Narozen 30. září 1941
Hartford, Connecticut
Civilní správce USA pověřený poválečnou obnovou Iráku
„Amerika nemá žádné plány týkající se Iráku a jeho bohatství. Dokončíme zde svou práci a nezůstaneme zde ani o den déle, než je nutné….“
L. Paul Bremer III v New York Times.
L. Paul Bremer III je šéfem Coalition Provisional Authority, civilní (nevojenské) organizace, která má na starosti poválečnou obnovu Iráku. Vysloužilý diplomat a bývalý velvyslanec USA Bremer byl vybrán prezidentem Georgem W. Bushem (viz heslo), aby dohlížel na proces obnovy Iráku a pomohl iráckému lidu vytvořit demokratickou vládu. Bremer stál před nelehkým úkolem, neboť americký vojenský personál a mezinárodní humanitární pracovníci se v poválečném období stali terčem řady násilných útoků. Koaličnímu prozatímnímu úřadu se však pod jeho vedením přesto podařilo dosáhnout některých významných úspěchů.
Buduje kariéru diplomata
Lewis Paul Bremer III, známý pod přezdívkou Jerry, se narodil 30. září 1941 v Hartfordu ve státě Connecticut. V roce 1963 získal bakalářský titul na Yaleově univerzitě, poté strávil rok ve Francii studiem na Institutu politických studií Pařížské univerzity. Po návratu do Spojených států získal v roce 1966 magisterský titul z obchodní administrativy na Harvardově univerzitě.
Bremer se rozhodl pro kariéru v americké zahraniční službě. Během třiadvaceti let působení v diplomatických službách pracoval jako asistent šesti různých ministrů zahraničí. Pracoval také na amerických velvyslanectvích v Afghánistánu, Malawi a Norsku. V roce 1983 ho prezident Ronald Reagan jmenoval velvyslancem USA v Nizozemsku. Po odchodu z této funkce v roce 1986 se Bremer stal pověřeným velvyslancem ministerstva zahraničí pro boj proti terorismu. Specializoval se na monitorování mezinárodních teroristických aktivit a na pomoc Spojeným státům a dalším zemím při předcházení teroristickým útokům.
V roce 1989 odešel Bremer ze státních služeb a začal pracovat v soukromém sektoru jako konzultant. Jedenáct let působil ve významné poradenské firmě Kissinger Associates, kterou vedl bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger. V roce 2000 se Bremer stal předsedou a výkonným ředitelem společnosti Marsh Crisis Consulting Company. Tato firma radí nadnárodním společnostem v oblasti řízení rizik spojených s podnikáním v cizích zemích.
Jmenován civilním správcem Iráku
11. září 2001 unesli členové radikální islámské teroristické skupiny známé jako Al-Káida čtyři dopravní letadla a narazili s nimi do Světového obchodního centra v New Yorku, budovy Pentagonu u Washingtonu a pole v Pensylvánii. Toho dne zahynuly téměř tři tisíce lidí. Bezprostředně po těchto útocích na Spojené státy vyhlásil prezident George W. Bush globální válku proti terorismu, která se zpočátku zaměřila na Al-Káidu a další známé teroristické organizace. Jako uznávaný odborník na boj proti terorismu byl Bremer v roce 2002 jmenován do Bushova poradního sboru pro vnitřní bezpečnost.
Bush nakonec rozšířil válku proti terorismu i na nepřátelské země, které podle něj podporovaly teroristické aktivity. Prezident tvrdil, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení a může tyto zbraně poskytnout teroristickým skupinám. Tvrdil, že irácký vůdce Saddám Husajn (viz heslo) představuje bezprostřední hrozbu pro světovou bezpečnost. Počátkem roku 2003 zahájily Spojené státy válku proti Iráku. Válce se podařilo Husajna zbavit moci již po třech týdnech bojů, kdy 9. dubna padlo irácké hlavní město Bagdád do rukou koaličních sil.
6. května Bush jmenoval Bremera vrchním civilním správcem v Iráku. Bremer převzal vedení Koaliční prozatímní správy (CPA), civilní agentury řízené USA, která měla na starosti poválečnou obnovu Iráku. Nahradil generála americké armády ve výslužbě Jaye Garnera, který během války a bezprostředně po ní koordinoval vojenský Úřad pro rekonstrukci a humanitární pomoc. Ačkoli Bremer podléhal americkému ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi (viz heslo), jeho jmenování symbolizovalo přechod od vojenské k civilní kontrole nad politickou a ekonomickou obnovou Iráku.
Mnoho lidí chválilo výběr Bremera, zkušeného diplomata s osvědčenými manažerskými schopnostmi, aby dohlížel na proces obnovy Iráku a pomohl zemi vytvořit demokratickou vládu. Po příjezdu do Bagdádu nastínil svůj cíl co nejrychleji obnovit stabilitu a předat moc iráckému lidu. „Jsme odhodláni vytvořit podmínky pro bezpečnost, prosperitu a demokracii,“ řekl deníku New York Times. „Amerika nemá žádné záměry týkající se Iráku a jeho bohatství. Dokončíme zde svou práci a nezůstaneme zde ani o den déle, než je nutné….. Jakmile naše práce skončí, odměna bude veliká: svobodný, demokratický a nezávislý Irák, který nebude hrozbou pro své sousedy nebo svět, ale majákem svobody a spravedlnosti.“
Problémy s řešením poválečných problémů Iráku
Brzy však Bremerovy poválečné plány pro Irák narazily na problémy. Bezpečnost se stala problémem, protože iráčtí povstalci (lidé, kteří bojují proti zavedené vládě nebo okupačním silám) a zahraniční bojovníci zahájili řadu násilných útoků proti americkým vojákům a mezinárodním humanitárním pracovníkům v Iráku. Američtí představitelé věděli, že Husajnův pád od moci vytvoří v Iráku mocenské vakuum neboli mezeru, takže očekávali, že v poválečném období vzniknou určité bezpečnostní problémy. Ukázalo se však, že situace je mnohem jiná a složitější, než předpokládali.
Kritici tvrdili, že některá Bremerova rozhodnutí situaci zhoršila. Například jedním z jeho prvních kroků v čele koaliční prozatímní správy bylo rozpuštění irácké armády a bezpečnostních sil. Učinil tak proto, že se obával, že iráčtí civilisté nebudou důvěřovat lidem, kteří byli odpovědní
Sergio Vieira de Mello, zvláštní zástupce OSN v Iráku
Sergio Vieira de Mello byl jmenován zvláštním zástupcem OSN v Iráku v květnu 2003, krátce po skončení bojů v irácké válce. Stal se tak hlavní osobou zastupující zájmy mezinárodního společenství během okupace vedené Spojenými státy. Jeho úkolem bylo pomoci iráckému lidu v mírovém přechodu k demokracii. Jeho čtyřměsíční působení však bylo přerušeno, když zahynul při bombovém útoku autem na kanceláře OSN v Bagdádu.
De Mello se narodil 15. března 1948 v brazilském Rio de Janeiru. Vzdělání získal v Brazílii a v Paříži. De Mello se rozhodl vybudovat si kariéru diplomata v OSN. Svůj první úkol v OSN přijal v roce 1969. Během následujících třiceti let působil v humanitárních a mírových misích po celém světě.
De Mello postupoval v řadách OSN. V roce 1996 byl jmenován asistentem vysokého komisaře pro uprchlíky a v roce 1998 náměstkem generálního tajemníka pro humanitární záležitosti a koordinátorem pomoci při mimořádných událostech. Jedním z jeho nejpyšnějších okamžiků byl dohled nad pokojným zvolením Xanany Gusmaa prezidentem nově nezávislého Východního Timoru v roce 2002. Poté byl jmenován vysokým komisařem OSN pro lidská práva. „Tuto funkci vnímám … jako náročnou výzvu, před kterou stojím já osobně, před kterou stojí OSN společně, aby naše práce v oblasti lidských práv měla skutečný smysl,“ prohlásil.
Na začátku roku 2003 Spojené státy navzdory nedostatečné podpoře OSN zahájily vojenskou invazi do Iráku. Válkou se podařilo odstranit iráckého vůdce Saddáma Husajna od moci již po několika týdnech bojů. Po skončení války tlačila OSN na prezidenta George W. Bushe, aby umožnil mezinárodnímu společenství podílet se na obnově Iráku, zejména na procesu sestavování nové irácké vlády. Bushova administrativa uvítala pomoc OSN s humanitární pomocí, ale prohlásila, že Spojené státy se postarají o politickou transformaci Iráku.
Na konci května požádal generální tajemník OSN Kofi Annan de Mello o funkci zvláštního zástupce OSN pro Irák. Jeho mise zahrnovala dohled nad humanitární pomocí, návratem uprchlíků, hospodářským rozvojem, právní reformou a civilní správou jménem mezinárodního společenství. Po příjezdu do Bagdádu vyjádřil de Mello soucit s těžkou situací iráckého lidu pod americkou vojenskou okupací. „Musí to být jedno z nejponižujících období v jejich dějinách,“ přiznal v Biografickém informačním centru. „Kdo by chtěl vidět svou zemi okupovanou?“
S pokračujícím procesem obnovy se bezpečnost v Iráku stala hlavním problémem. Iráčtí povstalci a zahraniční bojovníci podnikli řadu násilných útoků na americké vojáky a mezinárodní humanitární pracovníky. V červencové zprávě Radě bezpečnosti OSN de Mello zdůraznil potřebu urychlit předání moci iráckému lidu. „Iráčané musí vědět, že současný stav brzy skončí,“ prohlásil. „Potřebují vědět, že se vrátí stabilita a že okupace skončí.“
Devatenáctého srpna, týden předtím, než měl de Mello opustit Irák, vybuchla pod jeho kanceláří v sídle OSN v Bagdádu nálož nastražená v nákladním automobilu. Velká část budovy byla zničena. Jednotka americké armády, která na útok reagovala, našla de Mella uvězněného živého v troskách, ale neměla vhodné vybavení k rychlému vytažení přeživších. Při čekání na záchranu se de Mello opakovaně ptal na blaho svých kolegů z OSN. Předal také Annanovi vzkaz, ve kterém žádal, aby OSN zůstala v Iráku a nadále pomáhala iráckému lidu budovat mír a demokracii.
De Mello byl po několika hodinách vyproštěn z trosek, ale brzy poté ztratil vědomí a zemřel. Při teroristickém útoku na sídlo OSN v Bagdádu zahynulo dalších dvaadvacet lidí a sto dalších bylo zraněno. Členové OSN a mezinárodního společenství vyjádřili zármutek a rozhořčení nad de Mellovou ztrátou. „Smrt jakéhokoli kolegy se těžko snáší, ale nenapadá mě nikdo, koho bychom si mohli dovolit ušetřit méně nebo kdo by celému systému OSN chyběl citelněji než Sergio,“ uvedl Annan na internetových stránkách OSN.
V září 2003 OSN stáhla z Bagdádu většinu ze svých šesti set zaměstnanců a umístila je v jordánském Ammánu. Někteří lidé vyjadřovali pochopení pro bezpečnostní obavy OSN, jiní však tento krok kritizovali za to, že nahrává teroristům.
V době své smrti byl de Mello jedním z nejuznávanějších diplomatů OSN. Často byl zmiňován jako možný nástupce Annana ve funkci generálního tajemníka OSN. Několik světových představitelů uvedlo, že by měl být navržen na Nobelovu cenu míru. Podle serveru CNN.com ho americký ministr zahraničí Colin Powell označil za „hrdinu, který zasvětil svůj život pomoci lidem v nebezpečí a v nesnázích. Jeho ztráta je pro mezinárodní společenství strašlivou ranou“. Po zádušní mši v Riu de Janeiru byly de Mellovy ostatky převezeny na Královský hřbitov ve Švýcarsku. „Sergio Vieira de Mello.“ Biography Resource Center Online. Farmington Hills, MI: Gale Group, 2003; „Sergio Vieira de Mello: Biographical Note“. Organizace spojených národů, 29. srpna 2003. Dostupné online na http://www.un.org/News/dh/iraq/demellobio.htm (přístup 14. listopadu 2003).
za prosazování Husajnových pravidel. Když však v Bagdádu a dalších městech vypukly nepokoje, někteří pozorovatelé Bremerovo rozhodnutí zpochybnili. Kritici tvrdili, že vycvičené irácké bezpečnostní síly mohly většině násilností zabránit.
Zdálo se, že irácký odpor je postupem času stále odhodlanější a organizovanější. Bremer tvrdil, že povstalci začali být zoufalí, když irácký lid přijal svobodu. „Ještě to není plná demokracie, ale svoboda je na pochodu, od severu k jihu,“ řekl listu New York Times. Dále řekl:
Naneštěstí tímto pokrokem opovrhuje úzká skupina odpůrců. Malá menšina zahořklých odpůrců – příslušníků represivních nástrojů bývalého režimu – se této svobodě brání. K nim se přidávají zahraniční teroristé, extrémní islamisté ovlivnění Íránem a bandy kriminálníků….. Tyto stínové postavy zabíjejí statečné Iráčany, kteří s námi spolupracují, útočí na vojáky i civilisty a snaží se sabotovat křehkou infrastrukturu.
Díky nedostatečnému zabezpečení se k Iráčanům obtížně dostávala humanitární pomoc, například potraviny, takže podmínky v zemi se pomalu zlepšovaly. Mnoho Iráčanů například trpělo nedostatkem benzínu, elektřiny a nezávadné pitné vody. Někteří lidé kritizovali Bushovu administrativu za to, že rekonstrukci dostatečně nenaplánovala, a OSN začala prosazovat, aby v tomto procesu hrála větší roli.
Dočasná koaliční správa dosáhla pokroku
S postupem času však Bremer dosáhl významného pokroku na několika frontách. Založil první přechodnou vládu v Iráku po pádu Saddáma Husajna, Iráckou vládní radu (IGC). Jejími členy bylo dvacet pět významných Iráčanů, jejichž politické, etnické a náboženské zázemí odráželo rozmanitost iráckého obyvatelstva. IGC se poprvé sešla 13. července. Skupina vytvořila dočasnou ústavu, která stanovila široká občanská práva pro irácký lid.
V říjnu Bushova administrativa oznámila svůj záměr urychlit předání moci Iráčanům. Bremer a mezivládní konference si stanovili cíl předat moc nezávislé irácké vládě do 1. července 2004. „Suverénní irácké vládě ji předáme 30. června,“ řekl Bremer v rozhovoru pro časopis Time. „Podoba a struktura této vlády ještě není definována.“
Velkým ústupkem šíitským náboženským vůdcům Bremer souhlasil s tím, že umožní iráckému lidu zvolit novou vládu před vypracováním nové ústavy. Několik významných šíitů odmítalo spolupracovat na politickém procesu, protože se domnívali, že pouze zvolená irácká vláda by měla mít pravomoc vytvořit ústavu. Bushova administrativa naopak dávala přednost tomu, aby ústavu vypracovala jí vlastnoručně vybraná prozatímní vláda, mezivládní konference.
Koaliční prozatímní správa také pokročila v obnově irácké ekonomiky. Koncem roku 2003 se zlepšily systémy čištění odpadních vod a elektrická energie byla obnovena na předválečnou úroveň. Byly opraveny nebo obnoveny tisíce silnic, mostů, škol a nemocnic. Materiální zboží bylo v iráckých městech široce dostupné a míra nezaměstnanosti se snížila. CPA také zřídila irácké bezpečnostní síly a vycvičila sedmdesát tisíc nových policistů.
13. prosince 2003 uspořádal Bremer tiskovou konferenci, na níž oznámil, že koaliční vojenské síly dopadly bývalého iráckého vůdce Saddáma Husajna. „Je to velký den v historii Iráku,“ prohlásil pro agenturu Associated Press. „Po desetiletí statisíce z vás trpěly rukama tohoto krutého muže. Po desetiletí Saddám Husajn rozděloval vás občany proti sobě. Po desetiletí ohrožoval a napadal vaše sousedy. Tyto dny jsou navždy pryč. Nyní je čas pohlédnout do budoucnosti, do vaší budoucnosti naděje, do budoucnosti smíření.“
V březnu 2004, při příležitosti ročního výročí zahájení války v Iráku, Bremer zdůraznil mnohé úspěchy CPA při obnově Iráku a nastolení demokratické vlády. Zároveň však uznal, že k dokončení předání moci iráckému lidu zbývají ještě obtížné úkoly. „Očekávám, že v období před předáním moci 30. června nás čekají opravdu špatné dny,“ řekl Bremer agentuře Associated Press. „Teroristé budou pokračovat a dokonce zrychlí své útoky, zejména na irácké muže, ženy a děti.“
Po dokončení své práce v CPA plánuje Bremer odejít natrvalo ze státních služeb. „Připadám si jako v rychle jedoucím autě na kluzké horské silnici. Netrávím mnoho času pohledem do zpětného zrcátka,“ poznamenal v rozhovoru pro časopis Time. „Opravdu mám v plánu odejít do důchodutentokrát. Myslím, že mě to do konce života dostatečně vyčerpá.“ Bremer žije v Chevy Chase ve státě Maryland. Téměř čtyřicet let je ženatý s bývalou Frances Winfieldovou a má dvě děti.
Kde se dozvíte více
„Velvyslanec Paul Bremer“. Životopis Koaliční prozatímní správy, nedatováno. Dostupné online na http://www.cpa-iraq.org/bios (přístup 19. března 2004).
Bremer III, L. Paul. „The Road Ahead in Iraq-and How to Navigate It“ (Cesta před námi v Iráku – a jak ji zvládnout). New York Times, 13. července 2003. Dostupné online na http://usinfo.state.gov/topical/pol/conflict/03071301.htm (přístup 24. března 2004).
„L. Bremer III. Paul Bremer III.“ Biography Resource Center Online. Farmington Hills, MI: Gale Group, 2003.
„One Year after War, Bremer Reflects on Ups and Downs in Iraq.“ (Rok po válce se Bremer zamýšlí nad vzestupy a pády v Iráku). Associated Press, 19. března 2004. Dostupné online na http://news.yahoo.com/news?tmpl=story8u=/afp/20040320/pl_afp/iraq_war_1year_us_bremer_040320043214 (přístup 24. března 2004).
Walt, Vivienne. „Rozhovor: Paul Bremer.“ Time, 7. března 2004. Dostupné online na http://www.time.com/time/covers/1101040315/bremer.html (přístup 19. března 2004).
.