25 skvělých skladeb pro dvojité bubnování

Tento článek původně vyšel v únorovém vydání časopisu Modern Drummer v roce 2007.

od Adama Budofského

Dva bubeníci na sobě pracují, tváří v tvář si vyměňují licky, přispívají k masivnímu groovu, vzájemně se povzbuzují – je to jedna z velkých hudebních tradic a jistě sahá až k samotnému vynálezu bicí soupravy na počátku minulého století. Ve 30. letech se v populární kultuře ujala myšlenka „bubenické bitvy“ a davy lidí se hrnuly, aby viděly a slyšely tehdejší bohy bicích nástrojů, jak se utkávají na pódiu. Prodalo se také dost desek: Rich Versus Roach, Gene Krupa & Buddy Rich, Gretsch Drum Night at Birdland….

Časem však „zábavný“ přístup k vystoupením se dvěma bicími nahradily ambiciózní nahrávky se dvěma hráči na bicí soupravu, kteří se snažili dosáhnout velmi konkrétních hudebních cílů. Jazzoví lídři jako John Coltrane, Ornette Coleman a Miles Davis – o každém z nich si brzy přečtete více – vytvořili nové hudební světy, které využívaly rytmy a barvy, jež dokázaly vytvořit čtyři ruce a čtyři nohy.

Brzy se této myšlenky chopily psychedelické rockové skupiny, které byly nakloněny ‚Traneovi a Milesovi, jako Grateful Dead a Allman Brothers Band, a začaly nahrávat a živě improvizovat na skladby, které rockoví fanoušci dodnes milují a učí se z nich. A tato tradice žije dodnes, od rockerů, kteří hledají nějakou extra těžkou rytmickou stěnu, přes jamové kapely zkoumající časové složitosti až po R&B velikány, jako je Beyoncé – jejíž dvě bicí soupravy zdobí obálku tohoto měsíce.

Jedna výhrada: Tato skupina skladeb se zaměřuje na skladby, kde je přítomnost dvou bubeníků naprosto nezbytná pro sílu hudby, kde podporuje jasný záměr. Jinými slovy, nehledejte spoustu kousků, v nichž dva chlapíci působivě foukají, ale nic moc neříkají. Tento nesmírně rozmanitý seznam se spíše zaměřuje na vystoupení překypující invencí, synchronizací, emocemi a někdy i prostou zábavou. Techničtí fajnšmekři se každopádně nemusí bát – i tady najdete spoustu hlavou se točících licků.

Takže vyndejte sluchátka a pusťte se do toho.

25. „21st Century Fox“

Benjamin Jesse Blackwell/Patrick J. Pantano

The Dirtbombs Dangerous Magical Noise

The Dirtbombs jsou o zabijáckých jednohubkových kytarových riffech, energickém vystupování, vášnivém vokálu a hřmotném přístupu dvou bubnů v každé písni. Tato skladba z jejich alba Dangerous Magical Noise z roku 2003 není výjimkou. Bubenické háčky tu spočívají ve vleklých tónech duchů vycházejících z bicí soupravy na pravé straně a bubenicko-vokální breakdown v čase 2:25 je léty prověřený a dokonale provedený prostředek.

24. „Stand and Deliver“

Terry Lee Miall/Merrick

Adam and the Ants Prince Charming

Mezi mnoha hudebními kmeny, které nová vlna zahrnovala, byl druh falešného kmenového groovu, s nímž pracovali Bow Wow Wow, Bananarama a nejúspěšněji Adam and the Ants. Hřmotné burundiovské mlácení do tomů přináší do této skladby z roku 1981 čistou zábavu a vzrušení. Představte si ji jen s jedním setovým hráčem a začnete chápat zdejší genialitu.

23. „Five Too Many“

John Herndon/John McEntire

Tortoise It’s All Around You

Naživo se talentovaná sestava Tortoise neustále střídá na pozicích, přičemž McEntire a Herndon často hrají společně v tandemu. Tato skladba z alba It’s All Around You z roku 2004 plyne celá klidná a vyrovnaná, zatímco kolem ní poskakuje proplétající se bubenický groove připomínající afrobeat. Tak chytré a sofistikované.

22. „Chinese Balls“

Brian Deck/Ben Massarella

Red Red Meat There’s a Star Above the Manger Tonight

Členové této kapely z okolí Chicaga nyní tvoří vysoce ceněné Califone. V roce 97 RRM výrazně rozšiřovali svou zvukovou paletu, zejména v oblasti bicích nástrojů. Brian Deck a Ben Massarella slévají ozvěny Johna Bonhama a perkusionisty Toma Waitse/Elvise Costella Michaela Blaira do uměřené, ale sexy víceúhlové rytmiky.

21. září. „Stick Around for Rock & Roll“

David Dix/Monte Yoho

The Outlaws Bring It Back Alive

„Floridská kytarová armáda“ si nikdy nezískala takový respekt jako Allmans nebo dokonce Lynyrd Skynyrd, ale rozhodně měla něco do sebe, jak dokazuje tato skladba z jejich dvojalba z roku 1978. Jistě, jsou tu klasické feel-good jižanské groovy, ale podívejte se na všechny ty různé dynamické zvraty, kterými se tento otvírák setu ubírá, a vzdejte to za vynikající způsob, jakým Dix a Yoho vymodelovali aranžmá.

20. „Civilized Worm“

Dale Crover/Coady Willis

Melvins A Senile Animal

Na posledním albu oblíbených synů Severozápadu doplňuje základní sestavu Melvins bubeník Coady Willis ze skupiny Big Business. Dříve jste si mysleli, že údery Melvins jsou velké a špatné; králové sludgového undergroundového blues svůj groove s věkem a s další údernou silou, kterou Willis přináší, jen prohloubili. Zhruba v páté minutě to začíná být opravdu cool, protože zbytek kapely se vytrácí a Crover s Willisem řídí osmnáctikolové dunění floor tomů. Zajímalo by mě, čeho se tu drží. Dejte nám vědět, jestli na to přijdete.

19. „Paranoid Android“

Jim Keltner/Matt Chamberlain

Brad Mehldau Largo

Toto je coververze vrcholné skladby z alba OK Computer od Radiohead. Pianista Brad Mehldau a jeho kapela – která na tomto albu z roku 2005 zahrnuje dva z nejuznávanějších bubeníků na volné noze v historii, staršího Jima Keltnera a proslulého studiového kocoura Matta Chamberlaina – zde znějí báječně při živém hraní v jedné místnosti. Zhruba po dvou minutách Mehldauova interpretace heavy-rockové části písně přichází v podobě hnacího, tom-heavy groove rozděleného mezi oba hráče na soupravu. To přidává exotický a účinný prvek, který originál nenaznačuje.

18. „Cherub“

King Coffey/Theresa Nervosa

Butthole Surfers Psychic…Powerless…Another Man’s Sac

Oh, ten lahodně chaotický zvuk Butthole Surfers. V této v roce 1984 nesmírně vlivné texaské psychedelické punkové kapele hrál bubenický tým bratr/sestra King Coffey a Theresa Nervosa (i když se později ukázalo, že ti dva ve skutečnosti nejsou příbuzní). Tento úryvek z debutového řadového alba kapely vystihuje zejména přínos dua k předvídavému napětí – dostatečně kolísavému, abyste se cítili patřičně vyvedeni z rovnováhy, ale nikdy neztratili nit. Skvělý příklad rytmického vkusu.

17. „Come Dancing“

Narada Michael Walden/Ed Greene

Jeff Beck Wired

Tuto skladbu z fusion klasiky bývalého kytaristy Yardbirds Jeffa Becka z roku 1976 musíte pozorně poslouchat. Svižný beat Eda Greena téměř zdvojuje druhý bubeník Narada Michael Walden, který neztrácí čas a pouští se do strhujících výplní. Tohle je jedna z funky záminek pro perkusivní ohňostroj, nemluvě o kosmickém Beckově sólu.

16. „Ex-Spectator“

Brendan Canty/Jerry Busher

Fugazi The Argument

Stejně jako Melvins, i art-punkoví kmotři z D.C. Fugazi zůstali relevantní díky neustálému zdokonalování svých postupů a pokračování v psaní skvělých, nepředvídatelných písní. Na albu The Argument z roku 2001 skupina doplnila svou sestavu o druhého bubeníka Jerryho Bushera a skladba „Ex-Spectator“ jasně ukazuje, že kapela přišla se spoustou solidních rytmických nápadů, které vyzkoušela ve studiu. Jaký úžasný groove ve středním tempu nastavili Busher a dlouholetý bubeník Brendan Canty, a podívejte se, jak si navzájem plynule dokončují myšlenky. Rideout se vyznačuje obzvlášť skvělým rozděleným přístupem k zadnímu úderu.

15. „St. Stephen“

Bill Kreutzmann/Mickey Hart

Grateful Dead Live Dead

Živá verze této oblíbené skladby válcuje původní verzi, kterou najdete na albu Aoxomoxoa z roku 1969, a ideálně vystihuje dvojího ducha Mickeyho Harta a Billa Kreutzmanna. Mickeyho a Billovy tandemové výplně dodávají písním na sofistikovanosti a super-groovová atmosféra je zde klasicky deadovská.

14. „Toads of the Short Forest“

Art Tripp/Jimmy Carl Black

Frank Zappa Weasels Ripped My Flesh

Přesně po minutě se tahle jemná jazzová libůstka extrémně zvrtne do lichého multirytmického plkání. O třicet vteřin později přidá bubeník pravého kanálu Art Tripp další polyrytmickou vrstvu a pak se vrátí do řady. Zanedlouho se Zappa chopí mikrofonu, aby přesně popsal, co se děje: „Právě teď na pódiu hraje bubeník A v 7/8, bubeník B ve 3/4, basa ve 3/4, varhany v 5/8….“. No, nebudeme prozrazovat všechno. Stačí říct, že Zappa koncem 60. let tlačil své bubeníky do neprobádaných oblastí a nikdy s tím nepřestal.

13. „Ill Pearls“

Gregg Saunier/Zach Hill

Nervous Cop Nervous Cop

Abychom byli spravedliví, mohli jsme vybrat téměř jakoukoli skladbu z této spolupráce uměřeného bubeníka Deerhoof Grega Sauniera a monstrózního slammera Hella Zacha Hilla z roku 2003. Hudba je zde odvážná, neobvyklá a neodbytná, každá skladba představuje dokonalý mikrokosmos seismického zvukového světa Saunier/Hill. Prostřednictvím hojné elektronické manipulace se Saunierovi daří, aby rytmické kaše dua zněly ještě ďábelštěji než obvykle – a aby toho nebylo málo, tihle dva dokážou jednotlivě způsobit pořádný rozruch. Tohle se musí slyšet, abyste tomu uvěřili.

12. „Sex Eat Sleep Drink Dream“

Bill Bruford/Pat Mastelotto

King Crimson Thrak

Pro verzi King Crimson z 90. let se lídr Robert Fripp rozhodl rozšířit rytmickou sekci o baskytaristu Treye Gunna a akusticko-elektronického bubeníka Pata Mastelotta. Tato skladba z alba Thrak z roku 1995 začíná chladnou, pronikavou dělbou rytmické práce. V čase 1:40 se však rozpoutá peklo a Mastelotto s Billem Brufordem přistupují k polyrytmickému vrstvení bláznivě a přitom až neuvěřitelně přesně. Situace se na chvíli opět uklidní, ale než se stačíte příliš zklidnit, v čase 3:42 se vrací protivnost posunutých rytmů a proplétajících se bubnů, která objasňuje, kdo je v tomto pokročilém hudebním teritoriu skutečným pánem.

11. „Miles Runs the Voodoo Down“

Don Alias/Jack DeJohnette

Miles Davis Bitches Brew

Skladba, kterou Miles hrál už delší dobu, „Voodoo“ se během slavných sessions Bitches Brew v roce 1969 prostě nehodila. Alespoň do chvíle, než perkusista Don Alias přišel s nápadem na rytmus vycházející z neworleanských přehlídkových rytmů, který by podle něj mohl fungovat. Jack DeJohnette si s tím nevěděl rady, a tak Miles nechal Aliase zahrát part bicí soupravy samotného. Tento nový „Voodoo“, který odrážel Milesův zájem o tehdy aktuální rytmy R&B, byl úplně nový, funkový až běda a dychtivý prorazit za hranice. A právě v tom se projevuje DeJohnetteova genialita, která na sebe stříká nejrůznější rytmickou invenci.

10. „The Letter“

Jim Keltner/Jim Gordon

Joe Cocker Mad Dogs and Englishmen

Bubeníci na hvězdy Jim Gordon a Jim Keltner se objevují na jiných místech tohoto seznamu, v jiných dvojicích. Tato klasická píseň z obrovského a nesmírně silného turné Joe Cockera z roku 1971 je prostě nádherná. Vokální a bubenický breakout v čase 3:19 je jedním z nejlepších rockových momentů všech dob. A hádejte co? Toto historické turné bylo zachyceno na film a zcela nedávno bylo zpřístupněno na DVD.

9. „What Reason Could I Give“

Billy Higgins/Ed Blackwell

Ornette Coleman Science Fiction

Jazzový ikonoklast Ornette Coleman se na několika kouscích tohoto neobvyklého alba z roku 1971 představil v jakémsi dvojitém triu. V každé z těchto skladeb se objevují nečekané vokály, včetně této, která jako by se současně pohybovala dvěma různými rychlostmi. Chcete-li tuto hudbu skutečně pochopit, je užitečné o ní přemýšlet jako o zvukovém moderním umění; přestaňte bojovat proti tomu, co není, a prostě si užívejte jízdu. V tomto případě mistři jazzových bubeníků Ed Blackwell a Billy Higgins pohánějí melodii rozmazanou, valivou setrvačností.

8. „Wah-Wah“

Ringo Starr/Jim Keltner

George Harrison The Concert for Bangladesh

Legenda praví, že na tomto koncertě hráli Ringo a Keltner poprvé společně. Je těžké si představit, jak by jejich budoucí nahrávky s dvojitými bicími mohly odhalit jednotnější přístup. Kouzelná bubenická dvojice v této úvodní rockové skladbě z Harrisonova slavného benefičního koncertu v Madison Square Garden je obzvlášť zřetelná na nedávno vydaném DVD z této akce; uvolněné soustředění v Keltnerově tváři, když drážkuje vedle bývalého Beatla – doplňuje jeho nápady, pobízí ho – je inspirující. Mohl by být Keltner tím nejlepším partnerem pro bubenické duo?“

7. „Richie’s Brain“

Horacio „El Negro“ Hernandez/Robby Ameen

Robby a Negro ve třetí světové válce

Nemusí být skutečnými bratry, ale Hernandez a Ameen mají určitě stejnou hudební DNA. Tato zábavná minutová skladba z vynikajícího alba bubeníků z roku 2002 sotva naznačuje všechny rozmanité hudební koncepty, které dvojice napříč deskou zasahuje, ale jako reprezentace čisté bubenické odvahy dua ji nelze překonat. Vychutnejte si ty svištící tom fills, ty simultánní časové posuny. A myslíte si, že je to šílené použití panningu, které slyšíte? Kdepak, to je zvuk čtyř rukou a čtyř nohou, tvrdě vlevo a tvrdě vpravo, v dokonalém souznění.

6. „Parker’s Band“

Jim Gordon/Jeff Porcaro

Steely Dan Pretzel Logic

Učitel/student… zkušený veterán/hladový nováček… vrstevníci? Vztah mezi všudypřítomnými studiovými bubeníky Jimem Gordonem a Jeffem Porcarem je zajímavý. Na této ódě Steely Dan na jazzového velikána Charlieho Parkera z roku 1974 dostali vzácnou příležitost bubnovat dvakrát. Během pouhých dvou minut a pětačtyřiceti vteřin vygenerují tito dva mistři elegantní groove, který by dokázal levitovat i zápasníka sumo.

5. „Afterglow“

Phil Collins/Chester Thompson

Genesis Seconds Out

Když Phil Collins převzal pěvecké povinnosti po odchodu původního zpěváka Genesis Petera Gabriela, zřejmě potřeboval během koncertů trávit více času venku. Po krátkém působení Billa Bruforda na turné s kapelou Phil záměrně vyhledal Chestera Thompsona jako svého „náhradního“ bubeníka, protože byl velkým fanouškem Chesterovy práce ve Weather Report a jeho dvojitého bubnování s Ralphem Humphreym na albu Roxy & Elsewhere Franka Zappy. Dokonce si pro živou prezentaci této dramatické balady Genesis, která se nachází na albu Seconds Out z roku 1977, vypůjčil rytmický aparát Humphrey/Thompson. Výsledkem je, že tato verze je ještě silnější než studiový sestřih na Wind and Wuthering. Snad kromě Levona Helma v písni The Weight od The Band si lze jen těžko představit slzopudnější tom tomové výplně zaznamenané na pásek. A lehké výměny mezi oběma bubeníky dokazují, že Philovy instinkty ohledně Chestera byly správné. Nadčasový moment: holubičí výplně v čase 3:36.

4. „The Father and the Son and the Holy Ghost“

Elvin Jones/Rashied Ali

John Coltrane Meditations

Tato první, téměř třináctiminutová část z alba Meditations Johna Coltranea z roku 1965 představuje jednu z nejzajímavějších kapitol moderní hudební historie. Tehdy revoluční saxofonista rozšířil svůj slavný kvartet o dalšího saxofonistu, moderního titána Pharoaha Sanderse, a také o bubeníka Rashieda Aliho, který hrál po boku stálého Coltraneova spolupracovníka Elvina Jonese. Říká se, že Elvin nakonec Coltranea opustil, protože se s ‚Traneovým novým pojetím prostě nedokázal sžít. (Většina hudby na Meditations byla nahrána o několik měsíců dříve právě s Coltraneovým kvartetem). Ale samotnou emocionální sílu, kterou nová hudební kombinace vyvolala, je těžké ignorovat. Všimněte si, že Ali je v levém kanálu a Elvin v pravém, a poslouchejte, jak Ali zůstává převážně u snare a činelů, zatímco Elvin duní paličkami na tomy, dokud mu tamburína nenaznačí, aby se chopil paliček (3:12). Od této chvíle se oba bubeníci věnují komentáři celé soupravy. Skladba končí Elvinovou hrou jednoho z jeho klasických latinskoamerických valčíků.

3. „Don’t You Ever Wash That Thing“?

Ralph Humphrey/Chester Thompson

Frank Zappa/Mothers Roxy & Elsewhere

Album, které vyladilo tisíce bubeníků – včetně Phila Collinse – tento živý dokument überprecizní Zappovy kapely z doby kolem roku 1974 je prostě ohromující. Dvojité (duelové?) bubenické sólo, které najdete ve třetí části side-three medley, je tím, pro co bylo air drumming vynalezeno. Tak rychlé, tak čisté, tak radostné… dokážete si představit, jaký to musel být nářez hrát tohle každý večer? Zappovi patřilo tohle surrealistické, vysoce energické progresivní území.

2. „Trouble No More“

Jai Johanny „Jaimoe“ Johanson/Butch Trucks

The Allman Brothers Band Eat a Peach

Ptejte se hudebního fanouška na dvojité bubnování a vždycky jako první jmenuje Allman Brothers Band. A to z dobrého důvodu. Nikdy v rockové historii se bubenické duo nespojilo tak podprahově, důsledně a s takovou razancí. Johanson a Trucks byli natolik zajedno, že si můžete vybrat téměř jakoukoli ranou skladbu Allmanů a okamžitě se nechat vtáhnout do jejich rytmického lože. My jsme vybrali tuto skvělou skladbu, protože se nám líbí, jak Jaimoe a Butchův těžký shuffle píseň uvádí. A slavná výplň, která vede do posledního refrénu… no… to je prostě příliš dobré na to, abychom si to nechali ujít.

1. „Larks‘ Tongues in Aspic, Part Two“

Bill Bruford/Jamie Muir

King Crimson Larks‘ Tongues in Aspic

Jestliže mezi nezbytné ingredience pro zabijácké vystoupení dvojice bubeníků patří úžasná technika, jedinečný zvuk, nepopiratelný emocionální dopad, kreativní a zábavné rytmické nápady a vysoká dramatičnost, pak je tato skladba skutečně dokonalou nahrávkou dvojitého bubeníka. Bill Bruford je mezi bubeníky pojmem již od konce 60. let, kdy pomáhal založit britskou progresivní rockovou instituci Yes. Když Bill v roce 1972 opustil Yes a svěřil se do schopných rukou Alana Whitea, připojil se k avantgardnějšímu souboru Roberta Frippa, King Crimson, kde po většinu dvou desetiletí vytvářel četné rytmické průlomy. Larks‘ Tongues bylo první album Crimson, na kterém se Bruford objevil. Je to také jediné, na němž se podílel bubeník/perkusionista/přítomný Jamie Muir, vynalézavý, šokující hráč, o němž Bruford často uváděl, že na něj měl mimořádný vliv. Oba zde zacházejí se svými bicími soupravami jako se zvukovým hřištěm, zejména Muir se svou „preparovanou“ soupravou. Ačkoli jde zjevně o odlišné typy hráčů, rytmická osobitost, kterou tato jednotka hudbě dodává, je naprosto nedílná a pomáhá z ní udělat originální temné a náročné heavy rockové album. Zhruba v čase 5:15 skladby „Larks‘ Tongues, Part Two“ hrozí, že míra intenzity vycházející z Bruforda a Muira celou tu zatracenou věc odpálí. Bubenické blaho.

A nezapomeňte na tato dua…

Samozřejmě, že skvělých dvojic bubeníků bylo mnohem víc, než zde můžeme podrobně popsat. Patří mezi ně různé sestavy Doobie Brothers, které během dlouhé kariéry kapely tvořili Michael Hossack, John Hartman, Keith Knudsen, Chet McCracken, Andy Newmark a Ed Toth.

V 70. letech bubenický bůh Steve Gadd a nezávislý těžkotonážník Chris Parker vypracovali několik hlubokých tandemů v newyorské klubové instituci Stuff. A oblíbení jižanští rockoví .38 Special (Steve Brookins, Jack Grondin) a Charlie Daniels Band (Gary Allen, Fred Edwards) měli dlouhá léta dvojité bubeníky. V reinterpretech Grateful Dead Jazz Is Dead zase po určitou dobu působili bubeníci Jeff Sipe a Rod Morgenstein. A heavy-rockoví favorité Godsmack předváděli na koncertech dvojité bubenické slam-festy mezi lídrem Sullym Ernou a stálým bubeníkem Shannonem Larkinem.

V alternativním hudebním světě odehrála v 80. letech vlivná newjerseyská skupina The Feelies mnoho zápalných koncertů s bubeníky Stanleym Demeskim a Davem Weckermanem. Poté, co byla skvělá bostonská skupina Morphine po nečekaném odchodu lídra Marka Sandmana v roce 1999 nucena odejít do důchodu, spojili dva bubeníci, kteří v různých obdobích v kapele hráli, Billy Conway a Jerome Deupree, síly se saxofonistou Morphine Danou Colleyem ve větším souboru Orchestra Morphine. Bubeníci spolu hráli na turné a ukázali se jako úžasná rytmická síla.

Na evropské avantgardní scéně spolu bubeníci Pierre Favre a Fredy Studer odvedli fascinující práci. A veteráni Modern Drummer Festivalu Drumbassadors (René Creemers, Wim de Vries) vypracovali na svých vlastních albech a turné několik úžasných bubenických kompozic.