Jako kazatel v mešitě ‚Ain al-Haját odsuzoval sociální poměry v Egyptě a potlačování islámského hnutí. To mu však nebránilo v tom, aby měl výrazně duchovní přístup k životu, což se odráží i v jeho projevech. Za Násirova režimu byl disidentem, odmítal schvalovat vládní popravu Sajjida Qutba nebo prosazovat slučitelnost islámu a socialismu. Za režimu Anvara Sadata (1970-1981) byl oficiálními médii bojkotován, ale kazety s jeho kázáními se hojně šířily po celém Egyptě a arabském světě. Kišik zastával politické názory, které se stavěly proti modernímu byrokratickému státu, a ve svých projevech zdůrazňoval osobní a soukromou zbožnost.
Manželské právoEdit
Kišik napadal egyptské sekularisty za „zrušení“ „osobního statutu“ (al-ahwal al-šachsíja). To se týkalo přijetí zákona (44/1979) o manželských vztazích, který vyžadoval, aby muži informovali své manželky, pokud se oženili s jinou ženou. „Podle nového zákona, pokud by první manželka měla námitky, mohla by okamžitě dosáhnout rozvodu a zachovala by si právo žít v manželově domácnosti, dokud jejich děti nedosáhnou plnoletosti. Tento zákon byl vypracován úřadem ministerstva sociálních věcí a komisí učenců z Al-Azharu a vzbudil hněv“ Kišše a dalších šejků, kteří se domnívali, že „odporuje šaríe“.
Větší džihádPodle Kišše je větší džihád nepřetržitý boj, jehož cílem je potlačit svou nízkou povahu a přizpůsobit se Alláhovým morálním normám. Je základem osobního morálního rozvoje, vytváření zbožného a filantropického aktivismu, podpory spravedlnosti a prosperity ve společnosti a zároveň boje proti nevědomosti, nespravedlnosti a útlaku. V důsledku tohoto většího džihádu, říká Kišik, islám „uzdravuje ty společnosti, které se řídí jeho vedením a jsou postaveny na svědomí, které bylo probuzeno, a srdcích, která byla osvícena světlem víry.“
Naguib MahfouzEdit
Kishk napsal „Naši reakci na Děti aleje“, v níž napadl kontroverzní román egyptského spisovatele Naguiba Mahfouze za to, že „porušuje muslimskou svatou víru“ a „nahrazuje monoteismus komunismem a vědeckým materialismem“.Mahfúz získal v roce 1988 Nobelovu cenu za literaturu (jako jediný Arab v historii), ale za jedno ze svých „nejznámějších děl“ (Děti z Gebelawi) byl mnoha obrozeneckými kazateli (např. Omarem Abdul-Rahmanem) široce odsuzován.