Po týdnu stráveném diskusemi o problémech, které Iliada představuje pro moderní čtenáře, se pokusím o něco pozitivnějšího. Říkám „pokusit se“, protože jestli mě četba starořecké literatury něco naučila, pak je to dát si pozor na pýchu. Kdybych se pokusil vyjmenovat všechny věci, které považuji na této knize za důležité, mohl by z toho vzniknout seznam dlouhý jako katalog lodí. Místo toho bych se chtěl zaměřit jen na jeden aspekt básně: na muže, který dostává její první řádek a jehož hněv vše uvede do pohybu, na Achilla.
Achilles neodpovídá modernímu vnímání. Je to vrah, pravděpodobně násilník, určitě drancovatel. Je nevrlý, vznětlivý a ach jo, je temperamentní. Umí být nelítostný – aktivně si užívá železa ve svém srdci – a umí být vražedně krutý. Přesto je v něm něco zásadního, s čím se můžeme všichni ztotožnit, i když je to také něco obzvlášť těžko racionalizovatelného a vysvětlitelného. Je rychlejší, bystřejší, větší, bystřejší a důležitější než ostatní muži. Je krásnější. Veze se na hlubších emocionálních proudech (když je Achilles rozrušený, je vážně rozrušený). Je napůl božský a zcela vzácný. Ostatní muži nemohou ani usilovat o to, aby byli jako on. V jeho nejskvělejší podobě se na něj muži nemohou ani podívat. Je prostě nad a mimo.
Achilles je zkrátka hrdina a využívá potřeby, kterou má většina z nás, uctívat a obdivovat. Nedávno jsem poslouchal velmi dobrou stanfordskou přednášku o Iliadě od Marshe McCalla, kde tento geniální profesor naznačuje, že podobnou roli v moderní společnosti hrají hráči baseballu a amerického fotbalu. Existuje také fantastické video, na němž se děti setkávají se svými fotbalovými idoly, které bylo na sociálních sítích zhlédnuto více než 69 milionkrát a které dává tušit, jak prvoplánová a přemáhající může taková úcta být.
Mám-li mluvit osobně, necítím ke sportovcům nic víc než obvyklý obdiv. Také si o sobě rád myslím, že jsem racionální a rád hodnotím podle skutečných zásluh, a ne podle mytologie. Ale zdaleka nejsem imunní vůči přitažlivosti hrdinů a dovedu si představit, že málokdo je takový. Jedním z mnoha nářků, s nimiž jsem se mohl ztotožnit například po nedávné ztrátě Davida Bowieho, bylo prosté vyjádření nedůvěry, že smrt mohla zastihnout i jeho, že někdo, kdo se zdál tak velký jako život, musel skutečně odejít.
Tuto lidskou potřebu uctívat pochopil Homér a v Iliadě ji s velkou slávou využil. Nejzřetelněji a nejskvěleji to dělá tím, že Achillea drží mimo scénu. V prvním verši Iliady sice Homér žádá múzy, aby opěvovaly Achilleův hněv – ale sám muž se v básni objevuje překvapivě zřídka. Homér si dává pozor, aby mu věnoval hlavně velké okamžiky – začátek, vyvrcholení a několik zásadních zlomů. Jsou knihy a knihy, v nichž je o něm sotva zmínka. Ale samozřejmě po celou dobu, co je mimo scénu, jeho přítomnost jen roste. Každý další hrdinský čin, každé brutální zabití, každý hod oštěpem vyvolává srovnání s nepřítomným hrdinou – a nevyhnutelně je shledán nedostatečným. Víme, že ani ve své nejstrašnější a nejzářivější podobě by Hektor neměl proti Achillovi naději. Víme, že ať je Ajax jakkoli velký, jeho úspěchy jsou proti polobohu trpasličí. Víme, a to je nejsmutnější, že Patroklos je pouhým stínem svého velkého přítele, zbroj, kterou si od něj vypůjčil, je jen prázdnou skořápkou a že tam, kde by Achilles smetl vše před sebou, je odsouzen k pádu. Všechno zabíjení, všechen boj, všechna bolest – to vše se stává zbytečným, protože víme, že kdyby byl na scéně Achilles, dopadlo by to jinak.
Tento trik funguje obzvlášť dobře, protože když se Achilles vrátí na bitevní pole, činí tak s (doslova) božským stylem. Nejprve v záři slávy a za doprovodu děsivého jekotu bohyně Thetis. Poté zabalený do úžasné zbroje, kterou mu dal Héfaistos, hořící zuřivostí a bez námahy porážející každého, kdo se před něj postaví.
Není to však jen Achillova nadpřirozená síla, co z něj dělá tak přesvědčivého hrdinu. Je to také jeho omylnost. Před třemi tisíci lety, stejně jako dnes, muselo mít uctívání hrdinů i svůj negativní aspekt – ruce natahující se, aby stáhly hvězdu z pódia, chyby, díky nimž se úspěchy zdají být o to pozoruhodnější. Mezi všemi těmi obdivnými články o Bowiem se objevila i pěkná řádka pokusů o muckraking. Podobně je tomu u mnoha sportovních idolů.
Achilles také musí trávit svůj čas v hnoji. Jedna z nejslavnějších pasáží Iliady se odehrává na začátku 18. knihy, kdy se Achilles dozvídá, že jeho milovaný druh Patroklos byl zabit Hektorem, zbaven zbroje (právě té, kterou mu Achilles půjčil, než ho poslal do boje) a že o jeho nahou mrtvolu nyní bojují Trójané a Achajci. Hrdinu zahalí temný mrak smutku a, jak se dozvídáme, poskvrní si svou krásnou tvář popelem z ohně a zhroutí se, jak překládá Caroline Alexander, „roztažený v prachu, velký muž ve své velikosti, a vlastníma rukama si poskvrnil vlasy, rval si je“. Nejdojemnější je, když je nejlidštější, vyčerpaný, plačící, s vědomím, že udělal špatnou věc, s vědomím, že ho osud v důsledku toho potluče. I na vrcholu své zuřivosti si Homér najde čas, aby Achilla učinil bezmocným, smete ho do řeky Skamandry a připomene nám, že i on má svá omezení.
Homér však neprosí jen o náš soucit. Vidíme také, že Achilles je zlý. Nad rámec zmíněného trucování a těch činů, které se neslučují s morálkou 21. století, jsou nehoráznosti nepřijatelné i v jeho bojem zocelené společnosti. Nikdo, ani bůh, ani Řek, nemůže schvalovat Achillovy pokusy znesvětit Hektorovu mrtvolu. Ale takové činy jsou opět znakem někoho, kdo prostě musí jít o kousek dál, o kousek šílenější žalem, o kousek hlouběji do víru. A co víc, koryta, do nichž se Achilles propadá, činí výšiny ještě vznešenějšími. Jeho klidná radost z pohřebních her a vyrovnaná velkorysost k účastníkům, soucitné vyslechnutí, které nakonec dopřeje nebohému starému Priamovi – obojí působí po jeho předchozím vyšinutí ještě působivěji. Iliada je mistrovským zkoumáním postavy, ke které prostě nemůžeme nevzhlížet: lekce charismatu pro každý věk.
Jedna myšlenka navíc na závěr: ačkoli jsem se v tomto článku vyhnul výčtu dalších Homérových krásných momentů, mohlo by být docela zábavné shromáždit v komentářích nějaké nápady. Pro začátek přihodím fakt, že básník evidentně miluje lvy a v celém eposu hází odkazy na jejich sílu a způsob pohybu. A také to, jak Nestor dokáže být jak „svého času“ nudný, tak statečný, odhodlaný muž, takže okamžik, kdy mu Achilles nabídne ocenění ve svých hrách, působí dojemně a uspokojivě správně. Jo, a chudák stará Hekuba… Ale to by prozatím stačilo. Přepínám na vás.
{{horníLvice}}
{{{spodníLvice}}
{{horníPrava}}
{{{spodníPrava}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Homer
- Čtenářská skupina
- Fikce
- blogposty
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.