Adenokarcinom („adeno“ = „žláza“, „karcinom“ = rakovina epitelu) je nejčastějším typem rakoviny plic v USA, Japonsku a většině západní Evropy, ačkoli ve východní části Evropy je druhou nejčastější formou (po dlaždicobuněčném karcinomu). Adenokarcinomy jsou mimořádně heterogenní nádory, které se vyskytují ve čtyřech hlavních tkáňových architekturách (acinární, papilární, bronchioloalveolární a solidní) a v několika vzácnějších variantách. Nejčastěji však tyto léze vykazují směs dvou nebo více podtypů nebo variant a jsou dále klasifikovány jako „adenokarcinom se smíšenými podtypy“.
V Číně, která má největší počet kuřáků a případů karcinomu plic na světě, je zdaleka nejčastějším histologickým podtypem adenokarcinomu akinární tkáňová architektura, která tvoří asi 40 % všech adenokarcinomů, a její výskyt se v posledních desetiletích výrazně zvýšil. V Evropě může acinární adenokarcinom tvořit dominantní architektonický vzorec až u 50-60 % všech adenokarcinomů.
Acinární adenokarcinom plic je vysoce letální onemocnění. Celková míra pětiletého přežití se pohybuje kolem 16-22 %. Obecně je přežití pacientů s acinárním (nebo papilárním) obrazem ve všech stadiích lepší než u pacientů se solidním obrazem, ale podstatně horší než u pacientů s bronchioloalveolárním obrazem. Přežití je výrazně lepší u pacientů, jejichž nádory jsou dobře diferencované (tj. žlázy a/nebo tubuly jsou kompletněji vyvinuty), než když jsou špatně diferencované (tj. s rudimentárními žlázami).
Některé studie naznačují, že onkogeny H-ras a fes jsou důležitými faktory onkogeneze u mnoha karcinomů plic acinárního typu.