Naše pacientka přišla na urgentní návštěvu, během které jsme si povídali o tom, jak moc se změnila návštěva zubaře. Zamýšlela se nad podobnostmi s dobou před 80 lety, kdy (ve svých 14 letech) začínala pracovat jako zubní sestra. Bez jakéhokoli školení nebo mentoringu pracovala u křesla na plný úvazek od prvního dne. V dobách před nástupem zdravotnictví se pacienti zubní péči vyhýbali, dokud to nebylo nezbytně nutné, ošetření se zpravidla omezovalo na extrakce a anestezie byla většinou inhalační sedace. Mnoha pacientům chyběly zuby, a když v roce 1948 vznikl systém NHS (bezplatný v místě použití)1 , vzpomínala na obrovský příliv pacientů, kteří hledali zubní náhrady jako náhradu za chybějící zuby. Poptávka byla tak vysoká, že vzpomínala na tým zubních lékařů (a laborantku, která pracovala v kůlně na konci zahrady): „Prostě jsme nestíhali!“. Zavrtěla hlavou a s odtažitým výrazem v očích to několikrát zopakovala – bylo vidět, že to na ni mělo značný dopad. A mě napadlo, jestli se takhle budeme cítit i v příštích měsících, až budeme s pacienty „dohánět“, jakmile se věci začnou vracet do normálu? A pokud jde o zubní služby NHS obecně? Již v roce 1952 byly zavedeny poplatky za zubní péči, protože poskytování zubních náhrad téměř přivedlo nově vzniklou NHS k bankrotu.2 Jaké jsou paralely pro budoucnost zubního lékařství NHS?