Podívejte se na místnost plnou batolat. Je pravděpodobné, že některé se věnují samostatné hře, zatímco jiné se sdružují a společně vyhledávají dobrodružství. Ačkoli je tedy hra ve dvojici s přibývajícím věkem dětí běžnější, mějte na paměti, že některé děti jsou stejně šťastné – ne-li šťastnější – samy o sobě. Dříve nebo později si však většina batolat najde spoluhráče a začne (někdy bolestivý) proces budování batolecích přátelství. Na této cestě se nepochybně vyskytnou nějaké překážky – vaše dítě může být například panovačné nebo se vzpírat požadavkům tyranského kamaráda. Můžete mu pomoci proplout tímto citlivým územím tím, že ho budete podporovat v empatii („Jakub by si asi rád postavil vlastní věž z kostek“); učit ho slušnému chování; a tím, že mu ukážete (naznačováním a příkladem), co znamená být kamarádem.
Když už mluvíme o panovačnosti, spousta egocentrických batolat si teď osvojuje panovačné způsoby (já jsem král a všichni ostatní – včetně mámy – jsou jedni z mých poddaných). Tato fáze jednou přejde (jako ostatně všechny), ale než se tak stane, zmírněte diktaturu tím, že se k dítěti budete chovat tak, jak byste chtěli, aby se chovalo ono k vám (jinými slovy, nebudete ho komandovat). Navíc když mu nabídnete možnost volby, kdykoli to bude možné, pomůže mu to získat pocit, že má nad svým světem větší kontrolu (a je méně pravděpodobné, že se ho bude snažit zcela ovládnout).
Další potenciální výkyv na radaru v těchto dnech: Je možné, že máte v rukou plačtivce. Nebuďte na něj ani na sebe příliš přísní – stejně jako v dětství je pláč prostředkem komunikace, zejména když slova nepřicházejí vždy snadno. Některá batolata jsou navíc obzvlášť citlivá; pláčou (a smějí se) rychleji a častěji, ale to neznamená, že jsou méně šťastná než jejich méně citliví vrstevníci. Snažte se tváří v tvář jeho slzám zůstat neutrální – nespěchejte mu na pomoc ani ho nekárejte za pláč při drobné události. Možná nejúčinnější taktikou ze všech je snažit se mu pomoci nahradit jeho nářky slovy.
Doporučená četba
.