Stále dokola slýchám: „Páni, já nevím, jak to děláš.“ A jak to děláš? Upřímně řečeno, jako matka jednovaječných dvojčat jsou dny, kdy ani já nemám zatracenou představu. A přesto se mi nějak daří udržet svou drahou dvojici milovanou, nakrmenou a živou, takže… hurá na mě!
Rodiče dvojčat jsou dvojnásobně požehnaní, ale se čtyřnásobným stresem, zejména během neustále se vyvíjejících miminkovských a batolecích let. I když odměny za výchovu dvojčat daleko převažují nad problémy, stále je to opravdu náročná práce, která vyžaduje rychlé myšlení, hluboký dech a prostě typické každodenní superschopnosti.
Jak se tedy nám, drsným maminkám, daří zvládat dvojčata najednou? Pro začátek…
Děláme, co musíme. Všechny ty filozofie o ohleduplném rodičovství a studie o vývoji mozku jsou teoreticky skvělé. Kdybych měla jedno dítě, no jasně, rozhodně bych si našla čas na trpělivé vysvětlování, proč na bráchu neběháme se šroubovákem. Ale bohužel je to tady jako v opici a problémy se dějí rychle. Dvojčata vždycky provedou nějakou lumpárnu, ne proto, že by byla od přírody zlobivé děti, ale protože mají stálého parťáka ve zločinu. Takže ano, musím na své děti křičet, když se oba chystají udělat něco nebezpečného. A ano, když jdeme na procházku, nosí rozkošné batůžky s plyšovými zvířátky (jinak známé jako vodítka), abych si mohla při procházce odpočinout a nestresovala se slepými uličkami a příjezdovými cestami. Jejich kdysi rozkošný dětský pokoj teď vypadá jako blázinec, rozebraný jen na nábytek a holé stěny poté, co strhali obrázky, vytrhali knoflíky a viseli z nástěnných poliček během zdřímnutí. A sledují nejméně dvě hodiny denně televizi, protože… protože je to výchovné. A taky proto, že jsem unavená.
Dostáváme zabrat. Víte, jaké jsou děti, když chtějí být pořád v náručí? No, představte si, že zrovna když jedno položíte, jiné se dožaduje zvednutí? A pak je to „Já taky, mami“ a „Já jsem na řadě“ a tak pořád dokola, až si nakonec řekneš: „Tak jo, už!“. Přísahám, že v některých dnech strávím celkem asi hodinu nošením třicetikilového chlapečka. Takže ano, moje ruce jsou pěkně rozervané… někde pod tukem. Taky si pořádně zacvičím, když honím jedno batole po chodníku a druhého kluka mám pod paží.
Dali jsme jim rozvrh. Tedy pokud jsme chytří, tak ano. Od chvíle, kdy jsem si kluky přivezla z porodnice domů, měli přísný rozvrh jídla a spánku. Když se jeden vzbudil na kojení, vzbudili jsme druhého. Vytvořili jsme si celý režim před spaním, který používáme dodnes. Nakonec jsme se věnovali i tréninku spánku. U dvojčat je třeba, aby jedla a spala ve stejnou dobu, jinak budete vzhůru 24 hodin denně. To není dobré pro vás, což zase není dobré pro ně. I teď dávám své kluky každý den do jejich pokoje na „klidný čas“, ať už se rozhodnou zdřímnout si, nebo ne.
Necháváme je plakat. Jednou z nejtěžších věcí, se kterou se maminky dvojčat musí vypořádat, je pocit viny, který máme kvůli tomu, že se každému z našich dvojčat nemůžeme věnovat na sto procent. Jste jen jedna, takže když obě děti chtějí lahvičku nebo obě potřebují pochovat nebo mají obě bu-bu, někdo obvykle musí počkat. Obzvlášť těžké je to v tom prvním roce, kdy jsou vaše děti předverbální a často pláčem dávají najevo své potřeby. Znamená to, že musíte poslouchat kňourání a prosby svých dětí častěji, než byste chtěli, protože vás je prostě málo. Zvykneme si však na to a nakonec se naučíme, že není konec světa nechat dítě trochu plakat.
Požádáme o pomoc. Možná si rodiče svobodných dětí mohou dovolit luxus předstírat, že mají všechno pod kontrolou, ale maminky dvojčat se o to skoro ani nesnaží. „Sakra jo, hroutím se, prosím, pomozte mi,“ přiznáme bez ostychu. Takže když nás v Targetu osloví jiná maminka a zeptá se, jestli nepotřebujeme pomoct dostat naše řvoucí dvouleté děti do auta, doufáme, že to myslí vážně, protože to, sakra, přijímáme. Když potřebujeme vzít jedno dvojče k lékaři, požádáme babičku nebo sousedku, jestli by nemohly pohlídat to druhé. Přijde kamarádka navštívit naše novorozená dvojčata? Mohla by cestou vyzvednout pizzu?
Držíme se svého. Přiznávám, že když dítě fňuká, trucuje a dramaticky sebou hází na zem, máte chuť mu ustoupit. Nebylo by mnohem jednodušší mu prostě podat karton zlatých rybek velikosti Costco, o který si řeklo? Děti ale vycítí slabost. Najdou vaše slabé místo a šťouchnou do něj. A když na tom pracují dva? Na to zapomeňte. Prostě vás vyčerpají dvojnásobnými prosbami, křikem a záchvaty pláče. Jsou to dva proti jednomu a jsou tvrdí. Takže dvojnásobné maminky prostě musí být tvrdší. Když řekneme „ne“, myslíme to vážně, trváme na tom a stojíme si pevně za svým. V opačném případě se na nás vrhnou.
Děláme si přestávky. Každý rodič potřebuje „čas pro sebe“, ať už je v domácnosti, nebo pracuje. S dvojčaty je to ještě důležitější, protože jste exponenciálně více vyčerpaní. Většina maminek dvojčat, které znám, nemá výčitky svědomí, když si chce na pár hodin vydechnout, přečíst si knížku nebo zajít na pedikúru. Někdy se jen tak potulujeme uličkami supermarketu ve stavu klidného blaha. Zatímco znám spoustu maminek, které se cítí provinile, dokonce sobecky, když se starají samy o sebe, dvojnásobné maminky využívají příležitostí k sebeukájení.
Děláme jen to, co zvládneme. Znám několik neuvěřitelných dvojnásobných maminek, které dokážou vzít své děti samy na hřiště a do zábavních parků, projít se po obchodním centru s malými dětmi, které se procházejí po jejich boku. Já ale ne. Ne. Bylo období, kdy jsem své kluky nemohla vzít sama do parku, aniž by se mi stala nějaká srdcervoucí příhoda. Například zrovna když jsem jednomu dítěti pomáhala přejít přes vysoko položenou kladinu, všimla jsem si druhého, jak visí na provazové síti na druhé straně hrací konstrukce. Bylo to příliš stresující. Bylo toho na mě moc. Někdy jsem odcházela v slzách. Tak jsem je na nějakou dobu přestala brát do parku samotné. Dnes už je s sebou málokdy beru i do supermarketu. Dřív jen ukazovaly na všechno ovoce a zeleninu a cucaly ty sáčky s dětskou výživou. Teď ten vepředu sráží krabice od sušenek z bidýlka, zatímco ten druhý vzadu dupe po hroznech. Vzpomínáte si na tu přestávku, kterou jsem popisovala, když jsem se sama toulala uličkami? Samota na trhu je jako den v lázních. Také nakupuji online, kdykoli mohu, a cokoli mohu.
Objímáme úžasný vztah mezi našimi dvojčaty. Jakkoli může být výchova dvojčat vyčerpávající, vztah mezi nimi je opravdu úžasný na pohled. Sdíleli dělohu a teď sdílejí život a společně prožívají každý nový objev a dobrodružství. Moje dvojčata nemají vlastní řeč ani necítí bolest toho druhého (pokud vím), ale ráda se drží za ruce, když chodí, a občas si zdřímnou s rukama kolem sebe. Často ráno přijdu do jejich pokoje a najdu je, jak se navzájem schovávají v postelích před příšerami, medvědy nebo jakýmkoli novým tvorem, kterého si jejich společná fantazie vymyslela. Když jim stříhám nehty nebo myju vlasy, jeden z nich mě často upozorní: „Buď na mého bráchu něžný.“ A druhý mi řekne: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Když chce jeden víc borůvek, jeho dvojče mu je podá. Přestože vypadají úplně stejně, jsou to dvě naprosto odlišné a samostatné malé osobnosti. A přesto jsou propojeni, jsou si blízcí, tak blízcí, jak jen dva lidé mohou být. A tak, jakkoli jsme unavené, my, maminky dvojčat, také víme, že máme to štěstí být v první řadě tohoto láskyplného, jedinečného vztahu. To je to, co nám pomáhá překonat velmi dlouhé dny. RodičovstvíDěti