Čtyřicetihodinová pobožnost je zvláštní čtyřicetihodinové období nepřetržité modlitby konané před Nejsvětější svátostí ve slavnostní expozici. Tato pobožnost je samozřejmě zaměřena na svatou Eucharistii. Jako katolíky nás v srdci pálí slova našeho Pána: „Já sám jsem živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky; chléb, který já dám, je mé tělo za život světa.“ (Jan 6,51)
Potvrzujíc naši víru v reálnou přítomnost našeho Pána v Nejsvětější svátosti, II. vatikánský koncil učil, že svatá eucharistie je „pramenem a vrcholem křesťanského života“ (Lumen gentium, č. 11). Přestože mše svatá je pro nás katolíky ústředním úkonem bohoslužby, úkonem, který se podílí na věčné skutečnosti umučení, smrti a vzkříšení našeho Pána, II. vatikánský koncil potvrdil a podpořil adoraci Nejsvětější svátosti mimo mši svatou. Taková pobožnost samozřejmě vychází z oběti mše svaté a posouvá věřící ke svátostnému i duchovnímu společenství s naším Pánem (Eucharisticum Mysterium, č. 50). Jak učil papež Pius XII. v Mediator Dei: „Tato praxe adorace má platný a pevný základ“. Náš Svatý otec Jan Pavel II. opakovaně „velmi doporučoval“ veřejnou i soukromou úctu k Nejsvětější svátosti, včetně procesí o svátku Božího těla a čtyřicetihodinové pobožnosti (srov. Dominicae Cecae, #3, a Inaestimabile Donum, #20-22).
Druhé, číslo čtyřicet vždy znamenalo posvátný časový úsek: deště v době Noemově trvaly 40 dní a nocí, Židé 40 let putovali pouští, náš Pán se 40 dní postil a modlil, než začal své veřejné působení. Pobožnost 40 hodin připomíná toto tradiční „čtyřicetihodinové období“ od pohřbu našeho Pána až do jeho vzkříšení. Ve skutečnosti byla ve středověku Nejsvětější svátost na tuto dobu přenesena do relikviáře, „velikonočního hrobu“, aby se tak naznačil čas pobytu našeho Pána v hrobě.
Čtyřicetihodinová pobožnost začíná slavnostní mší svatou s vystavením, která končí vystavením Nejsvětější svátosti a procesím. Nejsvětější svátost zůstává na oltáři v monstranci. Během následujících 40 hodin se věřící shromažďují k osobní nebo veřejné modlitbě při adoraci našeho Pána. Nejsvětější svátost je při každodenní mši svaté uložena ve svatostánku a po mši svaté je vrácena k vystavení. Na konci pobožnosti se slouží mše svatá, která je opět zakončena procesím, požehnáním a závěrečným uložením Nejsvětější svátosti. I když by čtyřicetihodinová pobožnost měla být nepřetržitá, některé církve ji z bezpečnostních důvodů přerušují a Nejsvětější svátost ukládají v noci.
Čtyřicetihodinovou pobožnost lze chápat téměř jako farní minipoledne nebo misie. Může být pozván hostující kněz, který pronese sérii homilií. Měla by být nabízena a podporována zpověď. Z toho vyplývá, že vhodnou dobou pro naplánování Čtyřicetihodinovky je advent nebo postní doba.
Přestože Čtyřicetihodinová pobožnost pěstuje lásku věřících k našemu Pánu v Nejsvětější svátosti, obklopují tuto pobožnost také tři zvláštní rozměry: ochrana před zlem a pokušením; zadostiučinění za vlastní hříchy a za chudé duše v očistci; a osvobození od politických, materiálních nebo duchovních pohrom. Zde věřící prosí našeho Pána, aby vylil své hojné milosti nejen pro ně, ale i pro jejich bližní, nejen pro jejich osobní potřeby, ale i pro potřeby celého světa.
Takovou praxi dokládají dějiny této pobožnosti. Praxe čtyřicetihodinové pobožnosti vznikla v Miláně kolem roku 1530. Připusťme, že před touto dobou se v církvi konaly výklady a požehnání, eucharistická procesí a pobožnosti k Nejsvětější svátosti vyhrazené ve svatostánku. V roce 1539 papež Pavel III. odpověděl na žádost milánské arcidiecéze, která žádala o odpustky pro tuto praxi: „Protože náš milovaný syn, generální vikář milánského arcibiskupa, na prosbu obyvatel zmíněného města, aby utišil Boží hněv vyvolaný urážkami křesťanů a aby kromě jiných zbožných praktik zmařil snahy a machinace Turků, kteří spějí ke zničení křesťanství, zavedl koloběh modliteb a proseb, které mají všichni Kristovi věřící ve dne i v noci pronášet před Nejsvětějším Tělem našeho Pána ve všech kostelích řečeného města, a to tak, že tyto modlitby a prosby pronášejí sami věřící, kteří se navzájem vystřídají ve štafetách po čtyřicet hodin nepřetržitě v každém kostele za sebou, podle pořadí stanoveného vikářem … Schvalujíce v našem Pánu tak zbožnou instituci, udělujeme a promíjíme.“ Ačkoli se tento výrok zdá být nejranějším oficiálním schválením této pobožnosti ze strany církve, čtyřicetihodinová pobožnost se rychle rozšířila.
Do roku 1550 zavedli tuto praxi také svatý Filip Neri i svatý Ignác Loyola, a to zejména pro odčinění hříchů. Papež Klement VIII. si uvědomoval obrovské milosti, které tato pobožnost nabízí, i nebezpečí, která církvi hrozí, a v listu Graves et diuturnae (25. listopadu 1592) prohlásil: „Rozhodli jsme se, že v tomto mateřském městě Římě veřejně zavedeme nepřetržitý průběh modlitby takovým způsobem, aby v různých kostelích, se v určené dny konala zbožná a spásná pobožnost Čtyřiceti hodin s takovým uspořádáním kostelů a časů, aby v každou denní i noční hodinu po celý rok bez přerušení stoupalo kadidlo modlitby před tvář Páně.“ Vydal také předpisy pro tuto pobožnost, které později shromáždil a vyhlásil papež Klement XI. v roce 1705 a které jsou známy jako Instructio Clementina.
V naší zemi byl velkým propagátorem čtyřicetihodinové pobožnosti svatý Jan Neumann (1811-60), čtvrtý filadelfský biskup. Ačkoli tato praxe již existovala v jednotlivých kostelích po celém městě (stejně jako na jiných místech v zemi), nikdy předtím se nikdo nepokusil o její organizovaný, ucelený diecézní rozvrh. Svatý Jan měl nesmírnou úctu k našemu Pánu v Nejsvětější svátosti a toužil takový duchovní život ve svém lidu podporovat.
Naneštěstí v této době sužovaly Filadelfii silné protikatolické nálady. Během nepokojů Know Nothing v roce 1844 byly dva kostely vypáleny a další byl zachráněn jen díky hrozbě střelby. Někteří kněží proto svatému Janovi radili, že zavedení čtyřicetihodinové pobožnosti jen roznítí nenávist vůči katolíkům a vystaví Nejsvětější svátost znesvěcení. Svatý Jan se ocitl v rozpacích.
Došlo ke zvláštní události, která svatému Janovi pomohla se rozhodnout. Jednou v noci pracoval velmi dlouho u svého stolu a usnul na židli. Svíčka na stole vzplála a zuhelnatěly některé papíry, které však byly stále čitelné. Probudil se, byl překvapený a vděčný, že nevzplál oheň. Padl na kolena, aby Bohu poděkoval za ochranu, a uslyšel Jeho hlas, který říkal: „Jako zde hoří plameny, aniž by pohltily nebo poškodily písmo, tak i já vyliji svou milost v Nejsvětější svátosti bez újmy na své cti. Neboj se tedy žádné profanace, neváhej už uskutečnit svůj záměr k mé slávě.“
Praktiku čtyřicetihodinové pobožnosti zavedl na první diecézní synodě v dubnu 1853 a první pobožnosti začaly ve farnosti svatého Filipa Neriho, což bylo vhodné místo, protože tento světec byl iniciátorem pobožnosti ve městě Římě. Sám svatý Jan strávil většinu ze tří dnů v kostele modlitbou. Nedošlo k žádným potížím. Svatý Jan pak zavedl program pro celou diecézi, aby každá farnost měla v průběhu roku čtyřicetihodinovou pobožnost. Pro pobožnosti sestavil zvláštní brožuru a pro věřící, kteří se jich účastnili, získal zvláštní odpustky. Čtyřicetihodinová pobožnost byla tak úspěšná, že se rozšířila i do dalších diecézí. Na plenárním sněmu v Baltimore v roce 1866 byla čtyřicetihodinová pobožnost schválena pro všechny diecéze Spojených států.
Čtyřicetihodinová pobožnost poskytuje úžasnou příležitost k duchovnímu růstu každého člověka i celé farnosti. Ve světě, kde se množí pokušení a zlo, kde upadá úcta ke mši svaté a našemu Pánu ve svaté eucharistii, kde se zapomíná na praxi pokání a zpovědi, potřebujeme Čtyřicetihodinovou pobožnost více než kdy jindy.