Tažení proti křesťanům
Mimo to musel ʿAbd al-Raḥmān také kontrolovat hrozby z křesťanského severu. Hlavní nebezpečí přicházelo z Leónského království. Výprava, které velel Ordoňo II. tehdejší vazalský král Galicie a pozdější leónský král, na muslimské území v létě roku 913, zejména jeho vyplenění Evory (Talavery) a masakr jejího muslimského obyvatelstva, vyvolaly v muslimském Španělsku všeobecnou nelibost. ʿAbd al-Raḥmān se rozhodl k protiútoku, který zahájil vážně v roce 920 a osobně vedl tažení na Muez. Dobyl pevnosti Osma a San Esteban de Gormaz a poté 26. července 920 uštědřil spojeným vojskům Leónu a Navarry drtivou porážku u Valdejunquery. O čtyři roky později, na jaře roku 924, vedl další tažení do Navarry a vyplenil její hlavní město Pamplonu. Díky těmto dvěma tažením se ʿAbd al-Raḥmānovi podařilo zajistit hranice s křesťanským Španělskem na dalších sedm let. Následující leónský král Ramiro II, který nastoupil na trůn v roce 932, se však ukázal jako hrozivý protivník a okamžitě začal podnikat útoky proti muslimskému území. Ke střetu obou panovníků nakonec došlo v roce 939, kdy u takzvaného příkopu Simancas (Shānt Mānkus) Ramiro muslimy těžce porazil a ʿAbd al-Raḥmān jen o vlásek unikl životu. Po této porážce se ʿAbd al-Raḥmān rozhodl, že už nikdy nepřevezme osobní vedení další výpravy. Na křesťanské vítězství však nenavázal. Když Ramiro v roce 950 zemřel a na křesťanských územích vypukla občanská válka, ʿAbd al-Raḥmān napravil své dřívější ztráty tak důkladně, že v roce 958 Sancho, exilový král Leónu, Garcia Sánchez, král Navarry, a jeho matka, královna Toda, vzdali ʿAbd al-Raḥmānovi v Córdobě osobní hold.
V severní Africe byla ʿAbd al-Raḥmānova politika zaměřena proti Fáimidům v al-Qayrawān (nyní Kairouan v Tunisku). Aby kontroloval jejich kontrolu nad severní Afrikou, financoval proti nim povstání a vysílal námořní výpravy, aby plenily pobřežní města. Město Ceuta bylo v roce 931 opevněno jako základna pro operace v severní Africe. Ke konci jeho vlády však fátimovská moc vzrostla a fátimovský generál Jawhar dokázal odrazit spojence ʿAbda al-Raḥmana. Boj s Fāṭimidy byl však bezvýsledný a měl pokračovat po celé 10. století.
V důsledku prvních úspěchů a pravděpodobně na jeho vlastní popud někteří z jeho dvorních básníků naléhali na ʿAbd al-Raḥmāna, aby přijal titul chalífy. Tuto hodnost přijal v roce 929, krátce po pádu Bobastru, a zvolil si čestný titul Al-Nāṣir li-Dīn Allāh („Vítěz pro Boží náboženství“). Důvodem byla snaha vnitřně posílit svou prestiž a navenek čelit fátimovským nárokům na tuto poctu.