Neurotransmiterové funkce viscerálního motorického systému mají v klinické praxi obrovský význam a léky působící na autonomní systém patří k nejdůležitějším v klinickém arzenálu. Autonomnípřenašeče navíc sehrály významnou roli v historii snah o pochopenísynaptických funkcí. Proto si neurotransmise ve viscerálním motorickém systémuzaslouží zvláštní komentář (viz také kapitola6).
Acetylcholin je primárním neurotransmiterem sympatických i parasympatickýchpregangliových neuronů. Nikotinové receptory na autonomních gangliových buňkách jsouligandem řízené iontové kanály, které zprostředkovávají tzv. rychlý EPSP (podobně jako nikotinovéreceptory na nervosvalovém spojení). Naproti tomu muskarinové acetylcholinreceptory na gangliových buňkách jsou členy rodiny 7-transmembránových G-proteinových receptorů a zprostředkovávají pomalejší synaptické odpovědi (viz kapitoly 7 a 8). Primárním účinkem muskarinových receptorů v autonomních gangliových buňkách je uzavírání K+ kanálů, což zvyšuje excitaci neuronů a generuje prodloužený EPSP. V důsledku těchto dvou typů acetylcholinových receptorů zprostředkovávají gangliové synapse jak rychlou excitaci, tak pomalejší modulaci aktivityautonomních gangliových buněk.
Postgangliové účinky autonomních gangliových buněk na jejich hladké svalstvo,srdeční svalstvo nebo žlázové cíle jsou zprostředkovány dvěma základními neurotransmitery:noradrenalinem (NE) a acetylcholinem (ACh). Sympatické gangliové buňky většinou uvolňují noradrenalin na své cíle (významnou výjimkou je cholinergní sympatická inervace potních žláz), zatímco parasympatické gangliové buňky obvykle uvolňují acetylcholin. Jak se dá z výše uvedeného očekávat, tyto dva neurotransmitery mají obvykle protichůdné účinky na cílovou tkáň – například kontrakce versus relaxace hladkého svalstva.
Jak je popsáno v kapitolách 6 až 8, specifické účinky ACh neboNE jsou určeny typem receptoru exprimovaného v cílové tkáni a signálními drahami, na které jsou tyto receptory napojeny. Perifernísympatické cíle mají obecně ve svých buněčných membránách dvě podtřídy noradrenergních receptorů, označované jako α a β receptory. Stejně jako muskarinové ACh receptory patří α i β receptory a jejich podtypy do třídy 7-transmembránových G-proteinem spřažených povrchových buněčných receptorů. Rozdílná distribuce těchto receptorů v sympatických terčíchumožňuje různé postsynaptické účinky zprostředkované noradrenalinem uvolňovanýmz postgangliových zakončení sympatiku (tab. 21.2).
Tabulka 21.2
Souhrn typů adrenergních receptorů a některých jejich účinků v sympatiku.
Účinky acetylcholinu uvolňovaného buňkami parasympatických ganglií na hladké svaly, srdeční sval a žlázové buňky se liší také podle podtypůmuskarinových cholinergních receptorů, které se nacházejí v periferním cíli (tabulka 21.3). Dva hlavní podtypy se označují jako receptory M1 a M2, přičemž receptory M1 se nacházejí především ve střevech a receptory M2 v kardiovaskulárním systému (další podtřída muskarinových receptorů, M3, se vyskytuje jak v hladké svalovině, tak ve žlázových tkáních). Muskarinové receptory jsou spojeny s řadou intracelulárních mechanismů přenosu signálu, které modifikují vedení K+ a Ca2+ kanálů. Mohou také aktivovat syntázu oxidu titaničitého, která podporuje lokální uvolňování NO v některých cílových parasympatických tkáních (viz například oddíl o autonomní kontrole sexuálních funkcí).
Tabulka 21.3
Souhrn typů cholinergních receptorů a některých jejich účinků v parasympatických cílových tkáních.
Na rozdíl od relativně omezených odpovědí generovaných noradrenalinem a acetylcholinem uvolňovanými buňkami sympatických, respektive parasympatických ganglií dosahují neurony enterického nervového systému obrovské rozmanitosti cílových účinků díky mnoha různým neurotransmiterům, z nichž většina jsoueneuropeptidy spojené se specifickými skupinami buněk buď v myenterickém, nebo v již zmíněném submukózním plexu. Podrobnosti o těchto látkách a jejich účincích přesahují rámec tohoto úvodního pojednání.
.