Verses 1-33
Chapter 11
THE PERIL OF SEDUCTION (2 Corinthians 11:1-6)
11:1-6 Would that you would have tolerant me in a little pooolishness– but I know that you do tolerant me. Žárlím o vás s Boží žárlivostí, neboť jsem vás zasnoubil jednomu muži, chtěl jsem představit Kristu čistou pannu. Obávám se však, že tak jako had oklamal Evu svou lstivostí, mohou být vaše myšlenky zkaženy od prostoty a čistoty, jež vzhlíží ke Kristu. Neboť jestliže ten, kdo přichází, hlásá jiného Ježíše, Ježíše, kterého jsme nekázali, jestliže přijímáte jiného ducha, ducha, kterého jste nepřijali, jestliže přijímáte jiné evangelium, evangelium, které jste nepřijali, snášíte to výborně! Nuže, počítám, že nejsem v ničem horší než tito superapoštolové. Možná jsem zcela nevzdělaný v mluvení, ale nejsem nevzdělaný v poznání, ale vlastně ve všem a ve všech věcech jsme vám objasnili poznání Boha.
V celém tomto oddíle si Pavel musí osvojovat metody, které jsou mu zcela protivné. Musí zdůrazňovat svou autoritu, chlubit se sám sebou a neustále se srovnávat s těmi, kdo se snaží korintskou církev svést; a to se mu nelíbí. Omlouvá se pokaždé, když musí mluvit takovým způsobem, protože nebyl mužem, který by si stál na své důstojnosti. O jednom velkém muži se říkalo: „Nikdy si nevzpomněl na svou důstojnost, dokud na ni nezapomněli ostatní.“ To je pravda. Pavel však věděl, že ve skutečnosti nejde o jeho důstojnost a čest, ale o důstojnost a čest Ježíše Krista.
Začíná tím, že používá živý obraz z židovských svatebních zvyků. Představa Izraele jako Boží nevěsty je ve Starém zákoně běžná. „Tvůj Stvořitel,“ říká Izajáš, „je tvým manželem“. (Izajáš 54,5). „Jako se ženich raduje nad nevěstou, tak se tvůj Bůh bude radovat nad tebou.“ (Izajáš 4:1). (Izajáš 62,5). Pro Pavla tedy bylo přirozené použít metaforu manželství a uvažovat o korintské církvi jako o Kristově nevěstě.
Na židovské svatbě byli dva lidé zvaní přátelé ženicha, jeden představoval ženicha a druhý nevěstu. Měli mnoho povinností. Působili jako spojky mezi nevěstou a ženichem; roznášeli pozvánky hostům; měli však jednu zvláštní povinnost, a to zaručit nevěstinu čistotu. O tom zde Pavel přemýšlí. V manželství Ježíše Krista a korintské církve je přítelem ženicha. Jeho odpovědností je zaručit čistotu nevěsty a on udělá vše pro to, aby korintská církev zůstala čistá a vhodná nevěsta pro Ježíše Krista.
V Pavlově době byla aktuální židovská legenda, že v zahradě Eden satan skutečně svedl Evu a že Kain byl dítětem jejich spojení. Pavel na tuto starou legendu myslí, když se obává, že korintská církev je sváděna od Krista.
Je jasné, že v Korintu byli lidé, kteří hlásali svou vlastní verzi křesťanství a trvali na tom, že je nadřazená Pavlově. Stejně tak je jasné, že se považovali za velmi výjimečné lidi – Pavel je nazývá superapoštoly. Pavel ironicky říká, že Korinťané jim skvěle naslouchají. Když je tak skvěle poslouchají, nebudou poslouchat oni jeho?
Pak staví do kontrastu tyto falešné apoštoly a sebe Sám je v mluvení zcela neškolený. Slovo, které používá, je idiotes (řecky #2399). Toto slovo začínalo tím, že znamenalo soukromou osobu, která se neúčastnila veřejného života. Dále znamenalo člověka bez odborného vzdělání, kterého bychom nazvali laikem. Pavel říká, že tito falešní, ale arogantní apoštolové mohou být mnohem lépe vybavenými řečníky než on; oni mohou být profesionály a on pouhým slovním amatérem; oni mohou být muži s akademickou kvalifikací a on pouhým laikem. Faktem však zůstává, že ať je jakkoli nekvalifikovaný v odborném řečnictví, on ví, o čem mluví, a oni ne.
Existuje známá historka, která vypráví, jak spolu večeřela společnost lidí. Po večeři se dohodli, že každý z nich něco zarecituje. Známý herec povstal a se všemi prostředky řečnického a dramatického umění odrecitoval dvacátý třetí žalm a usedl za obrovského potlesku. Po něm následoval tichý muž. I on začal recitovat třiadvacátý žalm a zpočátku se ozýval spíše posměch. Než však skončil, nastalo ticho, které bylo výmluvnější než jakýkoli potlesk. Když dořekl poslední slova, nastalo ticho a pak se herec naklonil na druhou stranu a řekl: „Pane, já znám žalm, ale vy znáte pastýře.“
Pavlovi protivníci mohli mít všechny řečnické prostředky a on mohl být v řečnění nezkušený; ale věděl, o čem mluví, protože znal skutečného Krista.
POVÝŠENÍ JAKO KŘESŤANÉ (2. Korintským 11,7-15)
11,7-15 Nebo jsem se snad dopustil hříchu, když jsem se ponížil, abyste vy byli povýšeni, protože jsem vám kázal Boží evangelium zadarmo? Drancoval jsem jiné církve a bral jsem od nich plat, abych vám mohl prokázat službu. A když jsem byl přítomen u vás a když jsem se dostal do nouze, nevymáhal jsem z nikoho milodary. Bratři, kteří přišli z Makedonie, mi opět poskytli nedostatek. Ve všem jsem dbal na to, abych vám nebyl na obtíž, a budu tak činit i nadále. Protože je ve mně Kristova pravda, pokud jde o mě, tato chlouba nebude v achájských krajích umlčena. Proč? Protože vás nemiluji? Bůh ví, že vás miluji. Ale dělám to a budu to dělat i nadále, abych eliminoval příležitost těch, kteří chtějí mít příležitost dokázat, že jsou stejní jako my – a chlubit se tím. Takoví lidé jsou falešní apoštolové. Jsou to lstiví pracovníci. Vydávají se za Kristovy apoštoly. A není divu! Vždyť sám satan se maskuje jako anděl světla. Není tedy divu, když se i jeho služebníci vydávají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude takový, jaký si jejich skutky zaslouží.
Pavel zde opět odpovídá na obvinění, které bylo proti němu vzneseno. Tentokrát je obvinění jasné. V myslích korintské církve hlodalo, že Pavel od nich odmítl přijmout jakoukoli podporu. Když byl v nouzi, byla to právě filipská církev, kdo mu poskytoval zaopatření (srov. Flp 4,10-18).
Než se budeme touto pasáží zabývat dále, musíme se zeptat, jak mohl Pavel zachovat tento postoj naprosté nezávislosti vůči korintské církvi, a přesto přijímat dary od filipské církve? Nebyl nedůsledný a důvod byl velmi praktický a vynikající. Pokud víme, Pavel nikdy nepřijal žádný dar od církve ve Filipech, když byl ve Filipech. Učinil tak až poté, co se přestěhoval. Důvod je jasný. Dokud byl na daném místě, musel být naprosto nezávislý, nikomu nezavázaný. Stěží je možné přijmout od někoho štědrost a pak ho odsoudit nebo kázat proti němu. Když byl Pavel uprostřed filipínské komunity, nemohl být nikomu zavázán. Jiné to bylo, když se přesunul dál. Tehdy mohl svobodně přijmout, co se mu láska Filipínců rozhodla dát, protože pak ho nezavazovala k žádnému člověku ani straně. Bylo by nemožné, aby Pavel v Korintě přijímal korintskou podporu a zároveň si zachoval nezávislost, kterou situace vyžadovala. Nebyl ani v nejmenším nedůsledný, byl pouze moudrý.
Proč Korinťany jeho odmítnutí tak rozčílilo? Za prvé, podle řeckého způsobu myšlení bylo pod důstojnost svobodného člověka pracovat rukama. Důstojnost poctivé práce byla zapomenuta a Korinťané Pavlův názor nechápali. Za druhé, v řeckém světě se předpokládalo, že učitelé si vydělávají vyučováním. Nikdy nebyla doba, kdy by člověk, který umí mluvit, mohl vydělat tolik peněz. Římský císař Augustus vyplácel rétorovi Verriovi Flackovi roční plat 100 000 sestercií, což v dnešní kupní síle odpovídalo čtvrt milionu liber. Každé město mělo právo zcela osvobodit od všech občanských břemen a daní určitý počet učitelů rétoriky a literatury. Pavlovu nezávislost Korinťané nedokázali pochopit.
Co se týče falešných apoštolů, i oni Pavlovu nezávislost obvinili. Podporu přijímali v pořádku a tvrdili, že to, že ji přijímají, je důkazem, že jsou skutečně apoštoly. Nepochybně tvrdili, že Pavel odmítal cokoli brát, protože jeho učení za nic nestálo. V hloubi duše se však báli, že je lidé prokouknou, a chtěli Pavla stáhnout na úroveň své vlastní ziskuchtivosti, aby jeho nezávislost už netvořila protiklad k jejich chamtivosti.
Pavel je obvinil, že se vydávají za Kristovy apoštoly. Podle židovské legendy se satan kdysi maskoval za jednoho z andělů, kteří zpívali Bohu chválu, a právě tehdy ho Eva spatřila a nechala se svést.
Stále platí, že mnozí se maskují za křesťany, někteří vědomě, ale ještě více nevědomě. Jejich křesťanství je povrchní šat, v němž není žádná skutečnost. Synoda církve v Ugandě vypracovala následující čtyři testy, podle nichž může člověk zkoumat sám sebe a ověřovat skutečnost svého křesťanství.
(i) Znáte spasení skrze Kristův kříž?
(ii) Rosteš v moci Ducha svatého, v
modlitbě, rozjímání a poznávání Boha?
(iii) Je v tobě velká touha šířit Boží království
svým příkladem, kázáním a vyučováním?
(iv) Přivádíš druhé ke Kristu individuálním
hledáním, návštěvami a veřejným svědectvím?
Se svědomím druhých nemáme nic společného, ale můžeme zkoušet své vlastní křesťanství, aby ani naše víra nebyla skutečností, ale jen maskou.
KRÉDIE APOŠTOLA (2 Kor 11,16-33)
11,16-33 Znovu říkám: Ať mě nikdo nepovažuje za blázna. Ale i kdyby ano, snášejte mě, i kdybyste mě snášeli jako blázna, abych se i já mohl trochu pochlubit. Neříkám to, co říkám, jako by takové řeči byly inspirovány Pánem, ale mluvím s chlubivou jistotou jako v bláznovství. Protože se mnozí chlubí svou lidskou kvalifikací, budu se chlubit i já, protože vy – protože jste rozumní lidé – snášíte blázny rádi. Vím, že je to pravda, protože trpíte, když vás někdo snižuje do podlého otroctví, když vás někdo požírá, když vás někdo lapí, když se k vám někdo chová arogantně, když vás někdo udeří do tváře. Mluvím o potupě, protože jsme samozřejmě slabí! Přesto, pokud někdo vznáší odvážné nároky – to v hlouposti mluvím – i já je mohu vznášet. Jsou to Hebrejci? Já také. Jsou to Izraelité? Já také. Jsou to potomci Abrahamovi? Jsem jím i já. Jsou Kristovými služebníky? To je bláznovství blázna – já jsem spíš blázen. Zde je můj záznam – v těžkých pracích více, ve vězeních více, v ranách nad míru, ve smrti často; z rukou Židů jsem pětkrát dostal čtyřicet ran mínus jednu; třikrát jsem byl bit pruty; jednou jsem byl ukamenován; třikrát jsem ztroskotal; noc a den jsem byl unášen na hlubině. Často jsem žil na cestách, v nebezpečí řek, v nebezpečí loupežníků, v nebezpečí, které přicházelo od mých krajanů, v nebezpečí, které přicházelo od pohanů, v nebezpečí ve městě, v nebezpečí na poušti, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratry, v práci a námaze, v mnoha bezesných nocích, v hladu a žízni, v častých postech, v zimě a nahotě. Kromě toho, co jsem vynechal, je tu ještě každodenní námaha, starost o všechny církve. Existuje snad něčí slabost, kterou bych nesdílel? Je tu někdo, kdo klopýtá a já se studem neotupím? Musím-li se chlubit, budu se chlubit věcmi své slabosti. Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, ten, který je požehnaný na věky, ví, že nelžu. V Damašku Aretas, královský místodržící, postavil na město Damašku stráž, aby mě zatkla, a já jsem byl spuštěn v koši otvorem ve zdi a unikl jsem z jeho rukou.
Zcela proti své vůli je Pavel donucen předložit své pověření jako apoštol. Cítí, že je to celé bláznovství, a když dojde na srovnávání s jinými lidmi, připadá mu to jako šílenství. Nicméně ne kvůli sobě, ale kvůli evangeliu, které hlásá, to musí udělat.
Je zřejmé, že jeho odpůrci byli židovští učitelé, kteří tvrdili, že mají evangelium a autoritu daleko přesahující jeho. Nakreslí je několika bleskovými tahy, když mluví o tom, co jsou Korinťané ochotni snášet z jejich rukou. Snižují Korinťany do ponižujícího otroctví: Toho se dopouštějí tím, že se je snaží přesvědčit, aby se podřídili obřízce a tisíci a jednomu drobnému pravidlu a předpisu židovského zákona a vzdali se tak slavné svobody evangelia milosti. Pohlcují je. Židovští rabíni dokázali být v nejhorším případě bezostyšně násilničtí. Teoreticky zastávali názor, že rabín nesmí za vyučování brát žádné peníze a svůj chléb si musí vydobýt prací svých rukou, ale zároveň učili, že vydržovat rabína je práce mimořádně záslužná a že ten, kdo tak činí, má jisté místo v nebeské akademii. Chovali se arogantně. Panovali nad Korinťany. Ve skutečnosti rabíni vyžadovali větší úctu, než jakou mají rodiče, a vlastně tvrdili, že pokud otce i učitele člověka zajmou lupiči, musí nejprve vykoupit svého učitele a teprve potom otce. Udeřili je do tváře. To může popisovat urážlivé chování, nebo to může být míněno zcela doslova (srov. Sk 23,2). Korinťané dospěli do zvláštního stádia, kdy v samotné drzosti židovských učitelů viděli záruku jejich apoštolské autority.
Falešní učitelé vznesli tři nároky, o nichž Pavel tvrdí, že se jim mohou rovnat.
Tvrdí, že jsou Židé. Toto slovo se speciálně používalo pro Židy, kteří si ještě pamatovali a mluvili svou starou hebrejštinou v její aramejské podobě, což byla její podoba v Pavlově době. Židé byli roztroušeni po celém světě, například v Alexandrii jich byl milion. Mnozí z těchto rozptýlených Židů zapomněli svůj rodný jazyk a mluvili řecky; a palestinští Židé, kteří si svůj rodný jazyk uchovali, na ně vždy pohlíželi s despektem. Je docela pravděpodobné, že Pavlovi odpůrci říkali: „Tento Pavel je občanem Tarsu. Není jako my čistokrevný Palestinec, ale jeden z těch řeckých Židů.“ Pavel říká: „Ne! I já jsem člověk, který nikdy nezapomněl na čistotu jazyka svých předků.“ To je pravda. V tomto ohledu si nemohli nárokovat nadřazenost.
Tvrdí, že jsou Izraelité. Toto slovo označovalo Žida jako člověka, který byl příslušníkem vyvoleného Božího národa. Základní věta židovského vyznání víry, věta, kterou začíná každá synagogální bohoslužba, zní: „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán“ (Dt 6,4). Tito nepřátelští Židé nepochybně říkali: „Tento Pavel nikdy nežil v Palestině. Vyklouzl z vyvoleného národa a žije v řeckém prostředí v Kilikii“. Pavel říká: „Ne! Jsem stejně čistý Izraelita jako kdokoli jiný. Můj rod je rodem Božího lidu.“ To je pravda. V tomto bodě si nemohou nárokovat nadřazenost.
Tvrdí, že jsou potomky Abrahamovými. Tím mysleli, že jsou Abrahamovými přímými potomky, a tedy dědici velkého zaslíbení, které mu Bůh dal (Genesis 12,1-3). Nepochybně tvrdili, že tento Pavel nebyl tak čistého původu jako oni. „Ne!“ říká Pavel. „Jsem stejně čistého původu jako kdokoli jiný“ (Filipským 3,5-6). Ani zde si nedělali nárok na nadřazenost.
Pavel pak předkládá své pověření jako apoštol a jediným nárokem, který by předložil, je výčet jeho utrpení pro Krista. Když byl pan Chrabrý pro pravdu „uchvácen povoláním“ a věděl, že musí jít k Bohu, řekl: „Jdu ke svému Otci, a i když jsem se sem dostal s velkými obtížemi, přece mi teď není líto všech těch obtíží, které jsem měl, abych došel tam, kde jsem. Svůj meč dávám tomu, kdo mě na mé pouti vystřídá, a svou odvahu a obratnost tomu, kdo ji dokáže získat. Svá znamení a jizvy si nesu s sebou, aby mi byly svědkem, že jsem bojoval v bitvách toho, kdo mi nyní bude odměnou.“ Stejně jako pan Valiant-for-truth, i Pavel našel ve svých jizvách jediné pověření.
Když čteme výčet všeho, co Pavel vytrpěl, musí nás zarazit jediná věc: jak málo o něm víme. Když psal tento dopis, byl v Efezu. To znamená, že jsme se dostali jen do Skutků 19,1-41 ; a když se pokusíme tento výčet vytrpěného porovnat s vyprávěním této knihy, zjistíme, že tam není ani čtvrtina z něj. Vidíme, že Pavel byl ještě větší člověk, než jsme si možná mysleli, protože Skutky pouze kloužou po povrchu toho, co vykonal a vydržel.
Z tohoto dlouhého katalogu můžeme vybrat jen tři položky.
(i) „Třikrát,“ říká Pavel, „jsem byl bit pruty.“ (ii) „Třikrát jsem byl bit pruty,“ říká Pavel. To byl římský trest. Služebníci soudců se nazývali liktoři a byli vybaveni pruty z březového dřeva, jimiž byl provinilý zločinec trestán. Pavlovi se to stalo třikrát. Nemělo se mu to stát vůbec, protože podle římského práva bylo bičování římského občana zločinem. Ale když byl dav násilnický a soudce slabý, Pavel, ačkoli byl římským občanem, si to vytrpěl.
(ii) „Pětkrát,“ říká Pavel, „jsem dostal čtyřicet ran mínus jednu“. To byl židovský trest. Židovský zákon stanoví předpisy pro takové bičování (Dt 25,1-3). Obvyklý trest byl čtyřicet ran a v žádném případě se tento počet nesměl překročit, jinak byl bičován sám bičující. Proto se vždy zastavili na třiceti devíti ranách. Proto se bičování říkalo „o čtyřicet ran méně“. Podrobné předpisy pro bičování jsou uvedeny v Mišně, což je kniha, v níž byl kodifikován tradiční židovský zákon. „Přivážou mu obě ruce ke sloupu po obou stranách a služebník synagogy mu přiloží k oděvu – jsou-li roztržené, jsou tom, jsou-li úplně roztržené, jsou úplně roztržené – tak, že mu obnaží hruď. Za ním je postaven kámen, na němž stojí služebník synagogy s řemenem z telecí kůže v ruce, zdvojeným a zdvojeným, a dalšími dvěma řemeny, které se k němu zvedají a klesají. Rukojeť řemene je dlouhá jednu šířku a široká jednu šířku a její konec musí sahat až k pupku (tj. když je oběť udeřena do ramene, musí konec řemene sahat až k pupku). Dává mu jednu třetinu pruhů vpředu a dvě třetiny vzadu a nesmí ho bít, když stojí nebo když sedí, ale pouze když se sklání … a ten, kdo bije, bije jednou rukou a vší silou. Jestliže pod jeho rukou zemře, bičující se neproviní. Jestliže mu však dá o jednu ránu více a on zemře, musí kvůli němu utéci do vyhnanství.“ Právě to si Pavel vytrpěl pětkrát, bičování tak kruté, že mohlo člověka zabít.
(iii) Pavel znovu a znovu mluví o nebezpečí, které mu hrozí na cestách. Je pravda, že v jeho době byly cesty a moře bezpečnější než kdykoli předtím, ale stále byly nebezpečné. Celkově si starověké národy na moři nepochutnávaly. „Jak příjemné je,“ říká Lukrécius, „stát na břehu a pozorovat ubohé ďábly námořníky, jak se mají špatně“. Seneca píše svému příteli: „Teď už mě můžeš přemluvit téměř ke všemu, protože nedávno jsem se nechal přemluvit k cestování po moři.“ Lidé považovali plavbu po moři za to, že člověk bere svůj život do svých rukou. Co se týče cest, loupežníci tu byli stále. „Člověk,“ říká Epiktétos, „slyšel, že cesty jsou zamořeny loupežníky. Neodvažuje se na ni vydat sám, ale čeká na společnost – legáta, kvestora nebo prokonzula – a když se k němu připojí, bezpečně projde po cestě.“ Žádná oficiální společnost by však nebyla „ani Pavel. „Pomysli,“ řekl Seneca, „každý den ti může nějaký lupič podříznout hrdlo.“ Bylo to nejběžnější, když byl pocestný chycen a držen jako výkupné. Jestli byl někdy někdo duší dobrodruha, pak to byl Pavel.
K tomu všemu přistupovala jeho starost o všechny církve. To zahrnuje břemeno každodenní správy křesťanských obcí; znamená to však víc než to. Myers ve své básni Svatý Pavel nechává Pavla mluvit o:
„Zoufalých přílivech úzkosti celého velkého světa
Překonávaných kanály jediného srdce“.
Pavel nesl na svém srdci smutek a trápení svého lidu.
Tento úryvek spěje ke zvláštnímu konci. Na první pohled by se mohlo zdát, že útěk z Damašku byl antiklimaxem. Na tuto událost se odkazuje ve Sk 9,23-25. Damašská zeď byla dostatečně široká, aby po ní mohl projet vůz. Přesahovalo přes ni mnoho domů a z jednoho z nich musel být Pavel spuštěn dolů. Proč se o této události tak přímo a určitě zmiňuje? Nejspíše proto, že ho to ranilo. Pavel byl typem člověka, pro kterého by tento tajný odchod z Damašku byl horší než bičování. Z celého svého velkého srdce musel nenávidět útěk jako noční uprchlík. Jeho nejtrpčím ponížením bylo, že se nedokázal podívat svým nepřátelům do tváře.
-Barclay’s Daily Study Bible (NT)
.