Znovu z The Federalist No. 22:
Každá myšlenka proporce a každé pravidlo spravedlivého zastoupení se spikly, aby odsoudily princip, který dává Rhode Islandu stejnou váhu na stupnici moci jako Massachusetts, Connecticutu nebo New Yorku; a Delawaru stejný hlas v celostátních jednáních jako Pennsylvánii, Virginii nebo Severní Karolíně. Její působení je v rozporu se základní zásadou republikánské vlády, která vyžaduje, aby převládl smysl většiny. Sofistika může odpovědět, že suveréni jsou si rovni a že většina hlasů států bude většinou konfederované Ameriky. Ale tento druh logické legerdemain nikdy nezvrátí jasné návrhy spravedlnosti a zdravého rozumu. Může se stát, že tato většina států bude tvořit malou menšinu amerického lidu; a dvě třetiny amerického lidu by se nedaly dlouho přesvědčovat na základě umělých rozdílů a sylogistických úskoků, aby podřídily své zájmy řízení a nakládání jedné třetiny.
Hamilton nenáviděl – nenáviděl kompromis, na jehož základě byl Ústavodárný konvent vydírán, aby každému státu přidělil stejný počet senátorů bez ohledu na počet obyvatel. Ve výše citované eseji zdánlivě brojí proti Článkům Konfederace. Je však zřejmé, že jeho argumentace by se se stejnou silou vztahovala i na článek I, oddíl 3 Ústavy, který on, James Madison a John Jay šíleně sepisovali na obranu.
Hamilton a Madison (mimochodem i Washington; u Jaye si nejsem jistý) byli rozhodně pro to, čemu se tehdy říkalo „poměrné zastoupení“. (Moderní poměrné zastoupení, podle něhož se křesla v zákonodárných sborech rozdělují zhruba podle celkového podílu hlasů jednotlivých stran, ještě nebylo vynalezeno). Podobně jako Obama se přinutili zaplatit cenu, o níž věděli, že je zkorumpovaná a nemorální, aby získali sotva přijatelnou dohodu – a tuto dohodu prodávali podobně jako Obama jako skvělé, veřejně prospěšné řešení.
Když přišel čas rozhodnout, kdo napíše esej na obhajobu ustanovení o dvou senátorech na stát, Madison tahal za kratší konec. Ve Federalistovi č. 62 se malý Jemmy neobtěžoval skrývat nedostatek nadšení pro tento úkol:
Rovnost zastoupení v Senátu je dalším bodem, který, protože je zřejmě výsledkem kompromisu mezi protichůdnými nároky velkých a malých států, nevyžaduje velkou diskusi.
Jen malá diskuse, v níž Madison upřímně přiznal, že dohoda byla politickým obchodem, který neměl nic společného s vysoce vzletnými republikánskými zásadami nebo demokratickou teorií. Bylo by zbytečné, napsal,
zkoušet podle měřítek teorie část ústavy, o níž se všichni domnívají, že je výsledkem nikoli teorie, ale „ducha přátelství a oné vzájemné úcty a ústupků, které zvláštnost naší politické situace činí nezbytnými“. Po společné vládě s pravomocemi odpovídajícími jejím cílům volá hlas a ještě hlasitěji politická situace Ameriky. Vládu založenou na principech, které více odpovídají přáním větších států, není pravděpodobné získat od menších států. Jediná možnost pro první z nich tedy spočívá mezi navrhovanou vládou a vládou ještě spornější. Při této alternativě je třeba z hlediska obezřetnosti přijmout menší zlo a namísto neplodného předjímání možných škod, které by mohly nastat, uvažovat spíše o výhodných důsledcích, které by mohly oběť kvalifikovat.
Jinými slovy, malé státy vznesly neoddiskutovatelný požadavek. Madison, Hamilton a ostatní dospělí si uvědomovali, že jedinou alternativou k ústupku je neúspěch Konventu a návrat ke Článkům Konfederace, což by bylo ještě horší než vláda se zpackaným Senátem. Proto ustoupili a nyní se snaží přestat si dělat starosti se Senátem a soustředit se na dobré stránky navrhovaného nového vládního uspořádání, které bude pravděpodobně méně špatné („menší zlo“) než současný stav.