Nesnáším to rčení. Moje sestra mi ho vždycky říká. Moje sestra, která měří metr devadesát a celý život byla drobná. Moje sestra, která měla dvojčata a stejně byla vždycky menší než já. Moje sestra, která mi pomáhala nasednout na jednoho z koní a moje noha prošla bednou na mléko. Protože jsem byla tak těžká. Zmínila jsem se, že to bylo v den, kdy mě opustil můj přítel? Ale to jsem odbočila…
Mluvím o tom proto, že se mi v poslední době honí hlavou „Chvíli na rtech, navždy na bocích“. Snažím se lépe přemýšlet, než začnu jíst. Kdybych teď jen dokázal přemýšlet, než promluvím, byl bych ve skvělé kondici.
Včera večer jsem šla do obchodu. Jestli chcete znát důvod, tak to bylo proto, že jsem si v Meijeru koupil výtisk Stmívání za 23 dolarů, ale ve Wal-Martu byl za 17 dolarů, tak jsem si vzal ten z Wal-Martu a ten z Meijeru vzal zpátky. Řekneš: „Ale Rachel, nejsi na Stmívání trochu stará? Vždyť je ti skoro třicet!“ Říkám ti: „Kuš. Jsi tak stará, jak se chováš, takže jsem si jistá, že jsem pořád třináctiletá holka.
Aaaaaaaaaaaa každopádně. Při vyřizování nákupu ve Wal-Martu jsem mezi sladkostmi zahlédla svůj milovaný PB Twix. No, vlastně jsem si ho ani tak „nevšimla“, jako spíš „prohledala pět uliček, dokud jsem nenašla tu, kde mají PB Twix“. Jsou velmi chutné. Chutnají trochu jako arašídové máslo Tagalong, které prodávají skautky. Mmmm…
Takže jsem si koupila Twix. Jen 64 centů. Žádná královská velikost nebo tak něco. To není zločin. Když jsem nastoupila do auta, podívala jsem se na výživové údaje a málem jsem dostala infarkt. Sedmnáct gramů tuku?!? Kam to mám dát?
Odolala jsem. Položila jsem Twix na sedadlo vedle sebe, když jsem dokončila své pochůzky. Několikrát jsem po něm sáhla rukou, ale zachovala jsem klid a nechala ho být. Když jsem přišla domů, vběhla jsem dovnitř a našla manžela. Řekla jsem: „Drahý, můj milý manželi. Uděláš pro mě něco?“ Řekl, že jistě (protože je prostě tak hodný). Řekla jsem: „Podělíš se se mnou, prosím, o tenhle PB Twix, co tu mám? Chci trochu, ale nechci ho celý. Podělíš se se mnou? Prosím?“
A co ty víš? Můj milovaný manžel se se mnou o tu tyčinku rozdělil. Mučedník, že? Vrhl se kvůli mně na 8,5 gramu tuku. To je ale světec!
OK, tak to bylo příliš dramatické. Ale naučila jsem se, že dělit se opravdu není tak špatné. Když mám větší oči než žaludek, můj manžel se se mnou dělí. Když jdeme do Cheeseburgeru v ráji (jeden z mých oblíbených!), dělíme se o talíř a oba máme co jíst. Když mám chuť na dezert, ale vím, že bych ho zhltla, kdybych byla ponechána sama sobě, zavolám ho na pomoc a sníme ho společně.
Jakkoli nesnáším „Chvíli na rtech, navždy na bocích“, ve skutečnosti se mi to hodí. Říkám si to a znovu si rozmýšlím, co chci. Pokud to pořád chci, podívám se, jestli se se mnou někdo nepodělí. Pokud se se mnou nikdo nepodělí, musím to znovu promyslet a rozhodnout se, jestli mi bude stát za to mít ty kalorie zrovna teď, abych je příští týden odstranila ze svého zadku.
Plus si můžu být jistá tím, že to není „Navždy“ na bocích. Skvěle se mi daří udržet si motivaci a najít si zábavné cvičení. Takže možná pár dní na bocích, a pak ty chutné kalorie z občerstvení jsou opečené.
.