Bernardino Rivadavia se narodil jako občan španělské koloniální říše. Vyrůstal a vzdělával se v Buenos Aires, hlavním městě místokrálovství Rio de la Plata, a byl raným zastáncem nezávislosti. V roce 1810 se připojil ke shromáždění předních občanů, které svrhlo španělského místokrále a zajistilo faktickou nezávislost.
Nově nezávislá Argentina tápala v hledání stabilní vlády a v roce 1811 nahradil revoluční juntu triumvirát. Rivadavia působil nejprve jako tajemník a poté jako řádný člen vládnoucího orgánu. Byl horlivým inovátorem, který do společensko-politického vakua po rozpadu koloniální stavby zaváděl nejrůznější reformy a instituce.
Rivadavia s fenomenální šíří zájmů nabídl ohromující množství návrhů pro rozvíjející se národ. Velmi se zajímal o lidská práva a podporoval dekrety, které měly zaručit občanské svobody všem občanům, mužům i ženám. Logicky se tedy snažil zbavit římskokatolickou církev i armádu zvláštních privilegií, která se mu zdála v zamýšlené rovnostářské společnosti nepatřičná. Uvědomoval si, že akceschopná a životaschopná vláda bude chránit a podporovat národní růst, a proto provedl volební a strukturální reformy, díky nimž se Buenos Aires stalo vzorem pro ostatní provincie. Domníval se, že průměrný občan potřebuje vzdělání, aby mohl fungovat v nadějné demokracii, a proto tlačil na zlepšení vzdělávání na všech úrovních. Domníval se, že štěstí závisí na alespoň částečném materiálním blahobytu, a trval na obchodních reformách, od svobodnějšího obchodu až po zavádění nových těžebních a zemědělských postupů. To je jen ukázka inovací, z nichž žádná neměla bezvýhradný úspěch a které vzešly z Rivadaviovy plodné mysli.
Rivadavia sloužil svému národu také na poli diplomacie, dvakrát odcestoval do Evropy na delikátní mise a zastával úřad ministra zahraničí. Mezi jeho úspěchy patřilo přesvědčení Velké Británie i Spojených států, aby uznaly nezávislost Argentiny na Španělsku. Jeho cesty do Evropy mu dále umožnily vychutnat si koncepty takových myslitelů, jako byli Bentham, Adam Smith, Jovellanos a Campomanes.
V roce 1826 jmenoval ústavodárný kongres Rivadaviu prezidentem Argentiny. Ačkoli byl tento krok tohoto orgánu technicky vzato bez právní sankce, Rivadavia vykonával své povinnosti v plném rozsahu. Brzy však narazil na potíže. Bezvýsledná válka s Brazílií vyčerpala vládní zdroje a vyvolala velkou nelibost. Jeho vyhlášení poněkud centralistické ústavy vyvolalo hněv žárlivých provinčních náčelníků. Tváří v tvář nesmiřitelnému odporu v roce 1827 rezignoval.
Rivadavia, kterého jeho nepřátelé donutili odejít do exilu, několik let putoval po Latinské Americe a Evropě. Zemřel ve španělském Cádizu. Zanechal po sobě bohaté dědictví reforem a institucí, které by Argentina v příznivějších dobách ochotně obnovila.