělo je očividně opravdu dobré v tom, že se dokáže plně roztáhnout bez velkých bolestí.

Téměř okamžitě jsem cítila velký tlak a řekla jsem si, že jsem připravená kdykoliv tlačit. Když se lékař a sestry připravovali, najednou jsem začala mít docela žízeň a bylo mi trochu špatně, a tak mi sestra přinesla sklenici ledu. Během minuty jsem se cítila mnohem lépe a byl čas jít na to.

Po čtyřech sériích tlačení a celkem devíti minutách se Tally narodila ve 23:31. Ella i Star měly omotanou pupeční šňůru kolem krku, což byla moje další obava, ale tentokrát byla pupeční šňůra vlastně docela krátká a sotva jsem ji udržela, než Bart přestřihl pupeční šňůru (bylo to poprvé, co to udělal – v minulosti ho to nikdy nezajímalo).

Všechny tři ostatní holky byly při porodu celkem klidné, ale Tally se vztekala, jak mohla, a asi 15 minut plakala a plakala. Po pár minutách jsem ji zkusila nakojit a ona se okamžitě přisála, což nás obě naprosto ohromilo.

Bylo to poprvé, co jsem rodila v noci, a bylo to překvapivě klidné a pokojné. Zatímco sestra všechno uklízela a já kojila malou, stále jsem usínala a asi po 20-30 minutách ji sestra vzala na váhu a oznámila, že má 8 liber a 10 uncí, což z ní dělá naše druhé nejmenší dítě (Ella měla 7 liber a 7 uncí, Ani 8 liber a 12 uncí a Star měla 10 liber a 1 unci).

Bart ji chvíli držel na gauči, ale pak už taky usínal, tak ji dal do kolébky, aby mu neupadla.

Sestra se mě zeptala, jestli můžu vstát, a já jí řekla, že v žádném případě, protože jsem byla ještě úplně mravenčí a necitlivá po epidurálu. Přinesla takové to chodítko, pomohla mi do něj a za pár vteřin jsem omdlela (to jí asi ukázalo, že jsem si nedělala legraci).

Pomohla mi zpátky na lůžko, snědla jsem pár svačinek a řekla, že můžu ještě 30-60 minut odpočívat. Propadala jsem se do spánku a asi po 90 minutách mi pomohla na vozík a všichni jsme zamířili na poporodní pokoj.

Teď už byly skoro tři hodiny ráno, a já měla konečně dost citu v nohách na to, abych (POKOJNĚ) došla do koupelny a převlékla se do pyžama.

Bart se usadil na příliš krátkém gauči/lůžku a já znovu nakojila Tally a setkala se se sestrami, které nám měřily životní funkce, než jsem sama usnula.

Další den byl takový snový – miluju ten čas v nemocnici s novým miminkem a nemám na práci nic jiného než ho chovat, podřimovat a nechat ostatní holky přijít na návštěvu.

Maminka je přivedla před obědem a zůstaly asi hodinu a pak přišly znovu po večeři. Zbytek dne jsem strávila tím, že jsem snědla asi deset tisíc svačinek (zdravím malinké krekry s arašídovým máslem a taky tyčinky Nutrigrain), dočetla knížku a pochovala malou.

Celý den byla naprosto příjemná a klidná, ale pak se asi v devět hodin nakojila a pak DID. NE. PŘESTAT. až do 3:30. Pokud se nekojilo, tak prostě nepřetržitě plakala. Takže to byl takový nepříliš vzrušující konec pobytu v nemocnici.

V sobotu ráno jsme se po sprše a vyplnění spousty papírů odhlásili a vydali se domů k zástupu nedočkavých starších sester.

Nemůžu uvěřit, že mám čtyři holčičky a jak moc mám každou z nich ráda.