Abd al-Rahmán ibn Hišám se narodil v roce 1778. Po smrti svého strýce Sulejmana Marockého byl Abd al-Rahmán 30. listopadu 1822 ve Fezu prohlášen marockým sultánem. Jeho vláda začala v bouřlivém období, kdy se mnoho šlechtických rodů a venkovských kmenových konfederací v Maroku snažilo získat větší moc mimo centrum, a většinu počátku své vlády strávil potlačováním vzpour.
Po nástupu na trůn byly sultánovy finance v troskách. Vzhledem k rozvratu v zemi nebyla ústřední vláda (machzen) schopna vybírat mnoho obvyklých daní. Abd al-Rahmán se obrátil na zahraniční obchod, který byl předchozím sultánem přerušen, jako na způsob, jak získat příjmy z cel, a začal sjednávat řadu obchodních smluv s různými evropskými mocnostmi. Abd al-Rahmán se také rozhodl obnovit institut barbarského pirátství v naději, že tak doplní svou pokladnu, což však vedlo ke konfrontacím s evropskými mocnostmi, neboť Britové v roce 1828 zablokovali Tanger a Rakušané v roce 1829 bombardovali Larache, Asilah a Tetouan. K poslednímu bombardování marockého města jako odplaty za pirátství došlo v roce 1851 v Salé.
Byl zdatným vůdcem a správcem a dokázal vybudovat veřejné stavby a infrastrukturu. Musel však řešit vnitřní konflikty a mnohokrát musel potlačovat vzpoury: 1824-1825, 1828, 1831-1832, 1843, 1849, 1852, 1853 a 1857-1858. Vždy se mu však podařilo šlechtu a nespokojence uklidnit.
Nejvážnější zahraniční hrozbou pro Maroko však byla Francie, která v roce 1830 zahájila invazi do sousedního Alžírska. Abd al-Rahmán vrhl marocké jednotky na obranu Tlemcenu, ale ty byly v roce 1832 odraženy a Tlemcen dobyt Francouzi. Abd al-Rahmán podporoval pokračující partyzánský odboj v Alžírsku vedený Abd al-Qadirem al-Jaza’irim, i když jen nejistě, protože nechtěl vyvolat francouzskou odvetu. Marocké pohraniční kmeny však Abd al-Qádira nadále aktivněji podporovaly, což Francouze přimělo k vlastním úderům přes hranice a zřizování předsunutých stanovišť na marockém území, což jen podnítilo reakci v Maroku a zvýšilo neregulérní pohraniční válku. Francouzi požadovali, aby Maroko přestalo podporovat Abd al-Kádira a postoupilo své východní pohraniční území pod francouzskou kontrolu, a v roce 1844 zahájili francouzsko-marockou válku. Válka se pro sultána nevyvíjela dobře. Francouzské námořnictvo bombardovalo Mogador (Essaouira) a Tanger, zatímco marocká armáda pod vedením Abd al-Rahmanova syna Moulaye Muhammada byla v srpnu 1844 Francouzi v bitvě u Isly drtivě poražena. Abd al-Rahmán byl nucen v říjnu 1844 přistoupit na ponižující smlouvu z Tangeru, která stáhla podporu al-Kádírovi, zredukovala pohraniční posádky a podrobila marocko-alžírskou hranici úpravám. V březnu 1845 byla podepsána smlouva z Lalla Maghnia, podle níž byla marocká hranice vymezena dále na západ, blíže k řece Moulouya.
Smlouvy zhoršily vnitřní situaci v Maroku, která se stávala stále nestabilnější, protože Abd al-Rahmán byl obviňován, že příliš rychle ustupuje francouzským požadavkům. Abd al-Rahmán ve skutečnosti smlouvu z Lalla Maghnia nejprve odmítl a obvinil z toho své vyjednavače, ale nakonec byl nucen ji ratifikovat. Armádní jednotky a venkovské kmeny na severu a východě země, již tak v podstatě bezvládné, začaly vyvolávat povstání, která byla potlačována jen s obtížemi. Následně došlo k rozkolu mezi Abd al-Rahmánem a Abd al-Kádirem.
V roce 1856 založil Mulaj Abd al-Rahmán souk Zraqten na severní straně Vysokého Atlasu, čímž rozšířil území na jihu Maroka ovládané Glaouis, což byli Caidové vládnoucí různým jižním oblastem od 18. století až do získání marocké nezávislosti v roce 1956, poté co se původně usadili v Telouetu, aby zde založili souk. Zdanili karavany cestující ze Sahary a z oblasti Tafilaltu a také zboží prodávané na místě.
Agdalské zahrady v Marrákeši, zavlažovaná zahrada, původně založená Almorávidy ve 12. století a rozšířená za Saadů, byla za vlády Mulaje Abd al-Rahmána obnovena, zalesněna a obehnána hradbami.
Abd al-Rahmán zemřel v Meknesu 28. srpna 1859. Jeho nástupcem se stal jeho syn, marocký sultán Mohammed IV.
Během své dlouhé vlády prokázal své schopnosti v době, kdy Afriku kolonizovaly silnější evropské národy. Dokázal si zachovat nezávislost a udržet své hranice, aniž by se vzdal jakékoli země. Podepsal také nezbytné smlouvy, aby prosadil své přesvědčení.
.