v1-11: Šalomounova chvála Bohu.
v1-2: Bůh prokázal svou milost, když dovolil člověku, aby mu postavil chrám; ani nebe nebes ho nemůže pojmout (2,6).
v3: Šalomoun shromáždil celý Izrael, aby s ním sdílel tuto úžasnou událost.
v4: Bůh prokázal svou věrnost. Slíbil a vlastní rukou tyto sliby splnil. To byla pravda, když dosadil na trůn Davida a pak Šalomouna; a byla to pravda, když vyčlenil Jeruzalém jako místo pro své jméno.
v5: Bůh předtím nevybral místo pro chrám ani krále pro svůj lid.
v6: Bůh měl dvě možnosti: Jeruzalém a Davida, Ez 37,24-25; Zach 12. Ještě předtím si Bůh nevybral místo pro chrám. Obojí má trvalý význam a slibuje židovskému lidu budoucí pozemská požehnání.
v7-9: Šalomoun vysvětlil, proč David nemohl postavit chrám;
- skutečný důvod zde nebyl uveden; 1 Kr 28,3;
- nebyla zde žádná kritika Davida;
- nebyla zde zmínka o Davidových válkách.
David měl vidění od Boha, a to je třeba pochválit, protože toto vidění ho vedlo k tomu, aby hodně připravil pro stavbu chrámu, a zdá se, že inspirovalo i Šalomouna v jeho roli.
v10: Byly tu nepopiratelné známky toho, že Bůh naplnil své slovo; jmenování Šalomouna králem, stavba chrámu.
v11: Archa byla uprostřed, v Nejsvětější svatyni. To byla Boží smlouva s jeho lidem. Bez smlouvy by stavba byla pouhou hromadou cihel.
Pro nás je ústředním bodem Kristus, neboť všechna Boží zaslíbení jsou v něm „ano“ a „amen“.
v12-13: „Amen“: Šalomoun byl na vrcholu plošiny, která ho stavěla nad lid, aby bylo slyšet jeho hlas. To popisuje scénu, jak se Šalomoun modlil před lidem.
v14: Šalomoun začal svou modlitbu Boží dokonalostí a věrností; chrám byl svědectvím Boží věrnosti. Chrám byl veliký, protože Bůh je veliký (2,9). Boží požehnání je určeno těm, „kdo celým srdcem setrvávají na tvé cestě“
v15-17: Boží věrnost a moc. Opakuje se malý refrén: „svými ústy jsi slíbil a svou rukou jsi to splnil“ (viz v4);
- slova zaslíbení; smlouva; slíbil; vyslovil; splnil;
- Solomoun se modlil za Boží trvalou věrnost, aby Bůh prokázal svůj charakter tím, že splní další sliby;
- Bůh je schopen splnit, co slíbil;
- splnění některých slibů záviselo na poslušnosti lidu a krále. Konkrétně zaslíbení věčného království záviselo na tom, zda Davidův rod bude věrně kráčet před Bohem.
v18: Bůh je příliš velký na jakoukoli stavbu vytvořenou člověkem; Sk 17,24-25 a 1 Král 8,27.
Autor zde přidává výraz „s lidmi“; úžasnou pravdou příchodu Ježíše Krista je, že Bůh přebýval mezi námi: „Rád jako člověk s člověkem přebývá, Ježíš, náš Immanuel.“
Viz Jan 14,17: Bůh nyní přebývá ve svém lidu skrze Ducha svatého. Podstatný rozdíl mezi „s“ a „v“; větší zázrak je umožněn skrze Ježíše Krista.
v19-21: Modlitba „k tomuto místu“; viz Dan 6,10, naplnění v38. Šalomounova prosba zněla, aby Bůh vyslyšel všechny modlitby směřující k chrámu. Pro nás platí, že rád ctí modlitby v Ježíšově jménu; Jan 14,13; 16,23.
Je obdivuhodné, že Bůh vůbec přijímá chválu a modlitby od člověka.
Ve v22-39 Šalomoun odkazuje na různé scénáře, v nichž žádal, aby Bůh vyslyšel modlitby svého lidu. Ve všech těchto konkrétních situacích Šalomoun žádal, aby modlitby směřující „k tomuto místu“ byly vyslyšeny.
Šalomoun opakovaně prohlašoval, že nebe je Božím příbytkem.
v22-23: „Nebesa jsou Božím příbytkem: Osobní hříchy: aby Bůh prokázal svou spravedlnost a právo. Neh 4,4; činy v našem životě mají své důsledky.
v24-25: Národní hříchy přinášející vojenskou porážku; takové události měly duchovní příčiny; Bůh však byl vždy ochoten odpustit a obnovit.
v26-27: Sucho kvůli hříchům; opět se modlí za odpuštění a obnovu. Je zde také božské poučení, aby Bůh naučil svůj lid správnému způsobu života.
v28-31: Hlad a pohromy, katastrofy a nemoci; ty jsou spíše součástí lidského života než důsledkem konkrétních hříchů. Ale i zde se můžeme a musíme modlit. Časy zkoušek nás upozorňují na osobní těžkosti; tím, že se obracíme k Pánu Bohu, si připomínáme, že on zná naše srdce a naučí nás chodit v poslušnosti.
v32-33: Boží svědectví ve světě, aby byli přijati i pohané. To je velká vize, aby pohané slyšeli o Boží velikosti. Bohužel, izraelský národ se k cizincům začal chovat odmítavě.
v34-35: Boží věrnost svému lidu; síla v boji, aby podpořil jeho věc. Lid je poslán Bohem, a proto je jeho věc jím schválena.
v36-39: Porážka a vyhnanství kvůli přetrvávajícím hříchům; to bylo vážnější než ve v. 24-25. Tento soud se pro Judu naplnil skrze Menašeho a následné vyhnanství, viz Dan 9,5.
Potupa a vyhnanství nebyly konečné, neboť Bůh zůstal Bohem svého lidu. Respektoval změnu jejich srdce, změnil jejich poměry a přivedl je zpět do země.
v40: Modlitba vyslyšena v 7.15; Šalomoun mohl jen důvěřovat Božímu milosrdenství a Božímu slovu, nemohl trvat na tom, aby Bůh chrám uctil.
v41-42: Modlitba, když Bůh odpočíval v chrámu; viz Num 10,35, když byla vynesena truhla. Viz Ž 132,8-10 a Boží zaslíbení v Ž 132,13-18.
.