An Analysis of Why Modern Music Is So Awful

Tady je populární video na YouTube, které pojednává o kvalitě dnešní hudby ve srovnání s hudbou minulých desetiletí:

Video cituje studii španělské Národní rady pro výzkum z roku 2012, která dospěla k závěru, že moderní hudba se zdá být rok od roku horší. Konkrétně výzkumníci pořídili 500 000 nahrávek všech hudebních žánrů v letech 1955 – 2010. Každou jednotlivou skladbu prohnali složitým souborem algoritmů. Tyto algoritmy měřily tři různé metriky: (1) témbrovou rozmanitost, (2) harmonickou složitost a (3) hlasitost. Zde je to, co zjistili:

1. Za posledních několik desetiletí se barevnost hudby drasticky snížila. „Barva zvuku“ je struktura, barva a kvalita zvuků v poslouchané hudbě. Rozmanitost témbru dosáhla vrcholu v 60. letech 20. století a od té doby neustále klesá. Písně jsou stále méně rozmanité, co se týče instrumentace a nahrávacích technik. Místo experimentování s různými instrumentacemi a nahrávacími technikami se dnes v převážné většině popové hudby používají stejné nástroje: klávesy, bicí automat, sampler a počítačový software. V důsledku toho zní veškerá moderní popová hudba stejně.
2. Od 60. let 20. století znějí melodie, rytmy a vokály písní stále podobněji, přičemž mnoho moderních popových písní používá naprosto stejný sled tónů v dané tónině: od 5. tónu ke 3. a zpět k 5. tónu. To znamená, že hudba se stala méně harmonicky složitou. Proč? Protože se jedná o známou hudební sekvenci, která posluchačům hudby vyhovuje.
3. V posledních 20 letech hudební producenti záměrně zesilují hlasitost skladeb pomocí kompresních efektů ve studiu. Komprese je proces zesílení nejtišších částí skladby tak, aby odpovídaly nejhlasitějším částem, čímž se zmenší dynamický rozsah neboli „vzdálenost“ mezi nejhlasitějšími a nejtiššími částmi. Výsledkem této aplikace je, že celá skladba zní hlasitěji bez ohledu na to, jak hlasitě posluchač nastaví hlasitost. To se dělá proto, aby skladba „vynikla“ ve skupině podobně znějících skladeb – tedy pro konkurenční účely. Kompromisem je, že komprese snižuje témbrovou kvalitu písně.

Ve videu je navíc uvedeno několik dalších postřehů:

1. Textová kvalita písní se za posledních 10 let zhoršila – texty se staly přízemnějšími a zjednodušenými.
2. Protože technologie umožňují hudebním fanouškům přístup k velkému množství písní, jsou dnešní popové písně zatíženy háčky, které se v písni objeví co nejdříve, aby posluchače udržely u poslechu, jinak přeskočí na další píseň.
3. Tembrální, harmonická a dynamická homogenizace dnešní popové hudby (jak je popsáno výše) je důsledkem averze k riziku ze strany hudebního průmyslu. Protože investice do rozvoje nových hudebních talentů (z nichž mnozí jsou objeveni v talentových soutěžích, jako je America’s Got Talent nebo X-Factor) stojí mnoho peněz, chtějí nahrávací společnosti vsadit na jistotu tím, že nepodstupují žádné umělecké riziko.
4. Posluchačům hudby byl „vymyt mozek“, aby se jim tato hudba líbila, protože se hraje všude – v rádiu, v nákupních centrech, na internetu, ve filmech a v televizních pořadech. Vypravěč videa to popisuje jako „efekt pouhé expozice“, což je „psychologický jev, díky němuž si lidé vytvoří preferenci pro věci, které často vidí a slyší“. Přesněji řečeno, náš mozek uvolňuje dopamin, když slyšíme písničku, kterou jsme už několikrát slyšeli, a tento efekt s každým dalším poslechem sílí.“

V podstatě souhlasím se všemi postřehy uvedenými v tomto videu. V tomto videu však není zodpovězena otázka: „Proč se to děje?“

Proč se hudba v posledních dvou desetiletích stala tak záměrně příšernou? Co se změnilo mezi koncem 20. století (tj. 90. léty, která byla podle mého názoru posledním skvělým desetiletím pro hudbu) a začátkem 21. století?

Začalo to Napsterem

Napster vznikl v roce 1999 jako síť pro sdílení souborů peer-to-peer, kterou vyvinuli bratři Shawn a John Fanningovi a Sean Parker (který se později stal prvním prezidentem Facebooku). Registrace účtu Napster byla zdarma a uživatelé měli přístup k bezplatným zvukovým souborům, které mohli sdílet s ostatními členy Napsteru. Na vrcholu popularity Napsteru bylo v jeho síti registrováno přibližně 80 milionů uživatelů.

Napster byl nakonec uzavřen v důsledku žaloby, kterou na něj podala Asociace amerického nahrávacího průmyslu (Recording Industry Association of America) za neoprávněné šíření materiálu chráněného autorskými právy. Džin byl však vypuštěn z láhve – miliony lidí už nechtěly za hudbu platit, když si ji mohly zdarma stáhnout z internetu.

Zlomený nahrávací průmysl

V prvním desetiletí 21. století se nahrávací průmysl zdánlivě nacházel ve smrtelné křeči – mezi lety 1999 a 2010 klesl prodej hudby v USA o 50 %, ze 14,6 miliardy dolarů na 6,3 miliardy v roce 2009. Teprve když společnost Apple v roce 2003 představila iPod a iTunes, začali lidé za hudbu opět platit. Společnost Apple si však z každého prodeje na své platformě iTunes brala vysoký podíl ve výši přibližně 30 %, takže nahrávacím společnostem, které prodávaly skladby prostřednictvím společnosti Apple, zůstávaly nižší příjmy.

Když se blížíme ke konci druhého desetiletí 21. století, hudebnímu průmyslu jako celku se daří dobře – během roku 2017 vygeneroval příjmy ve výši 43 miliard dolarů, přičemž 20 miliard dolarů z toho pocházelo z online streamovacích služeb, jako jsou Spotify a Apple Music, a také z živé hudby. Z těchto 20 miliard dolarů si však nahrávací společnosti odnesly pouze 10 miliard dolarů a hudebníci pouze 5,1 miliardy dolarů.

Proč zdůrazňuji pouze 10 miliard dolarů? Není to hodně peněz?“

Nechte si to spočítat – v roce 1999 si nahrávací průmysl přišel na 14,6 miliardy dolarů. Po úpravě o inflaci by to v roce 2017 odpovídalo 21,4 miliardy dolarů. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, nahrávací společnosti si v roce 2017 přišly pouze na 10 miliard dolarů. V reálném vyjádření se tedy příjmy nahrávacího průmyslu mezi lety 1999 a 2017 snížily na polovinu. Proč? Protože dnes je třeba prodávat hudbu online a majitelé těchto online platforem si z prodeje hudby berou obrovské podíly. Na příkladu Apple Music a Spotify uvádíme, jak tyto společnosti vydělávají na hudbě umělců:

V populární digitální sféře vynese stažení za 9,99 dolaru v programu, jako je iTunes, umělcům skromných 94 centů – méně než 10% podíl. Nahrávací společnost si vezme 5,35 dolaru a Apple si ponechá zbývajících 3,70 dolaru.

Společnost Spotify byla opakovaně obviněna, že umělce nekompenzuje spravedlivě. Kapely jako The Black Keys, Radiohead nebo Talking Heads službu kritizovaly za to, že umělcům, zejména nezávislým, platí málo.

Streamingová služba v roce 2013 odhalila, že nahrávacím společnostem platí v průměru jen zlomek penny za přehrání (někde mezi 0 USD.006 až 0,0084 dolaru) – a to jsou jen peníze, které dostávají vydavatelství, nikoli umělci, kteří dostávají ještě méně.

Z obchodního hlediska, pokud vám klesnou příjmy o 50 %, museli byste snížit náklady o 50 %, abyste si udrželi stejnou úroveň ziskovosti. Kde tedy nahrávací průmysl snížil své náklady?“

Odchod manažera A&R – moje káva s Tedem

Před několika lety jsem se prostřednictvím společných známých seznámil s bývalým manažerem A&R, kterému budu říkat „Ted“ (není to jeho pravé jméno). Říkám „bývalý“, protože Teda právě propustil jeho zaměstnavatel, společnost Universal Music Canada zde v kanadském Torontu. Plánoval se přestěhovat do Spojených států a pracovat se svým bratrem na prodeji ojetých aut v Texasu. Prodávat ojetá auta poté, co pracoval jako A&R manažer v mezinárodní nahrávací společnosti, samozřejmě nebyl ideální kariérní krok, ale musel najít nějaký způsob, jak přežít.

Působil jako dobrý člověk, tak jsem ho pozval na kafe, abychom probrali stav nahrávacího průmyslu a mizernou hudbu, kterou produkuje. Co se týče mizerné hudby, Ted mi vysvětlil, že je to proto, že nahrávací společnosti se v rámci snižování nákladů zbavily všech A&R manažerů, kteří byli defacto „ušima“ a hlídači v nahrávacích společnostech. Měl pocit, že to bylo krátkozraké opatření na snížení nákladů, protože dobrý A&R exec fungoval jako filtr proti hackerským hudebníkům a jako hledač vzácných umělců se skutečným talentem. Upozornil mě na přímou souvislost mezi propouštěním manažerů A&R a zhoršující se kvalitou hudby produkované nahrávacím průmyslem. To znamená, že podle Teda bez A&R execů pronikli do nahrávacích společností hackerští hudebníci.

Takže, co je to „A&R exec“ (Artist & Repertoire executive)? Je to opravdu skvělá práce, ve které má zmíněná osoba za úkol:

…vyhledávat nové interprety pro nahrávací společnosti, podepisovat s nimi smlouvy a pak dohlížet na jejich umělecký vývoj. Dohlíží na nahrávací proces, včetně výběru producentů, písní a singlů, a zajišťuje spojení mezi umělcem a vydavatelstvím. Tito převážně anonymní strážci tak v tichosti ovlivňují soundtracky našich životů.

Jak mi Ted u kávy popsal, těch několik zbývajících manažerů A&R se začalo vyhýbat riziku a jsou méně ochotní přijímat slibné talenty, protože:

„Myslím, že v dnešní době se manažeři A&R ve velkých vydavatelstvích bojí riskovat svůj život a podepisovat smlouvy s novými umělci ze strachu, že pokud se CD nového umělce neprodá milion kusů, může to znamenat konec jejich práce…“

Je tedy divu, že hudební průmysl stále chrlí bezpečnou, ale mizernou hudbu?

Stále se dělá skvělá hudba

Pokud jste milovníci dobré hudby, i dnes se jí dělá dost – jen musíte vědět, kde ji hledat. Zde je šikovný článek na serveru Lifehacker, který obsahuje seznam a popis užitečných webových stránek, které vám umožní najít hudbu, kterou si zamilujete. Hodně štěstí! 🙂

Líbil se vám tento článek? Pak se vám určitě budou líbit tyto:

Fake It Until You Make It – A Guide For Aspiring Popstars (2021 Edition)

Why It’s Hard to Get Your Song on a Spotify Playlist

A pokud si chcete poslechnout dobrou hudbu hned, můžete se podívat na mé vlastní písničky na Spotify 😊

Chcete si přečíst další podobné články? Sledujte mě na Instagramu, kde oznamuji nové příspěvky na blogu a také zveřejňuji originální hudbu a kytarové lekce.