Harvard Business School začala nabízet svůj první Executive Education Program v roce 1945.
Sama sebe označuje za „Katalyzátor transformace“ a každoročně se různých programů nabízených po celém světě účastní více než 10 000 vedoucích pracovníků z více než 200 zemí. Jeden z takových programů, program Owner/President Management (OPM), se koná na proslulé půdě Harvard Business School v Bostonu ve státě Massachusetts. OPM se zaměřuje na pomoc špičkovým světovým manažerům a úspěšným podnikatelům při transformaci jejich společností a kariéry.
Boston navštěvuji pravidelně od roku 2002, kdy jsem se rozhodl stát se právníkem. V loňském roce jsem měl možnost navštěvovat Harvard Business School v rámci prvního ze tří bloků programu OPM. Když člověk vyrůstá v malém městě ve středním Kentucky, dokáže si představit, jaký je to zážitek být obklopen těmi nejlepšími mozky v zemi, které se neustále snaží stát se nejlepší verzí sebe sama.
Programy Harvard Business School se soustředí na styl výuky známý jako metoda případových studií. Metoda případových studií zajišťuje plnou interakci účastníků, obchodní simulace a práci v menších skupinách, známých jako „živé skupiny“, s cílem podpořit spolupráci a rozvoj vůdčích schopností.
První den našeho programu sloužil jako úvod, kdy jsme byli rozděleni do malých skupin po sedmi až osmi vedoucích pracovnících z různých míst světa. Letos jsem měl to potěšení pracovat a učit se po boku jednotlivců z Malty, Číny, Indie, Dubaje, Nigérie a samozřejmě z Long Islandu!
Naše orientace byla spíše neformální a probíhala u večeře s několika drobnými rozhovory a řízenými otázkami, které nám měly pomoci se vzájemně poznat. Právě během večeře jsem se začal rozhlížet po místnosti a přemýšlel, co je na Harvard Business School a na programu OPM tak zvláštního, že se zde scházejí jednotlivci ze vzdálených koutů světa, aby se naučili, jak být lepšími lídry, efektivnějšími komunikátory a zdatnějšími majiteli firem.
V určitém okamžiku během večeře se mě jeden z mých nových přátel, kteří se brzy stanou mými přáteli na celý život, Steven Risso, zeptal, proč jsem napsal „další knihu o kaptivním pojištění“. Moje odpověď byla jednoduchá a přímočará:
„Protože to bylo potřeba udělat.“
Natlačen na další otázku jsem vysvětlil, že kniha The Business Owner’s Definitive Guide to Captive Insurance Companies je mým pokusem dále rozvíjet své řemeslo a pomoci svému publiku dozvědět se více. Když jsem vysvětloval své úvahy, napadlo mě, že jádro otázky, kterou položil Steven Risso, bylo stejné, jaké jsem si kladl já sám o ostatních účastnících programu. Proč to děláme?“
Jak už to tak bývá, když mám v hlavě něco, co musím zpracovat, opustil jsem večeři a šel se večer projít. Přešel jsem kampus, zamířil podél řeky Charles, znovu objevil Public Gardens, proťal Boston Common a nakonec se zastavil před svým starým bytem na Boylston Street z dob studií práv. Díval jsem se z okna v pátém patře do prostoru o rozloze 352 metrů čtverečních, který jsem kdysi nazýval domovem. Stál jsem tam a vzpomínal na ty ranní případové studie a vyčerpávající dny ve třídě podle sokratovské metody.
Tam jsem stál po všech těch letech s dosud neuhasenou žízní po učení. Ve skutečnosti můj apetit stále jen roste. Stejně jako moje potřeba povzbuzovat ostatní, aby se dál učili. Ať už posílám své syny na tábor, aby se naučili životním dovednostem v přírodě, učím svou dceru dělat první krůčky, nebo posílám členy svého týmu zpět do školy, aby dosáhli vyšších stupňů vzdělání ve všech oblastech, od řízení rizik, přes lidské zdroje až po pojišťovnictví; jsem přesvědčen, že lásku k učení by si měli užívat a oceňovat všichni.
Vrátil jsem se zpět do kampusu, abych se večer usadil, seznámil se s případy na další ráno a připravil se na naše první skupinové studijní sezení. Když jsem procházel chodbou ke svému pokoji na koleji, minul jsem Stevena Rissa. Držel blok papíru, hrst žlutých zvýrazňovačů a pořadač plný případů, usmál se a řekl: „Jsem tady rád, nutí mě to být lepším vedoucím; nutí mě to být lepším člověkem.“
.