T.S. Eliotova esej Tradice a individuální talent byla poprvé publikována jako anonymní článek v londýnské literární revue The Egoist v září a prosinci 1919 a následně ji Eliot zařadil do své první sbírky esejů The Sacred Wood vydané v roce 1920. To, že má dodnes skutečný vliv na myšlení o vzájemných vztazích mezi literárními klasiky, jednotlivými umělci a povahou tvůrčí imaginace, je komentářem k jeho hodnotě. V každém případě se Eliot dokázal v tomto poměrně krátkém eseji – má něco málo přes tři tisíce slov – odvázat a prakticky každou větu naplnit výroky, které by v jiném kontextu prezentace vyžadovaly mnohem větší propracovanost a přesvědčivou obhajobu.
SYNOPSIS
Přes tyto skutečné přednosti a zaslouženou proslulost eseje je kniha Tradice a individuální talent vystavěna poněkud volně, možná dokonce nahodile, a je hodna pozornosti daleko spíše pro sílu své sugestivnosti než pro preciznost své organizace. Esej v podstatě navrhuje řadu klíčových pojmů, které se posléze stanou zárodečnými jednak pro čtení Eliotovy vlastní poezie a které se také nakonec stanou kořenem, ne-li bezprostředním zdrojem hlavních kritických přístupů s ohledem na modernismus obecně a metodologii nové kritiky zvláště. Kromě toho, že Eliot zkoumá otázku vztahu mezi tradicí – tedy díly již dříve existujícími v národním nebo dokonce multikulturním literárním korpusu – a kterýmkoli konkrétním básníkem (tedy „individuálním talentem“), zabývá se také vztahem mezi básníkem jako osobou a básníkem jako tvůrčím intelektem, a tedy se k němu vyjadřuje.
V neposlední řadě se vyjadřuje i k tomu, nakolik či do jaké míry by mělo být literární dílo považováno za výraz básníkovy osobnosti, čímž dává vzniknout neosobní teorii poezie. Vycházeje poměrně tvrdě z poezie anglických romantiků, z nichž nejdéle žijící William Wordsworth byl v roce 1919 již téměř sedmdesát let po smrti a jehož subjektivní, expresivní přístup k psaní básní měl stále nadměrný vliv na skládání i čtení poezie, lze Eliotovy snahy o principiální založení toho, co se později stalo známým jako neosobní škola poezie, jen stěží skandovat nebo přehlížet. I když jeho esej možná neinicioval mohutnou reakci na romantismus, která je dnes považována za literární modernismus, rozhodně dal tomuto hnutí hlas a jasný program.
V souladu s analytickým přístupem Eliot strukturuje svůj ústřední argument kolem různých otázek oddělení. Konkrétně, a jak bude za chvíli podrobněji rozebráno, jde o otázku kvality a míry separace, která může, ale nemusí existovat mezi souborem minulé literatury neboli vytvořenou tradicí a individuálním žijícím básníkem tvořícím v rámci nejaktuálnějšího či právě probíhajícího momentu této tradice. Eliot také uvažuje o míře a kvalitě nezbytného oddělení mezi tímto žijícím básníkem jako plně rozvinutou osobností (kterou nazývá – možná až příliš barvitě – „člověkem, který trpí“) a těmi aspekty intelektuálních rozhodnutí a dalších selektivních procesů tohoto jednotlivce, které vedou k vytvoření skutečného literárního díla (které nazývá „myslí, která tvoří“). Nakonec Eliot bere v úvahu míru a kvalitu oddělení, které je nezbytné mezi umělcem jako jednotlivcem, o jehož výrocích se lze domnívat, že vyjadřují osobnost, na jedné straně a zdánlivou osobností, která je nebo může být vyjádřena v díle, aniž by bylo třeba odkazovat na autorovu vlastní osobnost, na straně druhé.
Jak může být patrné, dochází zde ke značnému překrývání a záměně pojmů, stejně jako k určitému překrývání mezi záležitostmi, které zahrnují akt psaní – činnosti, které zahrnují tvorbu textu, a aktem čtení, který, protože jde o proces zahrnující recepci již existujícího textu, představuje zcela odlišný přístup. Nicméně ústředním předpokladem eseje i jeho trvalou kritickou hodnotou je v podstatě Eliotův argument, že tvůrčí proces je procesem neosobním, a to navzdory tendencím mnoha čtenářů vytrvale ztotožňovat mluvčího básně s básníkem. Mít na paměti tuto ústřední premisu by mělo demystifikovat mnohé Eliotovy výroky na podobná témata.
Živý talent a tradice
Eliot začíná své vystoupení tím, že se přímo věnuje zdánlivému tématu eseje, vztahu mezi tradicí a individuálním talentem. To, co se může zdát jako nejzřejmější bod jeho úvodní argumentace, je jistě tím nejpodstatnějším, totiž že tradice je v každém okamžiku uzavřený celek, který zahrnuje veškeré předchozí tvůrčí úsilí, z něhož individuální autor vytváří nové dílo. Tradice je tedy kontinuum a tento bod je jedním z nejodvážnějších postojů eseje. Nyní se již může zdát logické, že žijící praktici jakéhokoli oboru doplňují, a tak utvářejí a mění nahromaděné zásoby úsilí svých předchůdců – jinými slovy, že tyto minulé snahy žijí v přítomnosti, která se neustále proměňuje v nové snahy, jež se pak samy stávají snahami minulými, a tak dále.
Ačkoli takový postoj může znít rozumně a oprávněně, to, že jej Eliot zaujal, jak by měl pocítit potřebu jej před svými čtenáři obhajovat, bylo v rozporu s tehdejší konvenční moudrostí, která platila prakticky od počátků evropské renesance. Podle této moudrosti byli starověcí, tedy klasičtí spisovatelé Řecka a Říma – Homér, Sofoklés, Seneka, Vergilius, Ovidius a další – velikáni, kteří se tyčili nad svými mrňavými moderními potomky, kteří se v důsledku toho charakterizovali jako pygmejové.
V tomto starším pojetí debaty měli modernisté, ačkoli v žádném případě nemohli být lepší nebo moudřejší než jejich antičtí předchůdci, přesto tu výhodu, že mohli stavět na vzorech, které po sobě tito starověcí zanechali, a zdokonalovat je. Pojem klasika totiž kromě toho, že znamená dokonalost ve svém oboru, znamená reprezentativní prototyp v rámci určitého žánru nebo druhu díla – eposu, dramatu, lyrické básně atd. Abychom dokončili metaforu, jestliže staří byli obři a moderní pygmejové, tito pygmejové se přesto mohli postavit na ramena starých a tímto způsobem – ale pouze tímto způsobem – je překonat.
Eliot se důrazně staví proti jakémukoli pojetí tradice ve smyslu konfliktu a soutěže mezi starým a novým, minulostí a současností. V ostrém kontrastu k této starší představě o bojovném vztahu mezi dávno mrtvými a živými tradicemi a dávno mrtvými a živými umělci může Eliot, který krátce před napsáním nyní posuzovaného eseje navštívil podzemní jeskyně v jižní Francii, kde byly nedávno objeveny jeskynní kresby staré desítky tisíc let, mluvit o mysli Evropy, která na své cestě nezavrhla nic ze svých prakticky nadčasových tvůrčích tradic, jako by ve skutečnosti neexistoval žádný šev ani konflikt oddělující současnost od minulosti, starověk od novověku nebo jedno umělecké dílo od druhého. Spíše existoval jen onen neustálý proud výpovědí a převyprávění, který se upravuje a mění a vrací se sám k sobě, jak se k němu přidává a doplňuje každý nový hlas. Eliot tedy tvrdí, že básníci nemohou psát po pětadvacátém roce života, pokud si nevyvinuli to, co nazývá historickým smyslem, tedy smysl nikoli pro minulost minulosti, jak říká, ale pro její přítomnost.
V tomto bodě nabývá Eliotova argumentace náhlého nebo přinejmenším nečekaného obratu, když naznačuje, že čím jsou umělci dokonalejší, tím více nevyjadřují ani tak své osobní životy a názory, jako spíše přispívají k onomu živému proudu tvůrčího úsilí. Tento náhlý obrat však dává velký logický smysl. Poté, co Eliot právě nově definoval povahu tradice, tedy jednu polovinu svého názvu, je nyní povinen definovat, co míní individuálním talentem, tedy druhou polovinou.
.