Celovečerní hry – Laughing Wild by Christopher Durang

V první části (Laughing Wild) oslovuje diváky žena. „Chci s vámi mluvit o životě,“ říká. „Je prostě příliš těžké být naživu, že ano, a snažit se fungovat?“. Vypráví o svých potížích při nákupu tuňáka v supermarketu a o své frustraci z toho, že před tuňákem, kterého chtěla, stál muž. Ačkoli ho nepožádá, aby se pohnul, rozzuří se, že nevnímá její potřebu dostat se k tuňákovi, a nakonec ubohého překvapeného muže udeří do hlavy. Pak vypráví o svých potížích s taxikářem a o pobytu v psychiatrické léčebně a o tom, jak se přidala k anonymním alkoholikům kvůli společnosti, ale pak se pokusila o sebevraždu… Je chytrá a má zajímavé komentáře, ale je také nevyrovnaná a trochu děsivá, jak ji lépe poznáváme. Má překvapivě hlasitý smích, který ráda dělá na večírcích, ale také se nečekaně rozpláče. Na konci svého projevu proklíná publikum, ale pak se omlouvá. Pokusí se o svůj hlasitý smích, aby odlehčila náladu, ale je příliš unavená. Místo toho tedy řekne jen slovo „smích“. „Smích smích smích smích. Smích je tonikum. Takže zapomeňte na pláč. Breč a breč sama. Směj se a budeš… plakat sám později.“ Jako poslední myšlenku adresovanou publiku nabádá všechny k dýchání, které je klíčem k existenci. „I kdybych přestala,“ říká, „vy tam venku dýchejte dál“.

Druhý monolog (Seeking Wild) zpočátku zdánlivě nemá s Ženou nic společného. Vystupuje muž kolem 35 let, přátelský a dychtivý přednést připravené myšlenky o věcech, které se naučil o pozitivním myšlení z „kurzu osobnosti“, který absolvoval. Muž je chytrý, ale zjevně má problém udržet si pozitivní přístup, jeho myšlenky se neustále stáčejí do obav, podráždění a vzteku z nespravedlnosti. S ostatními lidmi má potíže a vypráví nám o cizí ženě, kterou potkal v supermarketu u uličky s tuňákem a která ho bez zřetelného důvodu napadla. Snaží se vymyslet, jak by se mohl zachovat jinak, aby ho neuhodila, ale není příliš přesvědčen, že by tyto jiné způsoby fungovaly. Vypráví nám také o své práci v časopise a o své bisexualitě, kterou nadhodí tak trochu náhodou. „Přitahují mě ženy i muži. I když častěji k jiným mužům, což mi přijde dost trapné veřejně přiznat. Možná se ptáte, proč o tom tedy veřejně mluvím. No… já nevím. Všichni moji příbuzní jsou mrtví, a s těmi, kteří nejsou, jsem ochotná se nebavit.“ Toto téma ho přivádí k diskusi o křesťanech, kteří si myslí, že Bůh stvořením AIDS trestal homosexuály, a o známém protihomosexuálním rozhodnutí Nejvyššího soudu (Hardwicke v. Bower). A nakonec se snaží opět vrátit k pozitivnímu myšlení, mluví o jakési akci New Age, které se zúčastnil a která se jmenuje Harmonická konvergence, a končí tím, že vyzývá posluchače, aby se k němu připojili a „prostě dýchali“.

Ve třetím díle (Dreaming Wild) spolu interagují Žena a Muž. Nejprve znovu ztvárňují svou scénu v supermarketu a zkoušejí různé scénáře, jak jinak by se mohli zachovat – i když všechny scénáře končí špatně.

Poté vyprávějí divákům své sny, z nichž některé jako by se překrývaly a zasahovaly do snů toho druhého. Ženě se zdá, že zabila Sally Jessy Raphaelovou a převzala její talk show; a to se zdá i Muži, který v této talk show vystupuje jako host, oblečený jako Pražské Jezulátko, náboženská postava, o níž Žena nikdy neslyšela. Infant je velmi obtížný host a Žena se ho pokusí zabít, ale je to náboženská ikona a nelze ho zabít.

Poté se jí zdá o Harmonické konvergenci, o které také nikdy neslyšela – „něco je špatně s mými sny, pořád se mi zdá o věcech, o kterých jsem nikdy neslyšela“. Nyní se jí zdá, že je ve snu Muž – to on o této události New Age mluvil a zúčastnil se jí – a ve snu je náhle pověřen promluvit k davu, ale Žena se chová strašně špatně a znepříjemňuje mu život. Pak se z Konvergence stane supermarket, znovu se pohádají o tuňáka, obloha potemní a Žena, která zjistí, že tuňák je stejně celý otrávený, nekontrolovatelně pláče. Muž se vědomě rozhodne s ní komunikovat a dosáhnou mezi sebou jakéhosi klidu. V Harmonické konvergenci vychází svítání a oba vedou dav k aktu dýchání.

Jedná se o velmi neobvyklou Durangovu hru, která byla při své premiéře přijata rozporuplně. Její popularita a postavení však v průběhu let vzrostly. Hra je mnohem vtipnější než výše uvedený popis; je těžké ji popsat – je to dvoudílný monolog a pak třetí část je velmi neobvyklá. Zdá se, že téma dvou postav, které se snaží najít smysl života, stále rezonuje.

V únoru 2003 otevřela společnost Playwrights Horizons (kde měla hra premiéru) svou novou divadelní budovu scénickými čteními čtyř svých minulých inscenací, tří muzikálů (Falsettos, Floyd Collins, Violet) a jedné hry (Laughing Wild). Christopher Durang a E. Katherine Kerrová v režii Rona Largomarsina opět ztvárnili své role; a hra se divákům velmi líbila.

Za zmínku stojí několik témat.

TITUL: výraz „Laughing Wild“ se vyskytuje ve hře Samuela Becketta Šťastné dny, v níž je Winnie po pás zahrabaná v písku, ale jinak se snaží být pozitivní. A stále se snaží vzpomenout si na svou „klasiku“ a říká: „No, co na tom záleží, to říkám vždycky, hlavně že člověk… víte… co je to za úžasnou větu…. Laughing wild…. something something laughing wild amidst severe woe.“

Beckett a Winnie zase citují Thomase Graye a jeho báseň Ode on a Distant Prospect of Eton College, v níž je něco něco „a moody Madness laughing wild amidst severe woe.“

Pražské nemluvně: Naštěstí vám obrázek vpravo může ukázat, jak Pražské Jezulátko vypadá. Tento konkrétní kostým navrhl skvělý návrhář William Ivey Long a vycházel z různých existujících obrazů a soch této náboženské ikony.

Od Duranga: Když jsem vyrůstal jako katolík, soška Pražského Jezulátka byla v některých katolických kostelech, u některých lidí doma a u některých na palubní desce.

Nikdy se o něm moc nemluvilo a nebylo pro víru nijak zásadní, na rozdíl třeba od sošek Krista na kříži nebo Matky Boží.

Jako dítěti mi říkali, že Pražské Jezulátko je dítě Krista, což se ukázalo jako správné. Když jsem pro tuto hru zkoumal, co je to Pražské Jezulátko, ptal jsem se mnoha katolíků, co si myslí, že je to nějaký jiný světec, a asi 50 % si myslelo, že je to nějaký jiný světec, nevěděli přesně kdo.

Když jsem četl o vzniku obrazu, dozvěděl jsem se, že obraz tohoto bohatě zdobeného (a obávám se, že i hýčkaně vypadajícího) Jezulátka je skutečně „zobrazením“ Kristova dítěte. Protože Kristus žil v chudé rodině, jak nám bylo řečeno, zřejmě by nikdy nebyl takto oblečen; jde tedy o vnitřní stav božského Dítěte Krista, který je oslavován. Nejjasnější zmínka o sošce pochází ze 17. století, kdy kněžna Polyxena z Lobkovic darovala sošku „bosým karmelitánům“ v Praze. (Pomineme-li, tuším, všechny karmelitány, kteří byli pouze kalcedy. Dělám si legraci, význam většiny těchto slov neznám)

V každém případě bylo Pražské Jezulátko v mém katolickém dětství tak nějak tajemné a ve stylu „bohaté dítě, rozmazlený pohled“ tak nějak „nemoderní“.

Myslel jsem si, že by bylo vtipné udělat s touto „entitou“ rozhovor v nějakém talk show (koneckonců ve snu). A chtěl jsem „zastaralou“ náboženskou ikonu, která by ze sebe vysypala zastaralé, ale houževnatě dodržované církevní názory o tom, proč je údajně špatná antikoncepce.

Takže to je Pražské Jezulátko a proč je ve hře.

Re: Stejně jako v několika dalších Durangových hrách se i v Laughing Wild objevují odkazy na osoby a události, které byly aktuální v době vzniku hry. (V případě této hry v roce 1987). V hereckém vydání Dramatists Play Services jsou na konci autorské poznámky, kde byly některé dobové odkazy změněny.

Odkazy na Ronalda Reagana v původním scénáři byly většinou vypuštěny. Odkazy na Meeseovu komisi byly změněny na něco obecněji srozumitelnějšího. Odkazy na newyorského starostu Eda Kocha a „Westway“ byly vypuštěny; diváci je sotva zaregistrovali tehdy, natož později.

Je tedy nasnadě, že pokud budete hru hrát, přimějete hereckou redakci DPS, aby se na tyto navrhované škrty a změny podívala.

Je však mnoho dalších odkazů, které není možné změnit. Hra se intuitivně cítí správně ve svém prostředí konce 80. let. Proto je Durang přesvědčen, že nejlepší je udělat hru jako kus zasazený do vlastního časového období konce let 1987-88.

Další diskusi o této problematice najdete na stránce Esej o aktualizaci.

Nejvyšší soud – v monologu Muže se hovoří o slavném případu proti právům homosexuálů Hardwicke v. Bower, který byl nedávno zrušen. Klikněte na esej o Nejvyšším soudu.

Klikněte zde pro přečtení eseje o Nejvyšším soudu

Poznámka: inscenace Playwrights Horizons z roku 1987 byla natočena a se svolením ji lze zhlédnout v Lincoln Center Performing Arts Library.

Obsah: 1 muž, 1 žena
Právo: Dramatists Play Service

.