Abiatar byl jediným z kněží, který unikl Saulovu (vládl asi 1020-1000 př. n. l.) masakru v Nóbu, kdy byl na Saulův rozkaz povražděn jeho otec a nobští kněží. Uprchl k Davidovi (vládl asi 1003-970 př. n. l.) do Keily a vzal si s sebou efod a další kněžská roucha (1 Samuelova 22,20 n.; 23,6.9). Rabínská literatura, která spojuje pozdější vyhlazení mužských potomků Davidových s kněžími z Nóbu, spojuje také přežití Davidova potomka Jóaše s přežitím Abiatara (Sanh. 95b).
Abiatar se připojil k Davidovi, který byl tehdy v jeskyni Adullam (1 Sam 22,20-23; 23,6). Zůstal s Davidem a stal se knězem strany, jejímž byl vůdcem (1 Samuelova 30,7). Davidovi prokázal velké služby, zejména v době Abšalomova povstání (2 Sam 15,24.29.35; 20,25).
Když David nastoupil na judský trůn, byl Abiatar jmenován veleknězem (1 Par 15,11; 1 Kr 2,26) a „královským rádcem“ (1 Par 27,33-34). Mezitím se veleknězem stal Sádok z Eleazarova rodu. Jiná verze říká, že byl spolu se Sádokem za krále Davida spoluknězem. Tato jmenování platila až do konce Davidovy vlády. V 1 Kr 4,4 nacházíme Sádoka a Abiatara, jak společně působí jako kněží za Šalomouna.
Abiatar byl Šalomounem sesazen (jediný historický případ sesazení velekněze) a vyhnán do svého domova v Anatótu (1 Kr 1,22.26), protože se podílel na pokusu dosadit na trůn Adoniáše místo Šalomouna (1 Kr 1,7.19.25). Kněžství tak přešlo z domu Itamarova (1 Samuelova 2,30-36; 1 Královská 1,19; 2,26.27) do domu Eleazarova.
.