EXEGEZE:
KONTEXT:
Přestože verše 1,1-2 označují Pavla jako autora a Timotea jako příjemce, řada badatelů se domnívá, že tento list byl napsán později Pavlovým žákem s použitím Pavlem sestavených poznámek – což by v té době a na tom místě byla přijatelná praxe. Pro zjednodušení budu pro označení autora a příjemce používat jména Pavel a Timoteus – ovšem s tím, že autorem může být někdo jiný než Pavel.
Na začátku tohoto listu se Pavel zabýval otázkou lidí, kteří učili jiné učení (1,3) – „chtějí být učiteli zákona, ačkoli nerozumějí tomu, co říkají, ani tomu, co důrazně tvrdí“ (1,7). Pokud můžeme určit, jednalo se o gnostiky a judaisty (ty, kteří trvali na tom, aby pohané konvertovali k judaismu, než se stanou křesťany).
Paul znovu navázal na téma falešných učitelů na začátku šesté kapitoly, když řekl:
„Jestliže někdo učí jiné učení,
a nesouhlasí se zdravými slovy,
slovy našeho Pána Ježíše Krista,
a s učením, které je podle zbožnosti,
je domýšlivý, nic neví,
ale je posedlý hádkami, spory a slovními boji,
z čehož pramení závist, sváry, urážky, zlé podezírání,
neustálé třenice lidí zkažené mysli a zbavených pravdy,
kteří se domnívají, že zbožnost je prostředek k zisku.
Odstupte od takových“ (6,3-5).
Všimněte si zvláště „kteří se domnívají, že zbožnost je prostředkem zisku“ v 6,5. V 6. verši (první verš našeho textu pro tento týden) nám Pavel říká lepší metodu, jak dosáhnout skutečného zisku.
1Tm 6,6-10. V 6. verši (první verš našeho textu pro tento týden) nám Pavel říká lepší metodu, jak dosáhnout skutečného zisku. ZBOŽNOST JE VELKÝ ZISK
6 Zbožnost se spokojeností je však velký zisk. 7 Nic jsme si totiž na svět nepřinesli a rozhodně nemůžeme nic vynést. 8 Ale když máme jídlo a oděv, spokojíme se s tím. 9 Ti však, kdo se rozhodli zbohatnout, upadají do pokušení a osidel a mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které člověka utápějí v záhubě a zkáze. 10Láska k penězům je totiž kořenem všeho zla. Někteří se ve své chamtivosti dali svést od víry a probodli se mnoha bolestmi.
„Ale zbožnost (eusebeia) se spokojeností (autarkeia) je velký zisk“ (v. 6). Jak bylo uvedeno výše, základem tohoto verše je verš 5. Pavel tam hovořil o těch, „kteří se domnívají, že zbožnost je prostředkem k zisku“ – o lidech, kteří očekávají, že se obohatí díky spojení s evangeliem. Zde Pavel Timoteovi říká, co představuje skutečný zisk – ne peněžní bohatství, ale spíše „zbožnost se spokojeností“
„zbožnost“ (eusebeia). Řecké slovo eusebeia znamená oddanost, zbožnost nebo úctu zaměřenou ven – viditelnou pro běžného pozorovatele. Zbožnost, kterou zde Pavel nařizuje, však není jen na okrasu. Je to zbožnost, která vyvěrá z nitra člověka.
„spokojenost“ (autarkeia). Řecké slovo autarkeia znamená spokojenost. Vyjadřuje pocit soběstačnosti. Člověk, který má autarkeii, je spokojený se životem tak, jak ho nachází. Dnes bychom takového člověka mohli popsat jako „soustředěného“ nebo „stojícího nohama na zemi“. Mohli bychom také takového člověka popsat jako člověka, který není úzkostný nebo poháněný. To neznamená, že spokojený člověk nemá žádné ambice nebo je ochoten přijmout nepřijatelné. Znamená to, že spokojený člověk má vnitřní pocit jistoty, který mu umožňuje postupovat beze strachu. Znamená to také, že spokojený člověk pravděpodobně neskočí z mostu, protože se propadla burza.
V listu Římanům Pavel hovořil o druhu jistoty, kterou vyvolává víra. Řekl: „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho záměru.“ (25259) Pak pokračoval: „Je-li Bůh s námi, kdo může být proti nám?“ – jinými slovy, je-li Bůh s námi, co záleží na tom, kdo je proti nám? (Římanům 8,28.31).
„Vždyť my jsme nic nepřinesli na svět a rozhodně nemůžeme nic vynést ven“ (v. 7; viz také Job 1,21). Tyto dvě skutečnosti – že jsme s ničím začali a s ničím skončíme – nabízejí materialisticky založenému člověku střízlivou perspektivu. Ano, jsou lidé, kteří se rozhodli nechat se pohřbít v cadillaku nebo si nechat do rakve vložit šperky. Svůj drahý majetek si mohou vzít tak daleko – šest stop pod zem, ale ne dál. Jejich majetek je nebude následovat za oponu.
Pro věřícího člověka slouží tyto dvě skutečnosti (že jsme si nic nepřinesli na svět a nic si nemůžeme odnést) pouze jako připomínka toho, že jsme byli na počátku závislí na Bohu a stejně závislí na Bohu budeme i na konci. Věřící lidé s tím nebudou mít potíže, protože stejný pocit závislosti pociťovali uprostřed života – nejen na začátku a na konci. Je to skutečnost, která jim poskytuje nevýslovnou útěchu uprostřed protivenství a mocně přispívá k jejich spokojenosti.
„Ale když máme jídlo a oděv, budeme s tím spokojeni“ (v. 8). Dnes bychom řekli, že „jídlo a oblečení“ sotva začíná uspokojovat naše základní potřeby. Žijeme ve složitém světě, potřebujeme dopravu – pravděpodobně auto (plus peníze na benzín, opravy a pojištění). Potřebujeme nějakou střechu nad hlavou – dům nebo byt. Potřebujeme být v kontaktu s lidmi – telefon a internet. Potřebujeme vzdělání, které nás připraví na práci, a potřebujeme práci. A tak dále, atd., atd. Kde to končí?“
Ale Pavel mohl upřímně mluvit o tom, že se spokojíme s jídlem a oblečením. Byl výrobcem stanů (Sk 18,3) a zdá se pravděpodobné, že někdy žil v některém ze svých stanů. Střecha nad jeho hlavou byla často střechou vězeňské cely. Nebyl asketa – člověk, který praktikuje extrémní sebezapření jako duchovní disciplínu -, ale často žil velmi prostě.
„Ale ti, kdo se rozhodli být bohatí, upadají do pokušení (peirasmos) a pasti“ (pagis) (v. 9a). Slova „past“ a „léčka“ se v Bibli často spojují, aby zdůraznila nebezpečí polapení (Joz 23,13; Job 18,9; Ž 69,22; Přísloví 7,22; Iz 8,14; Amos 3,5; Řím 11,9).
Řecké slovo peirasmos znamená zkoušet nebo pokoušet. Rozdíl mezi zkoušejícím a pokušitelem spočívá v tom, že zkoušející doufá, že subjekt ve zkoušce obstojí, ale pokušitel doufá, že subjekt pokušení podlehne. V obou případech zkoušející/zkoušející vyvíjí tlak, aby odhalil skutečný charakter člověka – sílu jeho duchovního zakotvení.
Bůh někdy zkouší svůj lid, aby poznal, zda bude dodržovat jeho přikázání (Dt 8,3). V Matoušově vyprávění o Ježíšově pokušení „byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla“ (Mt 4,1) – byl Duchem vydán pokušiteli.
V tomto verši Pavel varuje Timoteje, že „ti, kdo se rozhodli být bohatí, upadají do pokušení“. Všimněte si, že varování není namířeno proti bohatství, ale spíše proti odhodlání získat bohatství – i když jak bohatství, tak odhodlání je získat jsou problematické:
– Když bohatý muž přišel za Ježíšem a chtěl vědět, jak zdědit věčný život, a odešel zklamán Ježíšovou odpovědí, řekl Ježíš svým učedníkům: „Jak těžké je těm, kdo mají bohatství, vejít do Božího království! Snadněji totiž vejde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“ (Lukáš 18,24-25)
– Odhodlání stát se bohatým však může být stejně duchovně zhoubné jako vlastnictví velkého majetku. Člověk, který je odhodlaný stát se bohatým, je v těžkém pokušení považovat Boha, čest, zásady, přátele a rodinu za nepotřebný balast, který je třeba odhodit, když se snaží hromadit bohatství. Někteří snaživci překračují zákonné meze a končí ve vězení. Mnozí nedosáhnou svého cíle a pak si uvědomí, že v marné snaze obětovali vše smysluplné. Někteří, kteří dosáhnou velkého bohatství, skončí v jádru prázdní.
– Velkým nebezpečím je, že ti, kdo jsou odhodláni získat bohatství, skončí jako boháč v Ježíšově podobenství, „v úzkostech v tomto plameni“ (Lk 16,24) – na špatné straně velké propasti, která odděluje spasené od ztracených (Lk 16,26).
„a osidla“ (pagis) (v. 9a). Pagis je past nebo osidlo – něco, co má potenciální oběť chytit nevědomky a pevně ji držet, dokud si pro ni nepřijde lapka. V tomto případě satan navrhne pagis a doufá, že si kořist nevšimne jeho smrtících čelistí.
„a mnoho pošetilých a škodlivých žádostí“ (epithumia) (v. 9b). Ti, kdo jsou odhodláni zbohatnout, pravděpodobně podléhají „mnoha pošetilým a škodlivým žádostem“ (epithumia). Toto řecké slovo epithumia hovoří o neovladatelných touhách – tělesných choutkách (Galatským 5,16) – o takových touhách, které člověka vcucnou, rozmělní a vyplivnou. Není to jen touha po penězích, která podněcuje škodlivé chování, i když peníze jsou v určitém okamžiku obvykle zapojeny. Velkými pokušiteli jsou také sláva, moc a sex.
„takové, které utápějí lidi ve zkáze (olethros) a záhubě“ (apoleia 684) (v. 9b). Obě tato řecká slova, olethros i apoleia, souvisejí se zkázou a zkázou, ale jsou mezi nimi jemné rozdíly:
– Olethros může být méně konečný a více spásný. Pavel mluvil o vydání člověka „satanovi ke zničení (olethros) těla, aby byl duch zachráněn v den Pána Ježíše“ (1Kor 5,5) – myšlenka je taková, že současná muka mohou podnítit pokání a zachránit duši člověka.
– Apoleia naznačuje konečnost, například smrt a/nebo vyloučení z Božího království. Nicméně i zde je paprsek naděje. Ztracená (apololos) ovce je nalezena (Lk 15,4.6), stejně jako ztracená (apolesa) mince (Lk 15,9).
Ale i když existuje naděje na vykoupení, kdo by to chtěl podstoupit! Kdo se chce přehrabovat v troskách svého života ve snaze znovu ho vybudovat! Proč se nevyhnout trápení, které přichází s chamtivostí (v. 10)! Proč si „neshromažďovat (pro sebe) poklady v nebi, kde je nepohltí mol ani rez a kam se zloději nevloupají a nekradou“ (Mt 6,20). Proč „nehledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost“ v očekávání, že nám Bůh dá, co potřebujeme (Mt 6,33).“
„Neboť láska k penězům je kořenem všeho zla“ (v. 10a). Toto přísloví může být u Pavla původní, nebo cituje přísloví, které zná. V každém případě se pro nás jistě stalo známým příslovím.
Lidé však tento verš často citují nesprávně. Říkají: „Peníze jsou kořenem všeho zla,“ ale to Pavel neříká. Je to LÁSKA k penězům, která je „kořenem všeho zla“.
Mějte na paměti, že Pavlovu obavu zde vyvolávají lidé, „kteří se domnívají, že zbožnost je prostředkem zisku“ (6,5) – lidé, kteří považují své náboženské postavení za středisko příjmů – lidé, kteří nedokážou rozlišit mezi prorokem a ziskem. Takovým lidem není radno důvěřovat. Budou následovat toho boha, který platí nejlepší mzdu. Když se na ně lidé obrátí s prosbou o radu, milovníci peněz odpoví tím, co slouží jejich osobním zájmům – ne něčím, co by bylo šité na míru prosícímu.
„Někteří se ve své chamtivosti dali svést (apoplanao) od víry“ (orego) (v. 10b). Řecké slovo apoplanao je kombinací slov apo (od) a planao (svádět), takže zde dostáváme obraz člověka, který je odkloněn od přímé a úzké cesty lákavým pokušením.
V tomto případě je pokušení charakterizováno jako orego, což může znamenat natahování se, aby něco uchopil – natahování se, aby to uchopil. Odráží se v něm touha-žádostivost-chtivost. V tomto verši jsou lidé svedeni na scestí svými intenzivními touhami – svou chtivostí – svou chamtivostí – svým přemrštěným libidem.
„a probodli se mnoha bolestmi“ (v. 10c). Napadá mě slovní spojení „zavěšeni na vlastní petardu“ – petarda je výbušné zařízení, které má potenciál vyletět do povětří člověku, který se ho snaží použít.
Jiným slovním spojením je „padnout na vlastní meč“ – způsobit si smrtelné zranění buď záměrně, nebo náhodou.
Důraz v tomto verši je kladen na kvalitu zármutku/bolesti/smutku, který si padlý člověk způsobuje sám. Ano, byl tu pokušitel, ale byla tu také možnost volby. Člověk se mohl vydat přímou a úzkou cestou, která vede k životu, ale místo toho si vybral širokou a snadnou cestu, která vede do záhuby (Mt 7,13-14; Lk 13,24).
1TIM 6,11-16. BOJUJTE DOBRÝM BOJEM VÍRY
11 Ty však, člověče Boží, utíkej od těchto věcí a následuj spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a mírnost. 12 Bojujte dobrý boj víry. Uchop se věčného života, k němuž jsi byl povolán, a vyznáváš dobré vyznání před mnoha svědky. 13 Přikazuji vám před Bohem, který dává život všemu, a před Kristem Ježíšem, který před Pontským Pilátem dosvědčil dobré vyznání, 14 abyste zachovávali přikázání bez poskvrny, bez úhony, až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista, 15 který ve svém čase ukáže, že je požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů, 16 který jediný má nesmrtelnost, přebývá v nedosažitelném světle, kterého nikdo neviděl ani nemůže vidět; jemu budiž čest a věčná moc. Amen.
„Ty však, člověče Boží, před těmito věcmi uteč“ (v. 11a). Pavel Timoteovi skládá poklonu a zároveň mu připomíná, kdo (a čí) je. Timoteus je Boží muž a Boží muž musí jednat v souladu se svou zbožnou identitou. Boží muž musí utíkat před pokušeními, nástrahami a škodlivými žádostmi (v. 9). Potřebuje se vyhnout lásce k penězům a tomu, aby se nechal svést chamtivostí (v. 10)
„a následuj spravedlnost (dikaiosune), zbožnost (eusebeia), víru (pistis), lásku (agapé), trpělivost (hupomone) a mírnost“ (praupathia) (v. 11b). Poté, co Pavel upozornil Timoteje na věci, před kterými má utíkat, mu nyní říká, co má hledat:
– „Spravedlnost“ (dikaiosyne) se často objevuje v Septuagintě (řecká verze SZ) i v Novém zákoně. Jak ve Starém, tak v Novém zákoně znamená splnění vysokých etických norem a pocit, že člověk nebyl shledán vinným. Taková spravedlnost je možná pouze tehdy, když jsme ve smluvním vztahu s Bohem. Je to Boží dar.
– „Zbožnost“ (eusebeia) znamená oddanost, zbožnost nebo úctu zaměřenou ven – viditelnou pro běžného pozorovatele. Není však jen na okrasu. Je to zbožnost, která vyvěrá ze středu bytosti člověka.
– „Víra“ (pistis) je kladná odpověď na evangelium – na dobrou zprávu, že Kristus zemřel za naše hříchy a přináší nám zaslíbení věčného života.
– „Láska“ (agapé) je druh lásky, která se stará o blaho druhého člověka.
– „Trpělivost“ (hupomone) je vytrvalost v protivenstvích – schopnost obstát ve výzvách – vytrvat ve víře navzdory obtížným okolnostem.
– „Laskavost“ (praupathia souvisí s praotes a praus) je druh laskavého ducha, který vychází z hluboké víry, že Bůh je dobrý a nakonec zvítězí. O takovém člověku bychom mohli mluvit jako o silném, tichém typu.
„Bojujte (agonizomai) dobrý boj víry“ (v. 12a). Řecké slovo agonizomai je odvozeno od slova agon, které souvisí se soutěží v atletických hrách – důležitou součástí řeckého a římského života. Od tohoto řeckého slova odvozujeme naše slovo agónie, protože atletika často zahrnuje „agónii porážky“, jak nám každý týden připomínal starý ABC Wide World of Sports – ale „vzrušení z vítězství“ je druhou stranou rovnice. Úspěšní závodníci bývají ti, kteří se soustředí na vzrušení z vítězství místo na bolest z prohry.
Paul nabádá Timoteje, aby pokračoval ve své přítomnosti v týmu – aby vytrval tváří v tvář opozici – aby snášel své rány a znovu se zvedl a zkusil to znovu – protože hra, ve které hraje, je zápasem na život a na smrt proti temným silám – „dobrý boj víry“. Timoteus bude muset pokračovat v osobním boji s pokušením a bude muset bojovat s falešnými učiteli (1,3.7; 6,3-5), kteří jsou hrozivými protivníky. Jako pastor bude muset také vychovávat ostatní, aby je přivedl k víře – a pomáhat jim v jejich boji s falešnými učiteli a dalšími pokušiteli.
V 2. Timoteovi 4,7-8 Pavel používá podobný jazyk pro svou vlastní zkušenost – i když zde používá přítomný čas (naznačuje pokračující boj) pro Timoteův boj, ale tam používá dokonavý čas (naznačuje ukončený boj) pro svůj vlastní boj – „bojoval jsem dobrý boj. Dokončil jsem svůj běh. Zachoval jsem víru.“
„Uchop se věčného života“ (v. 12b). O věčném životě máme tendenci uvažovat tak, že se týká pouze dlouhověkosti – nekonečného života, který můžeme začít prožívat po smrti – jakmile přijdeme do nebe. Ježíš však představil věčný život také jako život kvalitní, který začíná tady a teď. Ve své velekněžské modlitbě řekl: „To je věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)
„ke kterému jste byli povoláni“ (kaleo) (v. 12b). Řecké slovo kaleo může označovat povolání někoho jménem a často znamená povolání k určitému úkolu. Bůh povolal Timoteje, aby přijal věčný život (v. 12b) a hlásal možnost věčného života ostatním.
„a vyznával jsi (homologeo) dobré vyznání (homologia) před mnoha svědky“ (v. 12c). Pavel Timoteovi připomíná vyznání, které učinil – nejspíše vyznání víry v době, kdy byl pokřtěn. Pavel Timoteovi připomíná, že toto vyznání učinil „před mnoha svědky“, čímž mu připomíná závazek vůči ostatním, který na sebe vzal, když učinil své vyznání.
Pavel nám neuvádí žádné podrobnosti ohledně znění tohoto vyznání, ale můžeme si udělat několik kvalifikovaných odhadů. Na jiném místě Pavel mluví o vyznání „svými ústy, že Ježíš je Pán, a (víře) ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých“. Důsledkem takového vyznání by bylo, že „budete spaseni“ (Římanům 10,9).
Pavel zopakuje frázi „dobré vyznání“ níže ve verši 13b.
„Přikazuji vám to před Bohem, který dává život všemu“ (v. 13a). Pavel zde povolává svou plnou autoritu, spíše přikazuje než nařizuje – připomíná Timoteovi, že Bůh je přítomen uprostřed nich – Bůh, který všechno stvořil a všemu dává život.
„a před Kristem Ježíšem“ (v. 13b). Pavel přidává ke své prosbě další autoritativní rozměr. Přikazuje Timoteovi v přítomnosti Krista Ježíše.
„který před Pilátem Pontským dosvědčil dobré vyznání“ (v. 13c). To odkazuje na Ježíšovo vystoupení před Pilátem krátce před Ježíšovým ukřižováním (Mt 27; Mk 15; Lk 23; Jan 18). V tomto kontextu se slovo „vyznání“ neobjevuje, ale zdá se, že vyznáním bylo uznání Ježíše za krále (ačkoli Pilát tak učinil pouze jazykem na tváři – Mk 15,9).
„abyste zachovávali přikázání bez poskvrny, bez úhony, až do příchodu (epifaneia) našeho Pána Ježíše Krista“ (v. 14). Pavel Timoteovi říká, aby „zachovával přikázání“. Které přikázání? Pavel to neříká, ale jasně Timoteovi říká, aby zůstal věrný svému povolání a hlavním zásadám křesťanské víry – a aby tak činil, aniž by dělal cokoli, co by ohrozilo jeho svědectví – a aby tak činil až do konce časů, kdy se Ježíš vrátí, aby si vyžádal své.
„zjevení“ (epifaneia) (v. 14). Řecké slovo epifaneia znamená zjevení. V Novém zákoně obvykle znamená Boží zjevení nebo projev Boží vůle. Slovo Epifanie používáme, když mluvíme o příchodu mudrců k malému Ježíši – o časném zjevení Pána pohanům. Pavel obvykle používá epiphaneia, když mluví o Ježíšově druhém příchodu (2 Sol 2,8; 2 Tim 4,1.8; Tt 2,13), a to je zjevně jeho smysl i zde.
„který ve svém čase (kairos) ukáže“ (v. 15a). Existují dvě řecká slova pro čas – chronos a kairos:
– Chronos má co do činění s chronologickým časem – časem hodin – časem, podle kterého dodržujeme každodenní schůzky.
– Kairos má co do činění se zvláštním časem – zvláštními okamžiky v čase – rozcestími na cestě, které mají zásadní význam – okamžiky, které mají potenciál rozhodovat o osudech. Pavel zde používá kairos, což signalizuje, že mluví o významném časovém okamžiku.
Pavel zde používá slovo kairos, aby označil význam události, o které mluvil – paruzie – druhého příchodu Krista.
„který je požehnaný (makarios) a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů“ (v. 15b). Jsou to charakteristiky Boha, nebo Krista? Z Pavlova odkazu na „našeho Pána Ježíše Krista“ na konci 14. verše se zdá, že Pavel tyto vlastnosti připisuje Kristu. K potvrzení tohoto úsudku přispívá i skutečnost, že kniha Zjevení používá výraz „Pán pánů a král králů“, když mluví o Kristu (Zj 17,14; 19,16).
Většina komentářů se však domnívá, že Pavel zde mluví o Bohu – a komentář „kterého nikdo neviděl ani nemůže vidět“ (v. 16) tento úsudek spíše potvrzuje.
Řecké slovo makarios, používané v Novém zákoně, má několik možných významů:
– požehnání přijaté od Boha
– požehnání vyprošující požehnání od Boha
– chvála vzdávaná Bohu jako odpověď na přijatá požehnání.
V tomto případě Pavel mluví o Bohu jako o někom, kdo je hoden chvály nebo pocty. Udělil nám požehnání – a je hoden naší chvály kvůli své prozřetelnosti.
Pavel uděluje Bohu tři tituly. Je „jediným Vládcem“, což zdůrazňuje monoteismus. Je „Králem králů a Pánem pánů“, čímž se zdůrazňuje jeho nadřazenost nad všemi pozemskými vládci a vysoce postavenými lidmi (viz také Dt 10,17; Ž 136,3).
„který jediný má nesmrtelnost“ (atanáš) (v. 16a). Řecké slovo athanasianus je kombinací slov a (ne nebo bez) a thanatos (smrt). Být nesmrtelný znamená nepodléhat smrti. Pavel toto slovo používá v 1 Kor 15,53-55, aby popsal onu proměnu, která nastane, když „smrtelný oblékne nesmrtelnost“, takže „smrt je pohlcena vítězstvím“
„přebývá v nedosažitelném světle, které nikdo neviděl ani nemůže vidět“ (v. 16b). Tato poznámka má své kořeny v příběhu o Mojžíšově setkání s Jahvem na hoře Sinaj. Tam „zjevení Jahveho slávy bylo jako sžírající oheň“ (Ex 24,17). Když později Mojžíš žádal, aby mohl spatřit Jahveho slávu, Jahve mu odpověděl: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu“ (Ex 33,20). Jahve ukryl Mojžíše ve skalní rozsedlině a přikryl ho svou rukou. Jahve pak dovolil Mojžíšovi, aby viděl jeho záda, ale řekl: „Mou tvář neuvidíš.“ (Exodus 33,23)
„jemuž budiž čest a věčná moc. Amen“ (v. 16c). Běžnější forma tohoto druhu doxologie by zněla „jemuž buď čest a sláva na věky. Amen.“ Zde však Pavel zdůrazňuje Boží moc místo jeho slávy. Pavel je šťastný, že Bůh je vládcem vesmíru – a také jeho osobního života.“
1Tm 6,17-19. POVĚŘTE BOHATÝM, ABY SE NEPOVYŠOVALI
17 Pověřte ty, kdo jsou bohatí v tomto světě, aby se nepovyšovali a nespoléhali na nejistotu bohatství, nýbrž na živého Boha, který nás bohatě zásobuje vším, z čeho se můžeme těšit; 18 aby konali dobro, aby byli bohatí v dobrých skutcích, aby byli ochotní rozdávat, ochotní komunikovat; 19 aby si ukládali dobrý základ pro budoucí čas, aby si mohli uchovat věčný život.
„Ukládejte těm, kdo jsou bohatí v tomto světě (aion-age), aby se nepovyšovali“(hupselophroneo) (v. 17a). Lidé, kteří jsou bohatí (nebo vlivní, talentovaní či slavní), často považují své štěstí za spravedlivé – a ostatní lidi považují za méněcenné. Mají sklon mít nadsazenou představu o své vlastní hodnotě a pokleslý pohled na hodnotu druhých.
Pavel zde používá slovo hupselophroneo, které znamená mít vysoké mínění – v tomto případě mít vysoké mínění o sobě samém – být pyšný. Toto slovo se někdy překládá jako „nadutý“
Někteří lidé by namítli, že pýcha je dobrá věc. Musíme lidem pomáhat rozvíjet pocit hrdosti na jejich úspěchy, ať už velké nebo malé. Potřebujeme lidem pomoci, aby cítili rasovou hrdost – národní hrdost – atd. atd. Tento názor si zaslouží pochvalu, ale slovo „hrdost“ bych nahradil slovem „sebeúcta“. Člověk, který má sebeúctu, se pravděpodobně cítí bezpečně a má pozitivní vztah k životu, ale pravděpodobně nemá nízké mínění o zbytku lidstva. Problém lidí s hupselofronem spočívá v tom, že si zřejmě nedokážou užívat svého štěstí, aniž by se na ostatní dívali skrz prsty.
„ani nemají naději upřenou na nejistotu bohatství“ (v. 17b). Bohatí lidé mají sklon milovat své bohatství a věřit, že vyřeší jakýkoli problém, který se může objevit. Zde však Pavel upozorňuje na nejistotu bohatství, které vždy podléhá rozmarům molů, rzi, zlodějů, inflace, daní, podvodů a řady dalších nebezpečí. V podobenství o bohatém bláznovi (L 12,13-21) Ježíš říká, že duše boháče může být kdykoli požadována. Stavba dalších stodol (nebo silnějšího investičního portfolia) mu pak nepomůže.
Církev udělá dobře, když si tento verš zapamatuje. Přáli bychom si, abychom mohli ulovit jednoho nebo dva bohaté dárce. John Wesley však řekl: „Obávám se, že všude, kde bohatství vzrostlo (výjimek je nadmíru málo), podstata náboženství, mysl, která byla v Kristu, se ve stejném poměru zmenšila.“ Wesley také řekl, že jedinou cestou k růstu v milosti pro ty, kdo „získají vše, co mohou“, je, aby „dali vše, co mohou“
„ale na živého Boha, který nás bohatě zásobuje vším, z čeho se můžeme těšit“ (v. 17c). Tím se pozornost vrací tam, kam patří – na Boha, a ne na sebe. Bůh je „živý Bůh“ – ne mýtus nebo vyřezávaná modla. Jako živý Bůh má moc a vůli poskytovat svému stvoření věci, které potřebuje – nejen pro své přežití, ale i pro své potěšení.
„aby konali dobro, aby byli bohatí v dobrých skutcích“ (v. 18a). Pokud ti, kdo jsou bohatí, učiní středobodem svého života vztah s Bohem (v. 17), budou mít obzvlášť dobrou pozici k tomu, aby „konali dobro“ a „byli bohatí v dobrých skutcích“.
Mohli bychom být v pokušení oponovat: „Jsme spaseni vírou, ne skutky“. To je sice pravda, ale neznamená to, že nás Bůh nevyzývá, abychom konali dobré skutky. Pokud skutečně milujeme Boha a bližního, těžko můžeme uniknout výzvě, abychom konali nějaké dobré věci pro druhé.
„aby byli připraveni rozdávat“ (eumetadotos) (v. 18b). Slovo eumetadotos by bylo lépe přeložit jako „připravený dávat“ nebo „připravený dělit se“. Jde o myšlenku štědrého ducha.
„ochotni komunikovat“ (koinonikos) (v. 18b). Všimněte si podobnosti mezi slovem koinonikos a slovem koinonia. Druhé zmíněné slovo používáme, když mluvíme o skupinách koinonie – myslíme tím malé skupiny společenství, které umožňují navázat pevné spojení s několika lidmi v rámci větší církve. Mají-li však malé skupinky maximálně využít svůj potenciál, musí to být jak skupinky pro službu, tak i společenské skupinky. Tento aspekt služby je také naznačen slovem koinonia.
Slovo koinonikos tedy naznačuje spojení s ostatními křesťany – partnerství s Kristem – a ochotu konat dobré skutky ve službě Kristu.
„ukládají si dobrý základ pro budoucí čas, aby si mohli uchovat věčný život“ (v. 19). Ježíš říká:
„Neshromažďujte si poklady na zemi,
kde je ničí mol a rez,
a kam se zloději vloupávají a kradou;
ale shromažďujte si poklady v nebi,
kde je neničí mol ani rez,
a kam se zloději nevloupávají a nekradou;
neboť kde je váš poklad,
tam bude i vaše srdce“ (Mt 6,19-21).
Na jiných místech Pavel zdůrazňuje, že nemůžeme být spaseni svými skutky (Římanům 3,27-28; 4,1-5; 11,6; Galatským 2,16; 3,2.10). Spasení je dostupné pouze skrze milost – jako dar od Boha. Zároveň však uznává, „že nespravedliví nezdědí Boží království“. (1. Korintským 6,9). Vyzývá nás, abychom konali skutky Ducha – „lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost a sebeovládání“ (Galatským 5,16-26). Děláme to, jak říká Earl Palmer, „ne ve snaze nějak se dostat do týmu, ale proto, že už v týmu jsme“ (Palmer, 360).
CITÁTY Z CITÁTŮ pocházejí z World English Bible (WEB), což je veřejně dostupný (bez autorských práv) moderní anglický překlad Bible. World English Bible vychází z americké standardní verze (ASV) Bible, Starého zákona Biblia Hebraica Stutgartensa a řeckého většinového textu Nového zákona. ASV, který je kvůli vypršení autorských práv rovněž veřejným majetkem, byl velmi dobrým překladem, ale obsahoval mnoho archaických slov (hast, shineth atd.), která WEB aktualizoval.
BIBLIOGRAFIE:
Barclay, William, Daily Study Bible: (Edinburgh: The Saint Andrew Press, 1964)
Bartling, Victor A. and Moellering, H. Armin, Commentary on 1 Timothy, 2 Timothy, Titus, Philemon (St. Louis: Concordia Publishing House, 1970)
Bassler, Jouette M., Abingdon New Testament Commentaries: (Nashville: Abingdon Press, 1997)
Demarest, Gary W., The Preacher’s Commentary: (Nashville: Thomas Nelson Publishers, 1984)
Donelson, Lewis R., Colossians, Ephesians, 1 and 2 Timothy, and Titus, (Louisville: Westminster John Knox Press, 1996)
Dunn, James D. G., The New Interpreter’s Bible: (Nashville: Abingdon Press, 2000)
Gaventa, Beverly R., in Cousar, Charles B., Gaventa, Beverly R., McCann, J. Clinton, and Newsome, James D., Texts for Teaching: A Lectionary Commentary Based on the NRSV-Year C (Louisville: Westminster John Knox Press, 1994)
Gloer, W. Hulitt, 1 & 2 Timothy-Titus (Macon, Georgia: Smyth & Helwys Publishing, Inc., 2010)
Guthrie, Donald, Tyndale New Testament Commentaries: (Downers Grove, Illinois: InterVarsity Press, 1990)
Holladay, Carl R., in Craddock, Fred B., Hayes, John H., Holladay, Carl R., and Tucker, Gene M.,Preaching Through the Christian Year C (Valley Forge, Pennsylvania: Trinity Press International, 1994)
Lea, Thomas D. a Griffin, Hayne P., New American Commentary: (Nashville: Broadman Press, 1992)
MacArthur, John, Jr., The MacArthur New Testament Commentary: (Chicago: The Moody Bible Institute of Chicago, 1995)
Oden, Thomas C., Interpretation: (Louisville: John Knox Press, 1989)
Palmer, Earl F., in Van Harn, Roger E. (ed.), The Lectionary Commentary: Theological Exegesis for Sunday’s Texts: Theological Exegesis for Sunday’s Texts: The Second Readings (Druhá čtení): (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Company, 2001)
Towner, Philip H., The New International Commentary on the New Testament: The Letters to Timothy and Titus (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 2006)
.