Izolace může vypadat jako sto různých věcí:
Odstrčené dítě
Starší vdova bez řidičského průkazu, závislá na sociálním zabezpečení, zaneprázdněná rodina
Odvrácení se od partnera, když jsme naštvaní, místo k
Sníst lžičkou čtvrtku zmrzliny a ignorovat zvonící telefon
Stát uprostřed davu, nemít si co říct a nemít s kým mluvit
Můžeme vytáhnout telefon, abychom otupěli před aktivitou okolního světa, vyhýbat se pozváním, protože být venku, kde žijí lidé, je prostě moc práce, nebo odhánět lidi s vroucími emocemi, kterým ani sami nedokážeme porozumět.
Izolace není žádný jeden čin, jedno odmítnutí nebo jeden okamžik, což ji činí těžko pochopitelnou a těžko překonatelnou. Díky izolaci můžeme vědět, že se cítíme mimo, ne zcela v pořádku, trochu smutní, pak hodně smutní nebo vůbec ne smutní, trochu podráždění nebo hodně naštvaní. Může to ovlivnit naši schopnost soustředit se a náš spánek a ve skutečnosti to mění funkci našeho mozku a zvyšuje riziko více než několika závažných zdravotních diagnóz.
Co je to za povyk? Není trocha času o samotě dobrá?
Jako matka čtyř dětí, vedoucí mládeže pro stovky lidí a spisovatelka pro tisíce lidí mám ráda čas o samotě. Všichni potřebujeme nějaký čas o samotě, ale čas o samotě s knihou, pěknou dlouhou procházkou nebo oblíbeným televizním pořadem se velmi liší od trvalého stavu stažení se, odhlášení se, ponechání o samotě, ať už si ho vynucujeme sami, vynucuje nám ho život nebo nám ho vnucují druzí.
Odhlášení se může být na chvíli v pořádku. Naše psychologické systémy jsou vybudovány tak, aby nás chránily a zabránily nám, abychom byli zahlceni všemi pocity. Můžete pocítit rozdíl mezi potřebným časem o samotě a izolací, protože izolace má v sobě hranu, která je bolestivá.
Bůh nás stvořil ne proto, že nás potřebuje, ale proto, že nás chce. Nikdy nejsme skutečně sami, i když jsme jen já, já a já. I ve svém já jsme byli stvořeni pro společnost Stvořitele.
Spojení je opakem izolace.
Spojení je uzdravující; přináší život tam, kde je bla.
Bůh toto spojení poskytuje sám od sebe a prostřednictvím lidí.
Bůh utváří spojení záměrně, ne prostřednictvím štěstí, klidu, dobrých nápadů nebo vynikajících zážitků. To všechno jsou dobré věci a mohou v nás vyvolat pocit spojení.
Však
neurčité spojení a vztah v našem světě nestačí. Nedávají nám to, co potřebujeme. Zamávat na souseda, když vcházíme do domu, je sice spojení, ale bez lásky to není vlastně nic. Ukazovat se na rodinných setkáních, jíst maminčin super speciální kastrol a rozdávat dárky o Vánocích a narozeninách je hezké, ale bez lásky nás to nenaplňuje. Nakonec jsme jaksi ploší, jaksi prázdní.
Slavný úryvek o lásce nám připomíná,
„Jestliže mluvím jazyky lidskými a andělskými, ale lásku nemám, jsem hlučný gong nebo řinčící činel. A kdybych měl prorocké schopnosti a rozuměl všem tajemstvím a všemu poznání a kdybych měl veškerou víru, takže bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Rozdám-li všechno, co mám, a vydám-li své tělo ke spálení, ale nemám-li lásku, nic nezískám.“
Nic nezískám.
Nemůžeme nikoho jiného v životě nutit, aby nám vlil lásku, abychom se cítili lépe, abychom se stali méně izolovanými. Můžeme se obrátit na Boha. Můžeme k němu volat.
Můžeme tomuto Stvořiteli říct, že je nám úplně jedno, jak těžké je navázat s lidmi kontakt a jak složité jsou vztahy.
Můžeme se připojit ke skupině v kostele nebo ke kurzu v našem městě a můžeme se setkávat s lidmi a riskovat odmítnutí, abychom se dostali ke skutečnému spojení, abychom našli skutečnou podobu spojení, které zahrnuje lásku.
Můžeme někomu napsat.
Můžeme se hezky, rozpačitě zeptat, jaké jídlo má někdo rád, abychom začali rozhovor.
Můžeme se propracovat kolem podivných lidí, abychom se dostali k lásce.
Můžeme být tím člověkem, který se odvážně pustí do náhodné události, kterou jsme viděli na Facebooku, abychom vstoupili do situace, která nás moc nezajímá, ale potkali lidi, kteří právě mohou skrývat podivné množství lásky, která čeká jen na to, až si ji vezmeme.
Můžeme přijmout odmítnutí, jednou, dvakrát, třikrát, čtyřistakrát, protože Stvořitel nás nikdy neodmítá. Spasitel se nikdy neodvrací, ale vždy, vždy se obrací k nám.
Místo izolace ničeho získávám něco.
Mattova úvaha:
Heidi položila uprostřed blogu otázku: „Jak osaměle se cítím?“ A já tu sedím sám ve sklepě u počítače a přemýšlím o tom. Můžeme být obklopeni lidmi a vztahy, sledovat, jak nám stoupá počet přátel a sledujících, jak přibývají lajky, a přesto se cítit sami. Zároveň můžeme sedět uprostřed jídelny, třídy, kanceláře nebo svatostánku a rozhlížet se po nesčetném množství lidí, dokonce i po těch, ke kterým máme stále vztah, a přesto se cítit sami. Můžeme být sami ve svém pokoji, sami se svými myšlenkami, sami. Izolace je jedním z největších nástrojů ďábla a je to nástroj, který použil v zahradě, aby izoloval Evu a Adama od Boha a od sebe navzájem. Je to nástroj, který používá i na nás. Je to nástroj, který se pokusil použít na Ježíše, ale ve svém pokusu neuspěl. Evangelia zaznamenávají Ježíšova slova na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“. Ježíš na sebe bere hřích světa, vše, co by se snažilo oddělit Boha od jeho lidu a izolovat nás. V té chvíli poznává naši izolaci a bolest. Poznává, kdo jsme a co snášíme. V této chvíli máme Spasitele, který k nám přichází v naší izolaci, aby se ujistil, že nikdy nebudeme sami. V našich osamělých chvílích a v každém okamžiku máme Ježíše, který nám dává svůj život plný lásky.