Absolutní a relativní
Absolutní a relativní jsou filozofické termíny týkající se vzájemné závislosti věcí, procesů a poznání. ‚Absolutní‘ znamená nezávislý, trvalý a nepodléhající kvalifikaci. ‚Relativní‘ znamená částečný nebo přechodný, závislý na okolnostech nebo úhlu pohledu. Pro dialektiky je Absolutno pouze celek pohybu skrze různé relativní stupně poznání, ale postup poznání nikdy nekončí, takže absolutno je relativní. Nicméně i relativní pravda může přesto obsahovat nějaké zrnko celé absolutní pravdy, takže existuje absolutno uvnitř relativního. Vnímání je relativní pro pozorovatele, ale existence objektivního světa je absolutní.
Různými „definicemi absolutna“ charakterizoval Hegel postupná filosofická stanoviska, která se ve vývoji ideje absolutna ukázala být ve skutečnosti relativní.
Další četba: Hegel: Hegel: „v Bytí je vše bezprostřední, v Podstatě je vše relativní“ a Absolutní a relativní. Einstein: Speciální a obecná teorie relativity.
Absolutní idea
„Absolutní idea“ je vrcholem i základem Hegelova filosofického systému. Zahrnuje všechny stupně Logiky, které k ní vedou; je to proces vývoje se všemi jeho fázemi a přechody. Absolutní idea neboli „světový duch“ hraje u Hegela stejnou roli jako božstvo „Dějiny jsou Idea odívající se do podoby událostí“ (Filosofie práva, § 346) a Marx odmítá potřebu jakéhokoli takového pojmu, protože dějiny jsou produktem lidí, nikoli naopak. Stejně jako „Absolutní pravda“ je i poznání Absolutní ideje nedosažitelným ideálem, který představuje celek přírody, jenž se vyvinul do té míry, že si uvědomuje sám sebe, neboli pojem přírody vyvinutý do takové míry konkrétnosti, že se „vrátil sám k sobě“ – absolutně komplexní, praktický a konkrétní pojem světa.
Hegel definuje Absolutní ideu jako „jednotu teoretické ideje a praktické ideje“. Teoretická Idea je hotový Pojem neboli konkrétní pojem světa či předmětu; Praktická Idea je činnost vyjadřující tento pojem (praxe); jednota obou znamená plně „vědomou praxi“, lidi jednající v pravém souladu se svou vlastní přirozeností.
Další čtení: Hegelův výklad v Kratší logice nebo v Nauce o logice nebo Leninovy poznámky k Nauce o logice. Viz také Filosofie práva a Marxovy poznámky k absolutnímu poznání v jeho Kritice Hegelovy dialektiky.
Absolutní a relativní nadhodnota
Absolutní nadhodnota je nadhodnota vytvořená prodloužením délky pracovního dne, tedy prodloužením nadbytečné pracovní doby.
Relativní nadhodnota je nadhodnota vytvořená snížením mezd nebo snížením životních nákladů, čímž se zkrátí nutná pracovní doba dělníků úměrně vytěžené nadhodnotě.
Absolutní pravda
Termín vždy používaný v hanlivém kontextu, protože nemůže existovat žádná Absolutní pravda schopná konečného vyjádření. Viz Absolutní & Relativní. Viz též dogmatismus, relativismus a skepticismus.
Abstraktní a konkrétní
Abstraktní a konkrétní jsou filozofické pojmy zabývající se vývojem pojmového poznání. Pochopení toho, co se rozumí pojmy „abstraktní“ a „konkrétní“, je pro pochopení smyslu dialektiky zásadní. Pro Hegela a pro Marxe protiklad mezi abstraktním a konkrétním NEznamená protiklad mezi ideou a skutečností. Spíše „konkrétní pojem je kombinací mnoha abstrakcí“. Pojem, jako je číslo nebo definice, je velmi abstraktní, protože označuje pouze jeden z milionů aspektů, které má konkrétní věc, nebo zcela nová idea, která ještě nenabrala nuance a asociace. Pojmy jsou tím konkrétnější, čím více souvislostí mají. Řekneme-li „britská dělnická třída jsou ti, kteří pracují za mzdu a žijí ve Velké Británii“, pak jsme vytvořili velmi abstraktní pojem. Učinit jej konkrétnějším znamená ukázat mnoho jeho aspektů; ukázat historické okolnosti jeho vzniku a vývoje, stav světa, v němž se vyvinul, atd.
Srov. výklad Marxe o metodě politické ekonomie, výklad Geoffa Pillinga o metodě, Hegela o bezprostředním neboli intuitivním poznání o „abstraktním univerzálnu“ a poznání postupuje od abstraktního ke konkrétnímu.
Viz Hegel o pojmu a o abstraktním obecném a bezprostředním neboli intuitivním poznání.
Abstraktní právo
Abstraktní právo je první kapitola Hegelovy Filosofie práva: „inherentně jediná vůle subjektu“ v konfrontaci s vnějším světem. „Proto je imperativem práva:
Nejzákladnějším projevem práva je podle Hegela udělení partikulárnosti právu v podobě věci, tj. v podobě Vlastnictví a držby.
Další četba: „Buď osobou a respektuj ostatní jako osoby.“ Hegel tedy vysvětluje, že mít práva je základem bytí osoby; „věc jako něco zbaveného vůle nemá žádná práva proti subjektivitě inteligence a vůle: Filosofie práva a objektivní duch.