Björn Ulvaeus a Frida Lyngstad sedí v londýnském hotelovém baru a vzpomínají na dekadentní 70. léta – éru drog a hýření, během níž jejich skupina Abba dosáhla astronomické slávy.
„A zvláštní je,“ říká Björn a obrací se na svého kolegu z Abby, „jestlipak si vzpomínáš, že by tě někdy oslovil někdo, kdo by k nám přišel a řekl,“ – jeho dojem pochybného drogového dealera je v tu chvíli tak komicky špatný, že si lze jen představovat, že příběh, který vypráví, je pravdivý – „‚Hele, podívej, mám tady fakt pěkný drogy?“
„Ale ne!“ vyjede Frida. „Nikdy!“
„Nikdy!“ Björn vyprskne smíchy: „Nikdy! Ani na turné! To je úžasné, že?“
Je to dost neobvyklé!“
Frida: „To je úžasné: „No, byli jsme hodně doma, takže by museli přijít k nám domů a zaklepat na dveře, aby nám nabídli drogy!“
„Pískle!“ říká Björn a stále se směje. „Ale všechno je to pravda.“
Setkat se s Abbou je jako poslouchat Abbu. Jsou okamžitě sympatičtí, je s nimi spousta legrace a vůbec jim nezáleží na tom, aby vypadali cool. Ale stejně jako v jejich hudbě se toho dá objevit mnohem víc, když poškrábete povrch. Ani oni nemají tendenci se zdržovat: když jste prodali téměř 400 milionů desek, máte nabitý rozvrh, a dokonce i v minutových přestávkách mezi různými televizními a rozhlasovými rozhovory Björn podepisuje výtisky nové knihy, a to svižně, jednou rukou, jako člověk, který toho musel podepsat strašně moc.
A kde vůbec začít s příběhem Abby? Byla to skupina tvořená čtyřmi páry – dvěma v manželském smyslu (Björn a Agnetha Fältskogovi; Frida a Benny Anderssonovi) a dalšími dvěma, pokud započítáme jedinečnou pěveckou dvojici žen a mimořádné autorské partnerství mužů. Svůj Waterloo moment zažili na Eurovizi v roce 1974, než se vzepřeli svému osudu zázraků jednoho hitu sérií desek, které se staly hity po celém světě – představte si, že i ti lidé, kteří tábořili v obskurních koutcích deštných pralesů a stále věřili, že bojují ve druhé světové válce, vlastnili kopii Arrival.
Jak říká Frida na jednom místě: „Hudební scéna se změnila s námi – něco jako Abba předtím neexistovalo, takový pop ještě nebyl vymyšlený“. Abba měla takový popový talent, že ji nedokázal vykolejit ani rozvod obou párů, alespoň ne do té doby, než napsala svůj nejlepší materiál, včetně alba The Winner Takes It All – které odvážně, někteří říkají zvráceně, dokumentovalo zmíněný rozvod – a jejich posledního alba The Visitors z roku 1981, které se zabývalo tak eklektickými tématy, jako je paranoia studené války (titulní skladba) a bolest rodičovství (Slipping Through My Fingers).
Globální nadvláda nikdy neměla být ve scénáři kapely, která vyrůstala a vstřebávala vlivy zcela nesourodé s rock’n’rollovými trendy: Švédská akordeonová hudba, italské balady, německý šlágr. Po Waterloo to chvíli vypadalo, že se tak ani nestane – jejich singl Ring Ring ovlivněný Philem Spectorem byl v Británii v podstatě ignorován.
„Když se podíváte na singly, které jsme vydali hned po Waterloo, snažili jsme se být spíš jako Sweet, pologlam rocková skupina,“ říká Björn. „Což byla hloupost, protože jsme vždycky byli popová skupina.“
Když se však Abba dostala na vrchol – SOS, Mamma Mia, Fernando – stala se nezastavitelnou. Je známo, že když Benny pustil Fridě doprovodnou skladbu k Dancing Queen, dodnes jedné z nejdokonalejších popových písní, které kdy byly napsány, rozplakala se: „A to bylo ještě předtím, než jsme ji s Agnethou nazpívaly!“ usmívá se. „Věděla jsem, že je to absolutně nejlepší píseň, jakou kdy Abba udělala.“
Nejpozoruhodnější na kouzlu té písně – klavírní trylky (které Elvis Costello proslavil v písni Oliver’s Army), spirálovité smyčce, způsob, jakým vystihuje pocit povznášející radosti – je to, že zní naprosto nenuceně. Tak lehce, že si kritici v té době stěžovali, že kapela není nic víc než chladná, klinická továrna na hity, která píše písně na objednávku, bez srdce. Je to kritika, která ho podle Björna vytáčela a možná stále vytáčí.
„Waterloo, Mamma Mia, Fernando, Dancing Queen, The Winner Takes It All… jsou snad vytvořeny podle nějakého vzorce?“ ptá se. „Co je to za vzorec?! Je to úplně naopak. Nikdy jsme se neopakovali. Pracovali jsme tak tvrdě, že jsme pokaždé našli jiný styl.“
Zdá se, že neúnavná pracovní morálka je jedním z tajemství úspěchu Abby. Björn a Benny si brali dovolenou, jen aby mohli psát písničky, a odmítali nechat nějakou skladbu nedokončenou: pracovali na ní a pracovali, dokud nebyla dost dobrá, a pak se věnovali další. Inspirovali se u Beatles a každou píseň psali jako potenciální singlový hit – teprve když jich měli dost na LP, vzniklo z toho album. Jejich studiové práce byly tak intenzivní, že inženýr – a „pátý člen“ Abby – Michael Tretow v roce 1999 řekl časopisu Mojo, že byl často tak zaneprázdněn, že se cítil téměř hladový: „Když se mi před očima míhala rudá obloha a já málem omdléval, řekli mi nakonec: Dobře, uděláme si přestávku na něco k jídlu!“
„Michael skutečně jedl,“ říká dnes Björn. „Jednou snědl dva čtvrtlibrové sýrové hamburgery za osm minut. Takže jedl, ale musel jíst rychle!“
Jak postupovala sedmdesátá léta, Abba se zdála být téměř odtržená od měnící se hudební krajiny kolem sebe. Někdy přijímali trendy – jako například diskotékové album Voulez Vous, na kterém do svého zvuku konečně vnesli groove -, jindy, například když přišel punk, je prostě ignorovali. Björn říká, že se nikdy necítil punkem ohrožen, protože Abba byla „tak úplně jiná“, ale ve skutečnosti měla s tímto hnutím mnoho společného. Oba sdíleli zdravé pohrdání excesy progresivního rocku, který dominoval počátku 70. let, oba se zaměřovali na stručnost a oba považovali za svatý grál popu sedmipalcový singl.
Björn se usmívá, když se ho ptám, jestli si nemyslí, že punk je tak trochu kravál: „No, já tomu nikdy moc nerozuměl. Chyběl mi tam hudební prvek. To vztekání, to jsem slyšel. Ale mladí muži byli vždycky naštvaní, to se nijak nelišilo od ostatních mladých mužů.“
Frida přikývne. „Punk mi nikdy nepřirostl k srdci. Teď slyšíš vztek třeba v rapu, ale je to jiné a to se mi moc líbí. Eminem je jeden z mých oblíbenců.“
Opravdu?“
„Cleanin‘ Out My Closet je skvělá písnička!“ souhlasí Björn.
Pokud punk nesvrhl Abbu, pak to vypadalo, že něco bližšího k domovu určitě. V roce 1979 Björn a Agnetha oznámili rozchod. Do dvou let se rozvedli i Frida a Benny. K velkému údivu fanoušků a médií ale pokračovali dál. V jedné recenzi koncertu ZigZag z roku 1979 je zaznamenáno, že Björn představil Agnethu na pódiu jako „mou bývalou ženu“, což působí nepředstavitelně trapně. „Opravdu jsem to řekl?“ říká a tváří se šokovaně.
„Myslím, že to bylo spíš ‚A tohle je holka, kterou moc dobře znám‘,“ říká Frida, což jen dokazuje, že žádný způsob obcházení tématu nikdy nemohl způsobit, aby tato situace vypadala normálně.
Frida vzpomíná na svůj vlastní způsob, jak se vyrovnat s rozchodem s Bennym: nemohla opustit kapelu, a tak si prostě znovu vytvořila image. „Změnila jsem celý svůj styl. Ostříhala jsem si vlasy hodně nakrátko, víte, hodně špičaté, a stala jsem se svým způsobem jinou ženou. Takže se to projevilo hlavně takhle.“
Vzhledem k tomu, že do té doby vydělali dost peněz na celý život, nemělo smysl udělat to, co by udělala každá jiná kapela, a skončit?“
Björn zavrtí hlavou: „Měli jsme pocit, že máme ve skupině něco tak cenného, že i když to bylo těžké, nechtěli jsme to rozbít. A abychom to dokázali, udělali jsme potom jedny z našich nejlepších věcí.“
Ty „nejlepší věci“ se nestaly navzdory rozvodům, ale právě kvůli nim. O raných textech Abby se možná nedalo moc psát, jak může dosvědčit Bang-A-Boomerang („Like a bang, a boom-a-boomerang/Dum-de-dum-dum be-dum-be-dum-dum/Oh bang, a boom-a-boomerang/Love is a tune you hum-de-hum-hum“). Ale jak Björn koncertoval a rozšiřoval svou četbu v angličtině, začal rozšiřovat svou lyrickou paletu a zabývat se odvážnějšími a osobnějšími tématy. Kapela se stala známou pro svou schopnost kontrapunktu radostných melodií s melancholickými, až depresivními texty. Kdyby nebylo nocí, shrnovala Björnova bezútěšná rozpoložení během rozvodu diskotéková píseň s textem plným naprostého zoufalství, v níž se hlavní hrdina děsí konce pracovního dne, kdy zůstane sám a bude se muset zabývat vlastními myšlenkami: „Byly chvíle, kdy jsem byl loni na podzim s Agnethou, že jsem ty noci prožíval sám,“ přiznává. „Moje texty se často opíraly o fikci, ale zřejmě odtud pochází i tenhle.“
Hroutící se vztahy začaly tvořit základ mnoha jejich písní, od Knowing Me, Knowing You až po When All is Said and Done, která byla napsána právě o Fridě a Bennym. Jak se tedy Frida cítila, když musela zpívat o svém vlastním vztahu?“
„No, když jsi to udělal, dal sis záležet, abys to udělal velmi profesionálně,“ říká. „Samozřejmě za tím bylo hodně emocí a nebylo vždycky snadné pokračovat v nahrávání.“
Pro píseň Winner Takes It All (Vítěz bere vše) Björn slavně napsal o rozvodu jako o soutěžním aktu, v němž vystupují vítězové a padlé oběti. Skutečnost, že pak zařídil, aby ji nazpívala jeho bývalá žena, bývá někdy vykreslována jako akt sadismu, ačkoli on sám prosí o jiný názor: „Ne, to vůbec ne. Myslím, že ta slova milovala.“
„Milovala,“ souhlasí Frida. „A nezapomeň, že ta píseň byla pro tolik lidí, nejen pro Björna a Agnethu.“
„A byla to fikce, nezapomeň,“ říká Björn. „V našem rozvodu nebyli žádní vítězové.“
Tributové kapely (Björn Again), coververze (Erasure) a muzikálové hity (Mamma Mia) sice udržují Abbu v povědomí veřejnosti, ale je to právě tato emocionální hloubka, která kapelu udržela v srdcích lidí. V době svého největšího rozkvětu byla Abba nemoderní, ale od doby, kdy přestala nahrávat, se pomalu vzdalovala potěšení, které lidé označují jako „guilty“. Dnes je rádi chválí hudebníci od Björk po Noela Gallaghera. Přesto se zdá nepravděpodobné, že by se někdy těšili stejné úctě jako jejich hrdinové Beatles nebo Beach Boys – ne že by jim to vadilo.
„Myslím, že jako Švédové máme velmi přízemní pohled na sebe a na to, co děláme,“ říká Frida. „Nikdy jsme neměli žádnou, jak to nazvat… pýchu?“
„Pocházíme ze Švédska, vždycky jsme byli považováni za outsidery, nikdy jsme nebyli součástí té scény,“ říká Björn.
„Nedávno jsem četl Divoké historky Grahama Nashe,“ dodává Frida, „a srovnávat s tím život, který jsme vedli, a hudbu, kterou jsme psali, a turné, která jsme absolvovali.“ Začne se smát. „Je to úplně mimo tuhle scénu, ale byla to velmi zajímavá kniha. Opravdu otevřeně píše o drogách – o všech druzích drog – a předpokládám, že takové bylo i tehdejší prostředí. Ale my jsme v něm nežili.“
Je potěšující, že jejich hudbu postupně znovu oceňují „chladnější“ umělci?“
Björn se tváří nevzrušeně: „Musím říct, že na mě vždycky mnohem víc zapůsobilo, že si vaše desky kupují miliony lidí po celém světě. Pro mě se to nedá srovnat.“
Frida: „Musím říct, že je to uspokojující pocit, že nás takhle považují, že jsme nejlepší popová skupina všech dob, pro mě je to úžasné slyšet.“
Drží krok s moderním popem? „Sem tam zaslechnu nějakou opravdu dobrou popovou písničku,“ říká Björn: „ROAR od Katy Perry, tu miluju! Poker Face … ach! To je ale písnička! A Rolling in the Deep … ach!“
Zdá se mu, že slyší skvělou písničku? Nebo přinejmenším soutěživost? „Rozhodně žárlí! Ale uvědomuji si, že psát popovou hudbu je práce pro mladého muže nebo ženu,“ říká Björn.
Přesně toto uvědomění vedlo kapelu k tomu, že odmítla řadu nabídek – některé údajně až za miliardu dolarů – na reformu. Björn se domnívá, že fanoušci by byli při pohledu na čtyři zestárlé hudebníky na pódiu nakonec zklamaní. Ale vzhledem k tomu, že jsou především studiovou kapelou, často jsem si kladl otázku, proč nenahrávají společně. Vyhlídka na starší a moudřejší album Abby je lákavá.
„Je těžké o tom mluvit, protože pak budou všechny zprávy: ‚Abba natočí další písničku!'“ říká Frida. „Ale dokud můžeme zpívat a hrát, tak proč ne? Ráda bych, ale záleží na Björnovi a Bennym.“
Loni Agnetha řekla, že by to také ráda udělala. Mohla by to být jejich poslední šance, než jim – abychom parafrázovali jednu z jejich vlastních písní – čas proklouzne mezi prsty? „Nic není v plánu a muselo by to být něco výjimečného,“ říká Björn „Ale ano, proč ne?“
Později večer se Björn a Frida účastní večírku na počest kapely v Tate Modern. Abba The International Party slaví 40 let od vítězství v Eurovizi a zaměřuje se na bláznivé outfity a onu neutuchající přitažlivost, díky níž bude Dancing Queen vždy první písní na playlistu každého rozumného svatebního DJe. Přesto mi tato událost také připomněla něco, co Björn řekl, když jsem se ho zeptala, zda se někdy necítil zvráceně, když psal své písně o zlomených srdcích a zoufalství k tak radostné hudbě.
„Hudba Abby není tak veselá,“ řekl. „Možná zní nějakým zvláštním způsobem šťastně, ale v hloubi duše to není šťastná hudba. Je v ní takový ten severský melancholický pocit. To, co vás zmate, jsou dívčí hlasy. Víte, myslím, že to je jedno z tajemství Abby. I když jsme byli opravdu dost smutní, vždycky jsme zněli radostně.“
Waterloo Deluxe Edition, zlatá sběratelská edice 3CD a oficiální fotokniha právě vycházejí.
– Abba: Od Eurovize k rozdělení – v obrazech
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Abba
- Pop a rock
- Švédsko
- Evropa
- festivaly
- Sdílet dál Facebook
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.