Tyto ženy jsou sice jen doplňkem mnohem většího příběhu Lenina – jednoho z největších politických vůdců 20. století – ale byly to právě ony, kdo zůstal věrný a spolehlivý uprostřed destruktivního, horečnatého světa emigrantské politiky ovládané muži. Lenin, bezohledný martýr a maniak na ovládání, strávil svá exilová léta tím, že jedno po druhém obětoval přátelství vyšším požadavkům strany a revoluce, ale bez svého ženského záložního týmu by pravděpodobně nebyl schopen ani fyzicky, ani psychicky převzít v roce 1917 moc.
Během let strávených na cestách po Evropě se Lenin znovu a znovu dostával do zuřivých politických hádek v rámci svého tažení za získání nadvlády nad stranou a opakovaně se přiváděl na pokraj totálního fyzického zhroucení. Naďa byla vždy nablízku, sledovala varovné příznaky a byla připravena odvézt ho na dovolenou nebo za odpočinkem a relaxací do švýcarských hor, které tolik milovali. Na úkor vlastního zdraví – dlouho nediagnostikované potíže se štítnou žlázou nakonec řešila až v roce 1913 – dávala Leninovi vždy přednost, dokud se i ona nedostala do bodu vážné nemoci, po níž si on pro jednou musel najít čas, aby se o ni postaral.
S neobyčejnou vyrovnaností a důstojností se smířila s Leninovým poblouzněním krásnou Inessou Armandovou a tolerovala sexuální vztah vedený jí pod nosem v Paříži; ve skutečnosti se stala Inessinou přítelkyní a důvěrnicí a po její předčasné smrti se osobně zajímala o její děti. Naďa prý dokonce Leninovi nabídla rozvod, ale on odmítl. Měl vůči ní samozřejmě morální dluh, ale sex a láska stály v cestě revoluci a Inessa nakonec musela za svou oddanost a věrnost Leninovi zaplatit tím, že se vyčerpala ve prospěch strany a v pouhých šestačtyřiceti letech skončila v předčasném hrobě.