Abolicionistické hnutí obvykle označuje organizované povstání proti otroctví, které se rozrostlo 30 let před občanskou válkou ve Spojených státech. Otroctví však ve Spojených státech existovalo již od založení kolonií a někteří lidé bojovali za zrušení této praxe již od jejího vzniku. Již dlouho před americkou revolucí vyzývaly náboženské skupiny k ukončení otroctví a až do 13. dodatku, který ho formálně ukončil v roce 1865, přicházela abolicionistická povstání ve vlnách. Pro mnoho Američanů však bylo otroctví více než pouhou praxí – byl to způsob života. Proti abolicionistům bojovali lidé na Severu i na Jihu. Mnozí považovali otroctví za součást přirozeného řádu a věřili, že jakékoli snahy o ukončení otroctví rozdělí národ a zničí ekonomiku země.
V prvních letech republiky přijal Kongres některé zákony, které podporovaly abolicionistické cíle. Přijal například zákony, které bránily Američanům prodávat otroky do jiných zemí. Kongres se také pokoušel ukončit týrání otroků během jejich přepravy z Afriky. Přesto měly Spojené státy ve 30. letech 19. století přibližně dva miliony otroků – téměř čtyřikrát více než v roce 1776, kdy země vyhlásila nezávislost. Tehdy se začali organizovat abolicionisté. Zakládali protiotrokářské spolky, které sepisovaly petice vyzývající k ukončení otroctví a posílaly je do Kongresu. Pronášeli projevy a pořádali konference na podporu své věci.
V roce 1833 se abolicionistické hnutí stalo agresivnějším. Velký vliv měl William Lloyd Garrison, a to především díky své publikaci The Liberator. Garrison založil Americkou společnost proti otroctví a prohlásil zotročování lidí za morální pohoršení; on a jeho skupina prosazovali své cíle metodami nenásilného protestu. Pronášeli veřejné projevy, vydávali protiotrokářskou literaturu a bojkotovali bavlnu a další výrobky závislé na otrocké práci. Garrisonovým cílem však nebylo pouze ukončit otroctví, ale také skoncovat s předsudky a prosazovat rasovou spravedlnost. Ve 40. letech 19. století abolicionisté zakládali politické strany a pokračovali v boji za rasovou rovnost. Stejně jako Garrison tvrdili, že otroctví lidí je nejen nemorální, ale i nevhodné pro zemi založenou na příslibu svobody.
Bojující ve jménu spravedlnosti měli abolicionisté silný vliv. Obhajobou občanských práv změnili politické klima v zemi. Do hnutí se zapojili běloši i černoši, i když měli odlišné cíle a představy. Ne všichni bílí abolicionisté věřili, že černoši jsou rovni bělochům. Zatímco bílí aktivisté měli tendenci omezovat se na ukončení otroctví, černošští aktivisté se spíše zabývali širší problematikou prosazování rasové rovnosti.
V posledních letech se historici zabývající se abolicí zabývají vlivem černošského aktivismu. Tradičně historici jeho význam bagatelizovali, ale stále více současných badatelů se domnívá, že byl pro hnutí rozhodující. Manisha Sinha se spolu s některými karibskými historiky, kteří zdůrazňovali vliv haitského povstání otroků a zkoumali roli otrokářských povstání v Karibiku, domnívá, že černošští aktivisté připravili půdu pro větší boj a stanovili zásady a postupy, které byly použity v pozdějších reformních hnutích.