Žalm 77

Tento žalm nese název Hlavnímu hudebníkovi. Jednomu z nich se říká. Žalm Asafův.

Nejvyššího hudebníka někteří považují za samotného Hospodina Boha, jiní předpokládají, že jde o vedoucího sboru nebo hudebníka v Davidově době, jako byl zpěvák Hemán nebo Asaf (1Kr 6,33; 16,5-7 a 25,6). „Zápis ‚Pro vedoucího hudby‘ se objevuje v padesáti pěti žalmech (také v Habakuk 3,19) a slouží pravděpodobně jako hudební doplněk, který označuje žalm, který má být součástí chrámové bohoslužby nebo který má být přednášen vedoucím sboru.“ (Willem VanGemeren)

Jedutun (zmíněný také v názvech žalmů 39 a 62) byl jedním z hudebníků, které David určil, aby vedli veřejné izraelské bohoslužby (1Kr 16,41; 25,1-3). Charles Spurgeon o Jedútúnovi napsal: „Jedútúnovi synové byli podle 1Kr 16,42 vrátní nebo vrátní. Ti, kdo dobře slouží, jsou nejlepšími zpěváky, a ti, kdo zaujímají nejvyšší místa ve sboru, se nesmí stydět čekat u sloupů u dveří Hospodinova domu.“

Asaf byl velkým zpěvákem a hudebníkem Davidovy a Šalomounovy éry (1 Par 15,17-19; 16,5-7; 2 Par 29,13). 1K 25,1 a 2K 29,30 dodávají, že Asaf byl ve svých hudebních skladbách prorokem.

„Poselstvím tohoto žalmu je, že hloubat o smutku znamená být zlomený a sklíčený, zatímco vidět Boha znamená zpívat v nejtemnějším dni. Jakmile poznáme, že naše léta jsou z jeho pravice, všude se objeví světlo.““ (G. Campbell Morgan)

A. Útěcha a úzkost při vzpomínce na Boží skutky.

1. Útěcha a úzkost při vzpomínce na Boží skutky. (1-3) Hledání Boha a zůstávání v úzkosti

Volal jsem k Bohu svým hlasem –
k Bohu svým hlasem –
a on mě vyslyšel –
v den svého soužení jsem hledal Hospodina –
v noci jsem bez ustání natahoval ruku –
duše se nechtěla dát utěšit –
vzpomínal jsem na Boha a byl jsem v úzkosti –
naříkal jsem a můj duch byl zdrcen. Sela

a. Volal jsem k Bohu svým hlasem: Tento žalm začíná myšlenkou běžnou v žalmech, kdy žalmista popisuje své volání k Bohu. Volal k Bohu a poznal, že ho Bůh vyslyšel (Vyslyšel mě).

i. „Dny soužení musí být dny modlitby; ve dnech vnitřního soužení, zvláště když se zdá, že se od nás Bůh vzdálil, ho musíme hledat a hledat, dokud ho nenajdeme. V den svého soužení nehledal rozptýlení v zaměstnání nebo rekreaci, aby tak setřásl své trápení, ale hledal Boha a jeho přízeň a milost. Ti, kdo prožívají duševní soužení, nesmí myslet na to, že je zapijí nebo se jim vysmějí, ale musí se za ně modlit.“ (Henry, citováno u Spurgeona)

b. V den soužení: Jeho volání k Bohu bylo naléhavé (v den soužení), aktivní (protahované) a vytrvalé (bez ustání).

i. „V módě ‚rozpřáhl‘ ruce k modlitbě (Ž 143,6) a nepřestával zvedat ruce ‚v noci‘.“ (VanGemeren)

c. Má duše se odmítala utěšit: Povzbudivé myšlenky přicházely na mysl, ale byly okamžitě zažehnány. Přátelé mluvili o Boží dobrotě v přítomnosti a světlejší budoucnosti, ale duše odmítala jakoukoli útěchu.

i. Někdy je útěcha odmítána, protože je povrchní. Někdo může zoufalému člověku říci: „Jdi do kina a bav se,“ nebo nějakou jinou radu, která jeho zoufalství zlehčuje. Někdy jsme v takovém zoufalství, že nám může pomoci hledání Boha a jedině Boha a nic povrchního.

ii. „Některé útěchy odmítl jako příliš slabé pro jeho případ, jiné jako nepravdivé, další jako nesvaté; ale hlavně kvůli roztržitosti odmítl i ty důvody útěchy, které by u něj měly být účinné. Jako se nemocný člověk odvrací i od nejsilnějšího jídla, tak to udělal i on. Není možné utěšit ty, kdo se odmítají nechat utěšit.“ (Spurgeon)

iii. „Na tuto neústupnost může dále poukazovat ozvěna Jákobova odmítnutí útěchy kvůli Josefovi (Genesis 37,35).“ (Genesis 37,35). (Kidner)

d. Vzpomněl jsem si na Boha a trápil jsem se: Žalmista vážně a upřímně volal k Bohu a věděl, že ho Bůh slyší – přesto se trápil a cítil, že je jeho duch přemožen. Smysl je: „Bože, vím, že jsi tu – proč mi nechceš pomoci tak, jak potřebuji?“

i. Nejčastěji, když věřící volá k Bohu a cítí, že je vyslyšen, přináší to pokojnou jistotu víry. Ne vždy tomu tak ale je. Někdy – zvláště když zůstáváme ve svých potížích, místo abychom z nich byli vysvobozeni – přináší pocit, že nás Bůh vyslyšel, a přesto naše potíže zůstávají, větší frustraci, a ne menší.

ii. Možná něco takového pociťoval Pavel v souvislosti se svým ostnem v těle popsaným v 2K 12,7-10. V tomto případě se jedná o to, co se mu stalo. Nejprve cítil frustraci z nevyslyšené modlitby, pak pocítil výzvu z vyslyšené modlitby, ale ne podle předchozího očekávání.

iii. Jde o druh zápasu s Bohem, který znají ti, kdo jsou ve vztahu s Bohem poněkud dál. Hloubka a složitost tohoto zápasu je hodna rozjímání – proto je zde vloženo Selah.

2. (4-6) Usilovné hledání.

Ty mi držíš víčka otevřená;
jsem tak zneklidněn, že nemohu mluvit.
Přemýšlím o dávných dnech,
o dávných letech.
V noci vyvolávám na paměť svou píseň;
rozjímám ve svém srdci,
a můj duch pilně pátrá.

a. Ty držíš má víčka otevřená: Asaf zvažoval intenzitu svého volání k Bohu. S unavenýma očima a ustaraným srdcem upřímně hledal Boha.

i. „Smutek jako dravá šelma požírá v noci a každé smutné srdce ví, jak se víčka, jakkoli unavená, odmítají zavřít nad stejně unavenýma očima, které hledí doširoka otevřené do černé tmy a vidí tam hrozné věci. Tento muž měl pocit, jako by mu Boží prst tlačil na víčka a nutil ho hledět do noci.“ (Maclaren)

ii. Nemohu mluvit: „To svědčí o nárůstu smutku a úzkosti. Zpočátku cítil svou bídu a hlasitě volal. Dostává se mu více světla, vidí a cítí svou hlubokou bídu a pak jeho slova pohltí přílišná úzkost. Jeho neštěstí je příliš velké, než aby se dalo vyslovit.“ (Clarke)

b. Uvažoval jsem o dávných dnech: Asaf zvažoval rozsah svého volání k Bohu, když uvážil, co Bůh učinil i v dávných dobách. Divil se, proč se zdá, že Bůh odpovídá těm v minulosti s větším uspokojením než v současnosti.

c. Vzpomínám na svou píseň v noci: Asafovo hledání Boha pamatovalo na lepší časy (píseň v noci) a bylo hluboké (rozjímám ve svém srdci) a pilné.

3. (7-9) Pátravé otázky:

Zavrhne Hospodin navždy?
A nebude už příznivý?“
„Přestalo navždy jeho milosrdenství?“
„Zklamal navždy jeho slib?“
„Zapomněl Bůh být milosrdný?“
„V hněvu uzavřel své něžné slitování?“
„Zklamal navždy jeho slib? Sela

a. Zavrhne Hospodin navždy? Těmito otázkami Asaf vyslovil svou obavu, že období sucha a zklamání může trvat věčně. Obával se, že už nikdy neuvidí Boží přízeň, Boží milosrdenství a naplnění Božího zaslíbení.

i. „Velmi moudře se tento dobrý muž hádal sám se sebou a snažil se vyléčit svou nevíru. Léčil se homeopaticky, léčil podobné podobným. Když byl napaden nemocí zpochybňování, podával si otázky jako lék. Všimněte si, jak zabíjí jednu otázku druhou, jako lidé hasí oheň ohněm. Máme tu šest otázek, jednu po druhé, a každá z nich zasahuje samotné srdce nevíry.“ (Spurgeon)

ii. „Milovaní, kdybychom se takto někdy školili a křížově zpochybňovali svou vlastní nevíru, Duch svatý by nám poskytl útěchu.“ (Citát z Bible. (Spurgeon)

b. Zapomněl snad Bůh být milostivý? Dalšími dvěma otázkami si Asaf kladl otázku, zda mu Boží milost a slitování již nejsou k dispozici; že jsou vůči němu zapomenuty nebo zablokovány.

i. Mnoho milovaných světců pocítilo muka těchto otázek; mohli bychom si přát, aby každý z nich kladl tyto otázky tak odvážně a upřímně jako Asaf.

ii. „Spurgeonovy studie o žalmech vznikaly v letech 1865 až 1885 a během těchto dvaceti let prožil mnoho špatného zdraví, které se zhoršovalo až do jeho smrti v roce 1892. Trpěl neuralgií a dnou, která mu zanechávala oteklé, zarudlé a bolestivé končetiny, takže často nemohl chodit a dokonce ani psát. Trpěl vysilujícími bolestmi hlavy a spolu s těmito tělesnými neduhy přicházely děsivé záchvaty deprese, vedoucí téměř k zoufalství.“ (Boice)

iii. Spurgeon by proto o tomto žalmu napsal: „Bohužel, můj Bože, pisatel tohoto výkladu dobře ví, co měl tvůj služebník Asaf na mysli, neboť jeho duše zná cestu zármutku. Hluboké rokle a osamělé jeskyně sklíčenosti duše, můj duch dobře zná tvé strašlivé šero!“ (Spurgeon)

iv. Zda v hněvu uzavřel své něžné milosrdenství: „Boží něžné milosrdenství je pramenem, z něhož pramení veškerá jeho laskavost k lidským dětem. Metafora je zde vzata od pramene, jehož ústí je zavřeno, takže jeho vody už nemohou téci stejným korytem.“ (Srov. např. (Clarke)

v. „Jsi-li Božím dítětem, a přesto jsi nikdy nemusel klást tyto otázky, měl bys být velmi vděčný; pokud je však klást musíš, buď velmi vděčný, že je před tebou položil Asaf; a věř, že stejně jako on na ně dostal pohodlnou odpověď, dostaneš ji i ty. Vždycky je útěchou, když můžeš vidět stopy jiného člověka v bahně a bahně, protože když jimi prošel bez úhony on, můžeš jimi projít i ty, protože jeho Bůh bude i tvým pomocníkem.“ (Spurgeon)

c. Selah: Asaf mluvil o věcech, o kterých se věřící málokdy cítí bezpečně. Mnoho věřících nechce riskovat takovou upřímnost. Asafova upřímná úzkost je hodna zamyšlení.

B. O Boží velikosti.

1. (10-12) Trápení se mění v rozpomínání.

Řekl jsem si: „To je mé trápení,
ale budu vzpomínat na léta pravice Nejvyššího.“
Rozpomínám na Hospodinovy skutky,
jistě budu vzpomínat na tvé dávné divy.
Budu také rozjímat o všech tvých dílech,
a mluvit o tvých skutcích.

a. To je má úzkost: V tomto žalmu oceňujeme upřímnou Azafovu úzkost. Zdánlivá propast mezi tím, čemu věřil, a tím, co cítil, pro něj byla bolestná.

b. Ale vzpomenu si: Uprostřed bolestné úzkosti mezi tím, čemu věřil, a tím, co cítil, Asaf promluvil sám k sobě a prohlásil, co udělá. Byl rozhodnutý, že si něco zapamatuje, že to bude mít na paměti.

i. „Na narážky nedůvěry nyní začíná odpovídat víra.“ (Horne)

ii. „Paměť dodává barvy, jimiž Naděje maluje své nejpravdivější obrazy.“ (529.) (Maclaren)

iii. „Paměť je vhodnou služebnicí víry. Když má víra svých sedm let hladu, paměť jako Josef v Egyptě otevře své sýpky.“ (985). (Spurgeon)

c. Já však budu vzpomínat na léta pravice Nejvyššího: Asaf byl odhodlán vzpomínat na lepší období, kdy se Boží moc zdála být neomezená, kdy byla zřejmá jeho symbolická ruka síly a dovednosti (léta pravé ruky). Ve skličujících dobách se rozhodl vzpomenout na lepší časy a vzít si pevnou naději do budoucna.

i. „Když v přítomnosti nebylo nic dobrého, paměť prohledala minulost, aby našla útěchu. Nejraději by si vypůjčila světlo z oltářů včerejška, aby osvětlila šero dneška. Je naší povinností hledat útěchu a nepodléhat v mrzuté lhostejnosti zoufalství.“ (Spurgeon)

d. Budu vzpomínat… budu také rozjímat… a mluvit o Tvých činech: Asaf představil třístupňový postup k povzbuzení a uzdravení. Začíná připomínáním velkých Božích skutků, jeho dávných zázraků. Pak bychom měli rozjímat o těchto skutcích a o tom, čemu nás mohou naučit dnes. Třetím krokem je mluvit o těchto velkých skutcích s druhými.

i. Budu vzpomínat na Hospodinovy skutky: Kidner naznačil, že jde o veřejnou vzpomínku. „Přesně řečeno, ‚budu vzpomínat‘; tj, že jde o veřejné připomenutí těchto skutků.“

2. (13-15) Boží velikost v jeho svatyni:

Tvá cesta, Bože, je ve svatyni,
kdo je tak veliký Bůh jako náš Bůh,
ty jsi Bůh, který činí divy,
ohlásil jsi svou sílu mezi národy,
svou paží jsi vykoupil svůj lid,
syny Jákobovy a Josefovy. Sela

a. Tvá cesta, Bože, je ve svatyni: V první části žalmu Asaf vysvětlil, jak je dobré pamatovat na Boží velikost, rozjímat o ní a mluvit o ní. Druhou část žalmu začíná vlastně popisem Božích dobrých skutků, které začínají ve svatyni – ať už chrámu, nebo stánku.

i. Boží cesta byla ve svatyni v tom smyslu, že svatostánek nebo chrám a jeho obřady jasně hovořily o cestě k Bohu skrze krev nevinné oběti, což nakonec ukazovalo na osobu a dílo Ježíše Krista.

b. Ty jsi Bůh, který dělá zázraky, ohlásil jsi svou sílu mezi národy: Asaf mluvil o zázračných skutcích, které ukazovaly Boží sílu, jak to Bůh opakovaně činil v dějinách Izraele.

c. Svou paží jsi vykoupil svůj lid: Mnohokrát ve svých dějinách Izrael viděl, jak ho Boží věrná síla zachraňuje z nejrůznějších nesnází.

i. Jákobovi a Josefovi synové: „Spojení Jákoba a Josefa jako předků lidu vykoupeného od Egypťanů může být způsobeno tím, že oba trvali na tom, že jejich posledním odpočinkem musí být zaslíbená země, a ne Egypt (1 Moj 47,29nn; 50,24nn).“ (Gn 47,29nn). (Kidner)

3. (16-20) Boží velikost u Rudého moře

Vody tě spatřily, Bože;
Vody tě spatřily, polekaly se;
Také hlubiny se zachvěly;
oblaka vylila vodu;
obloha vyslala zvuk;
také tvé šípy se zableskly.
Ve vichřici zazněl hlas Tvého hromu;
blesky ozářily svět;
země se chvěla a třásla.
Tvá cesta byla v moři,
Tvá stezka ve velkých vodách,
a Tvé kroky nebyly známé.
Vedl jsi svůj lid jako stádo
rukou Mojžíše a Árona.

a. Vody Tě viděly, Bože: V této poslední části žalmu měl Asaf nejspíš na mysli rozdělení a přechod Rudého moře jako příklad jednoho z velkých Božích skutků, který si bude připomínat, rozjímat o něm a vyprávět o něm. Začal poetickým popisem vod Rudého moře, které se bály Jahveho a byly připraveny utéct v jeho přítomnosti.

i. „Vody Rudého moře jsou zde krásně vylíčeny jako obdařené vnímavostí, jako vidoucí, cítící a zmatené až do nejhlubších hlubin z přítomnosti a moci svého velkého Stvořitele.“ (Horne)

b. Z mraků se vylila voda: O mohutné bouři, která provázela rozdělení Rudého moře, se nedozvídáme, ale Asaf popsal déšť, hřmění a blesky (bleskly i tvé šípy). Na tomto místě je těžké určit, zda Asaf popisuje něco, co není obsaženo v Ex 14, nebo prostě jen popisuje Boží přítomnost a moc poetickými slovy.

i. Zdá se příznivější chápat to doslovně. Učinil tak starověký židovský historik Josefus: „Jakmile se kdy celé egyptské vojsko ocitlo uvnitř, moře se rozvodnilo na svém místě, strhlo se s přívalem zvednutým větrnými bouřemi a obklopilo Egypťany. Z nebe se snesly také dešťové přeháňky a hrozné hromy a blesky s ohnivými záblesky. Také se na ně snesly blesky a nebylo nic, co Bůh obvykle sesílal na lidi jako znamení svého hněvu, co by se v této době nestalo; tísnila je totiž temná a ponurá noc. A tak všichni tito lidé zahynuli, takže nezůstal jediný muž, který by byl poslem tohoto neštěstí pro ostatní Egypťany.“ (Josefus, citováno u Spurgeona)

ii. „Buď jde o detaily, které v původním vyprávění chybí, ale zachovaly se v historické paměti lidu, nebo jde o poetické přikrášlení události. Ať už je to jakkoli, není na těchto dodatečných projevech Boží moci v oné velké noci pro Izrael nic nepravděpodobného.“ V tomto případě se jedná o další projevy Boží moci. (Boice)

iii. Tvé šípy: „Buď krupobití, nebo spíše blesky či hromy, které jsou nazývány Božími šípy, Žalmy 18,14; 144,6“. (Poole)

c. Země se chvěla a třásla: Asaf popisuje Boží přítomnost, která se při rozdělení Rudého moře projevila tak, že se otřásla sama země. Protože to opět není zaznamenáno ve zprávě Exodus 14, buď přidává informace, nebo prostě podává básnický popis.

d. Tvá cesta byla v moři, tvá stezka ve velkých vodách: Když Bůh zázračně rozdělil vody Rudého moře, bylo to, jako by pro sebe uvolnil velkou cestu nebo stezku, kterou také dal svému lidu k použití.

i. Svou cestu ve velkých vodách: „Je to věrný obraz Boží vlády nad přírodou. I když byl vtělený, větry a vlny ho poslouchaly a moře mu poskytovalo cestu.“ (srov. (Kidner)

ii. Tvé kroky nebyly známé: „Bůh je popisován, jak se brodí mohutnými oceány, jako by člověk mohl přebrodit nějaký malý potůček. Atlantik s nezměrnými hlubinami pro Něj není o nic víc než pro nás potůček.“ (J. K.). (Meyer)

e. Vedl jsi svůj lid jako stádo: Jako závěrečný popis Božího mocného díla u Rudého moře Asaf poznamenal, že Bůh vedl svůj lid na cestě přes moře, stejně jako jeho služebníci Mojžíš a Áron.

i. Vidíme, že Bůh působí jak při velkých zázracích (jako u Rudého moře), tak při běžném vedení svého lidu prostřednictvím lidských nástrojů (Mojžíš a Áron). Jedno nikdy nevylučuje druhé.

ii. „Porazitel Egypta byl pastýřem Izraele. Hnal před sebou nepřátele, ale šel před svým lidem“. (Spurgeon)

iii. „Boží milující laskavost vůči Izraeli se nezastavila u Rudého moře, ale vedl své vyvolené stádo pod vedením věrných pastýřů přes všechna nebezpečí pouště až do zaslíbené země.“ (985,5) (Horne)

iv. „Tento mocný Bůh má něžné srdce pastýře. Vede svůj lid jako stádo; nepřehání, ale nese beránky na svých bedrech a jemně vede ty, kteří jsou s mladými. Je mocnější než nejmocnější, ale pokornější než nejpokornější!“ (Meyer)