Generalizace &Udržování
.
Rodiče mají možnost pomoci zajistit, aby se pokroky, kterých jejich dítě dosáhne v terapii, ve škole nebo dokonce doma s rodičem, udržely v průběhu času a zobecnily se v novém prostředí, v nových situacích a s novými podněty (Luiselli, 2017).
Nikdo jiný nemá takovou moc jako rodič, aby pomohl dítěti udržet pokroky a rozšířit to, co se naučilo.
Následující text o generalizaci je ukázkou vyňatou z našeho „Jednoletého vzdělávacího programu pro rodiče ABA“:
Co je generalizace? Chování se zobecnilo, pokud se objevilo v nejrůznějších prostředích, rozšířilo se na další příbuzné chování nebo trvá delší dobu. Generalizaci lze definovat jako: „výskyt příslušného chování za různých, necvičebních podmínek (tj. napříč subjekty, prostředími, lidmi, chováním a/nebo časem), aniž by v těchto podmínkách došlo k naplánování stejných událostí. (Stokes a Baer, 1977 citováno v Cooper, Heron, & Heward, 2007).
Tři typy generalizované změny chování zahrnují:
-
Udržování reakce: Udržení reakce se týká toho, zda se chování projevuje i po ukončení léčby nebo intervence. Chování přetrvává v průběhu času.
-
Generalizace nastavení/situace:
-
Generalizace reakce: Generalizace chování se projevuje v jiném prostředí, než kde bylo původně naučeno.
-
Generalizace reakce:
Zobecnění reakce je, když se u žáka projevují netrénované reakce, které jsou funkčně ekvivalentní trénovanému chování
Navazování vztahu (párování)
Ačkoli se zdá, že téma navazování vztahu (nebo párování) mezi rodičem a dítětem je v literatuře v rámci oboru aplikované behaviorální analýzy zdůrazňováno méně často, zdá se však, že toto téma je nesmírně důležité a často se doporučuje v tradičních intervencích zaměřených na výcvik rodičů, například při léčbě dětí s rušivým chováním nebo v intervenci založené na důkazech známé jako Interakční terapie rodičů s dětmi.
Když se rodiče učí nebo se učí provádět jakoukoli strategii se záměrem nějakým způsobem změnit chování svého dítěte, je velmi důležité, aby se zaměřili také na rozvoj zdravého vztahu s tímto dítětem – z hlediska chování by se rodič měl spárovat s pozitivním posílením, aby dítě vnímalo rodiče jako pozitivní posilu a bylo ochotnější se podřídit, když jsou na něj kladeny požadavky a nátlak.
Spojením rodiče s podněty, které dítě preferuje (činnosti, hračky atd.), se rodič může stát pro dítě generalizovaným posilovačem. Dítě pak preferuje přítomnost rodiče. S větší pravděpodobností se bude rozhodovat v souladu s tím, co chce rodič vidět.
Pro rozvoj vztahu a zapojení do párových aktivit by měl rodič trávit čas s dítětem a v jeho okolí, sledovat jeho vedení, projevovat o něj zájem, nekladl by žádné požadavky, mluvil by pouze deklarativním jazykem (který slouží ke sdílení informací o vašich pozitivních pozorováních a pocitech, jako například: „To je zábava.“ nebo „Hrajeme si s kostkami.“).
Ačkoli rodiče mohou každý den strávit s dítětem určitý čas tím, že se věnují párovacím aktivitám, například tím, že spolu stráví 15 minut kvalitního času, párování by se mělo pravidelně prolínat s příležitostmi k učení, aby dítě mohlo snadno přecházet od prožívání rodiče v rámci párovací aktivity a poté v rámci příležitosti k učení.
Dítěti by obvykle nemělo být jasné, že je rozdíl mezi hrou a „prací“ s rodičem (Schramm & Miller, 2014).
Například při hře v parku zábavným způsobem odpovídajícím „párování“ může rodič vložit příležitost k učení tím, že řekne: „Jak se to jmenuje?“ pro dítě, které se učí taktizovat předměty v přirozeném prostředí.
Protože budování vztahů silně souvisí s instruktivní kontrolou, můžete se také podívat na „Sedm kroků k získání instruktivní kontroly“.