Abimael Guzmán, celým jménem Manuel Rubén Abimael Guzmán Reynoso, vlastním jménem soudruh Gonzalo, (narozen 3. prosince 1934, Arequipa, Peru), zakladatel a vůdce peruánské revoluční organizace Světlá stezka (španělsky Sendero Luminoso). Podle peruánské Komise pro pravdu a usmíření z roku 2003 má 54 % z odhadovaných 70 000 mrtvých v peruánském dvacetiletém povstaleckém konfliktu na svědomí maoistická Zářící stezka vedená Guzmánem.
Guzmán byl nemanželským synem bohatého peruánského podnikatele a matka ho opustila, když byl ještě malý chlapec. Jako student vynikal, ale o politiku projevoval malý zájem až do pozdního dospívání, kdy se začal stýkat s levicovými intelektuály. Stal se chráněncem malíře Carlose de la Rivy, který byl horlivým obdivovatelem Josifa Stalina, a koncem 50. let vstoupil do peruánské komunistické strany.
V roce 1962 byl Guzmán jmenován profesorem filozofie na Národní univerzitě San Cristóbal del Huamanga v Ayacucho, odlehlé, zoufale chudé provincii, kde mnoho studentů pocházelo z indiánských rodin a často jako první v rodině získali vzdělání. Začal pořádat týdenní politické diskuse se studenty a kolegy a vášnivě vystupoval proti nespravedlnosti peruánské společnosti a potřebě indiánských rolníků se vzbouřit. Koncem 60. let se z diskusní skupiny stala politická frakce, která si říkala Komunistická strana Peru.
Guzmán studoval teorie Mao Ce-tunga, podle nichž úspěšná komunistická revoluce nevyžaduje industrializovaný městský proletariát. Místo toho bylo možné agrární předindustriální společnost přeměnit v moderní komunistickou společnost tím, že se rolnictvo stane politicky uvědomělým. V letech 1965-1967 Guzmán několikrát navštívil Čínu a viděl, jak se kulturní revoluce rozvíjí. Vidět Maovy teorie v praxi Guzmána radikalizovalo a vrátil se do Peru s přesvědčením, že ke zničení stávající peruánské vlády a nastolení rolnické diktatury je nutná rychlá násilná revoluce.
V polovině 70. let 20. století Guzmánovo vedení Komunistické strany Peru přetvořilo tuto stranu v partyzánskou armádu, která převzala název Zářící stezka (Sendero Luminoso) podle citátu peruánského marxisty José Carlose Mariáteguiho. První stoupenci ze San Cristóbalu se stali Guzmánovými vrchními veliteli a nejbližšími poradci, přičemž vedoucí úlohu převzala jeho první manželka Augusta. Guzmán řídil organizaci železnou pěstí; noví rekruti museli podepsat přísahu věrnosti nikoli Zářící stezce, ale soudruhu Gonzalovi, což byl pseudonym, který si Guzmán sám zvolil. Jak moc organizace rostla, jeho stoupenci ho považovali za „čtvrtý meč“ komunistického myšlení po Marxovi, Leninovi a Maovi. Jeho schopnost vzbudit ve svých stoupencích naprostou oddanost, zejména ve svých důstojnících – vysokoškolsky vzdělaných intelektuálech ze střední třídy – byla pro úspěch Zářící stezky klíčová.
Zářící stezka zahájila v roce 1980 vojenské operace v Ayacucho a rychle získala podporu rolníků. Guzmánova úzce provázaná hierarchická organizace snadno odolávala infiltraci armády. Guzmán považoval každého, kdo měl sebemenší spojení se státem, za potenciální cíl a Zářící stezka neváhala mučit a zabíjet každého, koho považovala za nepřítele, včetně civilistů. Koncem 80. let 20. století, částečně i díky lukrativnímu napojení na obchod s drogami, ovládala skupina většinu peruánského venkova.
V roce 1988 se Guzmán rozhodl zaměřit na městské pobřeží Peru, zejména na hlavní město Limu. Po čtyři roky dosahovala Zářící stezka stálých úspěchů, když její bombové kampaně a atentáty znehybnily hlavní město a země se přiblížila anarchii. V dubnu 1992 prezident Alberto Fujimori pozastavil platnost ústavy a vyhlásil výjimečný stav, čímž v zemi fakticky zavedl stanné právo. V září byli Guzmán a dalších 14 vrchních velitelů Zářící stezky dopadeni a vojenský soud je rychle odsoudil na doživotí. V roce 1993 byl převezen do speciálně vybudované věznice v El Callao západně od Limy.
Diktátorská kontrola, kterou Guzmán vykonával nad Zářící stezkou, se ukázala jako pád hnutí. Bez jasného zástupce, který by převzal vedení, se organizace rychle rozpadla. V roce 1993 Guzmán pomohl vyjednat mírovou dohodu s vládou, která poskytla amnestii bývalým bojovníkům Světlé stezky. Přestože ústavní soud v roce 2003 Guzmánovo odsouzení zrušil, byl znovu souzen civilním soudem, který ho v roce 2006 rovněž odsoudil na doživotí. V roce 2010 se Guzmán mohl oženit se svou dlouholetou milenkou a bývalou vysoce postavenou členkou Světlé stezky Elenou Iparraguirreovou, která si rovněž odpykávala doživotní trest. O osm let později byl odsouzen za zorganizování bombového útoku na auto v roce 1992, při kterém v Limě zahynulo 25 lidí. Guzmán dostal další doživotní trest.