Osmanská říše zahájila ve druhé polovině 19. století systematický program pozemkové reformy. Dvěma novými zákony byly zákon o evidenci půdy z roku 1858 a zákon o emancipaci z roku 1873.
Před rokem 1858 obdělávali nebo zabírali půdu v Palestině, která byla tehdy od roku 1516 součástí Osmanské říše, především rolníci. Vlastnictví půdy upravovali lidé žijící na půdě podle zvyků a tradic. Obvykle byla půda ve společném vlastnictví obyvatel vesnice, i když ji mohli vlastnit i jednotlivci nebo rodiny.
V roce 1858 zavedla Osmanská říše Osmanský pozemkový zákoník z roku 1858, který vyžadoval, aby vlastníci půdy registrovali své vlastnictví. Důvody tohoto zákona byly dva. (1) Zvýšit daňové příjmy a (2) vykonávat větší státní kontrolu nad územím. Sedláci však neviděli potřebu registrovat nároky, a to z několika důvodů:
- vlastníci půdy podléhali vojenské službě v osmanské armádě
- obecný odpor vůči úředním nařízením Osmanské říše
- vyhýbání se placení daní a registračních poplatků Osmanské říši
Samotný proces registrace byl otevřený nesprávné registraci a manipulaci. Pozemky ve společném vlastnictví obyvatel vesnice skončily zapsané na jednoho vesničana a obchodníci a místní osmanští správci využili možnosti zapsat rozsáhlé pozemky na své jméno. Výsledkem byla půda, která se stala právním vlastnictvím lidí, kteří na ní nikdy nežili, zatímco rolníci, kteří na ní žili po generace, si sice ponechali vlastnictví, ale stali se nájemci nepřítomných vlastníků.
Emancipační reformní dekret z roku 1856 a zákon o občanství z roku 1869 byly vykládány tak, že Židé mají právo vlastnit půdu v osmanské Sýrii na své jméno. Změna tohoto zákona (ke změně došlo ve stejné době jako osvobození Afričanů ve Spojených státech a v Jižní Americe a osvobození nevolníků v Rusku (držených v otroctví ruskou statkářskou třídou) byla součástí celosvětového hnutí 19. století za emancipaci a občanská práva utlačovaných menšin. Tento sekulární zákon o pozemkové reformě/občanských právech z roku 1873 byl lidově zaměňován za náboženský zákon a byl považován za „ponížení islámu, že Židé vlastní část muslimské ummy“. Záměna náboženského a světského zákona způsobila, že zákony (ukončené v roce 1873) proti židovskému vlastnictví půdy se staly „náboženskými zákony“.
V průběhu dalších desetiletí se půda stále více soustřeďovala do méně rukou; rolníci nadále pracovali na půdě a odváděli statkářům podíl na úrodě. To vedlo k nárůstu palestinského nacionalismu i k občanským nepokojům. Zároveň se v oblasti zvýšil příliv židovských přistěhovalců, kteří se neomezovali jen na města, kde jejich koncentrace poskytovala určitou ochranu před pronásledováním. Tito noví Židé přicházeli v naději, že si vytvoří novou budoucnost v zemi, kterou považovali za vlast svých předků. Organizace vytvořené na pomoc židovské migraci do Palestiny také kupovaly půdu od nepřítomných vlastníků půdy. Židovští přistěhovalci se pak na půdě usadili a někdy nahradili rolníky, kteří zde již žili. Soustavný příchod židovských přistěhovalců od roku 1882 vedl k několika rolnickým povstáním, zaznamenaným již v letech 1884-1886.