Můj otec si myslel, že je nutné, aby se děti bály svých rodičů, aby se chovaly slušně. Myslel si, že děti se rodí špatné. V dětství ho fyzicky týral vlastní otec a pak bojoval ve Vietnamu, takže si můj otec namlouval, že dokud nás nebije pěstmi, odvádí jako otec dobrou práci a že každá jiná krutost je nezbytným nástrojem výchovy dětí. Matka mu v jeho krutosti nikdy nebránila. Při každé příležitosti ji znevažoval a ponižoval. Potřeboval se cítit chytřejší a větší než ostatní. Moje matka mlčela. Nedělala nic jiného, než že celé dny a noci pracovala. Z našich podlah by se dalo jíst. Vařila čtyřchodová jídla od základu a děti byly nuceny jíst za všech okolností. Nikdy s dětmi netrávila žádný čas, jen dohlížela na naše vlastní domácí práce.
Můj otec byl vždycky naštvaný a vždycky připravený kdykoli vybuchnout. Jeho život byl těžký a považoval za zásadní, abychom to já a moji čtyři sourozenci pochopili už od dvou let. Stačil jeho hlas nebo zvuk jeho auta přijíždějícího k domu, aby se mi zvedl žaludek, tělo se mi zalilo horkem a potem, tvář mi mravenčila a mysl se naplnila panikou a strachem. Každý den. Úplně jsem ztichla s pocitem, že kdybych se stala tapetou, neviděl by mě. Nejhorší, co si lze představit, bylo, že si mě všiml, protože z toho nikdy nevzešlo nic dobrého.
Vytvářel tyto důmyslné, zvrácené tresty, aby nás ponížil. Bylo důležité, aby všichni stáli a sledovali ty tresty, aby oběť byla co nejvíc ponížená a my ostatní se ho víc báli. Byl nepředvídatelný, aby záměrně zničil náš pocit bezpečí. Několik z jeho mnoha trestů: nutil mou tříletou mladší sestru sedět nahou venku na dvoře před projíždějícími auty a nechat se co nejvíc poštípat od komárů, aby ji potrestal za to, že byla raději nahá, když byla doma; křičel z plných plic a přitom vyhrožoval našemu tělesně a mentálně postiženému bratranci, že ho přibije zády ke kuchyňské židli, pokud nebude sedět rovně, a nutil nás, abychom tomu všemu přihlíželi, když jsme byli na základní škole (to dělal mnohokrát v průběhu několika let, dokud jsme nepoprosili tetu, aby ho k nám už nepouštěla, když byl otec doma); mlátil před námi našeho psa; vyhrožoval nám, že nás zabije, a obviňoval nás, že se snažíme přimět jeho ženu (naši matku), aby ho chtěla opustit; nazýval nás „kretény“ a „budižkničemy“; roztrhal naše vypracované domácí úkoly, pokud se mu zdálo, že máme příliš chaotické písmo (protože on sám měl jen pátou třídu a nedokázal pochopit matematické úlohy v našich úkolech ze střední školy); nutil nás bezdůvodně mlčky stát a dívat se, jak pracuje u svého stolu; dlouhé výhružné tirády, při kterých jsme museli hodinu stát rovně, když nás obviňoval, že jsme nechali koště na podlaze v garáži; škrcení, když mi bylo 13 let, protože se mu zdála moje sukně z ruky příliš krátká; pohledy, vznášení se a vyhrožování ublížením na zdraví tak hrozivým způsobem, když nám bylo 2-14 let, že jsme zvraceli a počůrávali se; zakazoval nám mít kamarádky ve škole; styděl se za nás, jakmile jsme přišly do puberty, i když se žádná z nás nedržela za ruku s klukem; odposlouchával naše telefonní hovory, když nám bylo 14-19 let; lhal nám o všem a zapaloval plyn; fyzicky nám sahal na obličej a hnětl ho rukama, když usoudil, že vypadáme „moc vážně“ nebo „naštvaně“.
Občas si toho všimli i lidé mimo naši nejbližší rodinu. V devíti letech si nás jedna z mých tet vzala stranou, když tam nebyl, a zeptala se nás: „Bojíte se svého otce?“ „Ne,“ odpověděli jsme. Všichni jsme se to snažili smést ze stolu a říkali jsme, že je nám vlastně jedno, co dělá, ale v tom věku jsem si byla stoprocentně jistá nade vší pochybnost, že můj otec je víc než schopný zavraždit kterékoli ze svých dětí, pokud zajdeme dost daleko (pokud někdy otěhotníme, budeme křičet zpátky, utečeme z domova, řekneme učitelům, jak je krutý, nebo ho vyloženě neposlechneme). Z žádných pseudointervencí nikdy nic nebylo. Byla osmdesátá léta a všichni rádoby dobří samaritáni se zřejmě báli zpochybňovat mužské autority.
Byly jsme z něj úplně vyděšené. O 25 let později se mu za každou cenu vyhýbáme.
Nevychoval „vítěze“, „úspěšné“ nebo silné lidi, jak by si přál. Vychoval dospělé lidi s řadou vážných psychických, emocionálních a zdravotních problémů: poruchy příjmu potravy, chronické panické a úzkostné poruchy vyžadující léky, problémy ve vztazích, zneužívání návykových látek, problémy s uspokojováním lidí, přehnaný perfekcionismus, sebepoškozující chování, nedostatečné výsledky a celkový boj a špatný zdravotní stav. Z jeho potomků se díky Bohu vyklubali vcelku dobří rodiče našich vlastních dětí. Nyní už z větší části chápeme, co nemáme dělat.
Rodiče, nepoužívejte stud a strach jako nástroje výchovy dětí. Nikdy z toho nevzejde nic dobrého. Vychováte opačné dítě, než jaké jste chtěli vychovat. Věřte mi. Chovejte se ke svým dětem s čistou laskavostí a odpuštěním a slibuji, že se to naučí svým příkladem.
– Nicolette, dítě, které přežilo zneužívání
Děti, které prožily zneužívání, násilí a jiné traumatické události, zbytečně trpí špatnými následky po zbytek života. Tyto události, které mění život, se nazývají nepříznivé zážitky z dětství (Adverse Childhood Experiences, ACE).