„Myslím, že nejpřekvapivější pro mě je, že mám ráda sex. Nikdy jsem nevěděla, že ho mám ráda.“
Získejte každou neděli ráno do své schránky poutavé dlouhé čtení a nezbytné rady o životním stylu – skvělé ke kávě!
Tink Fisherová vypráví svůj příběh o tom, jak byla vdaná za dva různé muže, než se provdala za ženu. Fotografie: Andre Rucker
Tento příběh je jedním z dílů naší rubriky Manželské příběhy, která nahlíží do skutečných filadelfských manželství. Zde se o svůj příběh podělí Tink Fisherová a Rachel Rubinová, které jsou manželkami sedm měsíců.
Celý život jsem bojovala se svou sexualitou, ale až v dospělosti jsem si uvědomila, že je to boj. Byl jsem vychován velmi katolicky a být se ženou jsem si nikdy nepřipouštěl na mysl. Ve 27 letech jsem se vdala za muže jménem Joe. Tři dny po zasnoubení jsme se dozvěděli, že má rakovinu plic, a jen tři týdny po svatbě zemřel. V té době jsem už měla dítě, které nebylo z tohoto manželství – syna, kterému je nyní 17 let, jsem měla, když jsem byla na vysoké škole – a myslela jsem si, že pro mě není žádná naděje. Pak jsem potkala úžasného muže, který mi do sebe zapadl: Byl to katolík, republikán a moje rodina ho zbožňovala. Krátce po svatbě jsem cítila prázdnotu, kterou jsem nedokázala vyřešit. Narodilo se nám dítě a naší dceři byl asi rok, když jsem za ním přišla a řekla: Něco mi pořád nesedí a nevím, co to je, a vím, že to není tebou, ale mnou. „To nejsi ty, to jsem já“. Nic nebylo špatně, ale v srdci, v duši, v nitru jsem věděla, že něco není v pořádku.
Začala jsem chodit na hodiny Kettlebell Kundalini a byla jsem na nich závislá. Začala jsem se stýkat s instruktorkou a tvůrkyní Rachel jen jako s kamarádkami. Jednou večer jsem šla k ní domů, a když jsem tam dorazila, uvědomila jsem si, aha, moje tělo reaguje opravdu zvláštním způsobem. Rachel si nedávno prošla rozvodem; byla také vdaná za muže. Po několika sklenkách vína jsme se políbili a byl to ten nejvíc euforický pocit, jaký jsem kdy zažil. Do týdne jsem manželovi řekla, že jsem Rachel políbila a že si myslím, že jsem lesbička. Šli jsme do manželské poradny. Opravdu jsem mu chtěla dát příležitost, aby to fungovalo, ale vnitřně jsem věděla, že to nepůjde.
V listopadu 2016 jsem manžela opustila a v březnu 2019 jsme se s Rachel zasnoubily. Loni v září jsme měli svatbu na zahradě. Máme mezi sebou tři děti; ona má dceru, které je sedm let. Být ženatý a být s Rachel je to nejjednodušší, co jsem kdy dělal. Snaha smíchat rodinu je zdaleka nejtěžší. Stejně jako sdílení péče o naše děti. Pro matky existuje neviditelná pupeční šňůra, která nikdy úplně nezmizí. Když mi dcera mává na rozloučenou, že jede na víkend za otcem, je téměř nevyhnutelné, abych se rozplakala. Moje žena dělá, co může, aby mi pomohla spravit srdce, když je pryč. Její úmysly jsou na tom nejlepším místě, ale být s ní a její dcerou mi jen brutálně připomíná, že nejsem se svým.“
Myslím, že nejpřekvapivější pro mě je, že mám rád sex. Nikdy jsem nevěděla, že ho mám ráda. Vzpomínám si, jak jsem ho probrečela a říkala si: „Bude to trvat jen pět minut“. Teď se ho nemůžu nabažit. Taky jsem si moc neuvědomovala, jak moc si budeme povídat. Vzpomínám si, jak jsem si v manželství se svým druhým manželem říkala, že chci mít možnost o věcech mluvit. Ale muži nemají stejnou touhu vést hodinové rozhovory o svých emocích, a když jsou spolu dvě ženy – myslím tím, že můžeme hodiny a dny mluvit o tom, jak se cítíme a jak se kvůli tomu cítí ostatní, a je v tom tolik emocí.“
Myslím si, že muži i ženy mají mužské a ženské rysy, a jestli je budete podporovat, nebo ne, je vaše volba. Neustále se vyvíjíte a můžete svého partnera podporovat v tom, aby rostl v toho, kým má být, nebo můžete očekávat, že bude stejným člověkem, jakým byl, když jste si ho brali. Pak se ale připravujete na zlomené srdce, protože každý se mění. Jde jen o to, abyste si byli vědomi toho, že ke změnám dojde a že na nich budete muset pracovat a podporovat růst toho druhého, i když to bude obtížné.
Publikováno v rámci rubriky „Manželské příběhy“ v dubnovém čísle časopisu Philadelphia z roku 2020.