Den nezávislosti vyvolává u různých lidí různé vzpomínky a pocity. Dnes, kdy slavíme vznik naší velké země… jsme požádali některé z našich spisovatelů a vítězů soutěže Vojenský manžel roku, aby se podělili o to, co pro ně tento svátek znamená. Co pro vás znamená 4. červenec?“
Alisha Youch, Námořní manželka roku 2013
„Den nezávislosti je pro mě připomínkou hodnoty naší svobody. Před o něco více než dvěma stoletími cítili kolonisté v této zemi svou touhu po svobodě od tyranie natolik silně, že za ni byli ochotni zemřít. Den nezávislosti je připomínkou obrovského daru svobody, který jsme dostali, a naší odpovědnosti s ním pečlivě nakládat a udržovat jej v neporušeném stavu, abychom jej mohli předat našim dětem a dětem našich dětí. Svobodu sice nejčastěji získáváme krví na bitevním poli, ale udržuje ji každý z nás svými každodenními činy, chápáním svých práv a trváním na tom, aby tyto svobody přetrvaly.“
Beth Garlandová, manželka příslušníka Národní gardy
„4. července je můj otec s rukou na srdci, jak se dusí při zpěvu „Star Spangled Banner“. Je to americká vlajka, největší, jakou jsem kdy viděla, která byla den po 11. září vyvěšena na nadjezdu rušné dálnice v mém rodném městě. Zůstává při odříkávání „Slibu věrnosti“ se třídou mé dcery po ranním rozloučení. Je to cedule před hlavní bránou základny MCAS New River s nápisem „Pardon Our Noise: It’s the Sound of Freedom“. Je to první pohled na mého manžela v přepážce na pohotovosti, modrého a zlomeného od IED, které ho mohlo v Iráku připravit o život, cena svobody mi nikdy nebyla jasnější. Den nezávislosti slavíme jen jednou za rok, ale pro mě je to uznání svobody, kterou představuje, každý den.“
Mona Hatfieldová, manželka pobřežní stráže roku 2010
„Den nezávislosti pro mě znamená tvrdou práci, oběti a vděčnost. Včera (3. 7.) jsem stála ve frontě u pokladny v obchodě s potravinami a pán za mnou pronesl větu o tom, že byl v Kalifornii, než odjel do Vietnamu. Po rozhovoru jsem mu poděkoval za jeho službu a omluvil se mu za to, jak se s ním po návratu domů zacházelo. Když jsem se chystal odejít, chtěl jsem mu říct: „Děkuji vám za můj 4. červenec“, ale do očí se mi nahrnuly slzy a hrdlo se mi zadrhlo, takže jsem nebyl schopen slova. Mám přátele, kteří se přistěhovali z Vietnamu před pádem demokracie. Zlomilo jim srdce, že v jejich zemi už není demokracie, a je pro ně velmi obtížné udržet spojení s rodinou. Taková by *mohla být* Amerika, kdyby nebylo našich mužů a žen, kteří se postavili na obranu svobody. TO je to, co pro mě Den nezávislosti znamená.“
Jen Chaloux, manželka armády
„4. červenec, americká vlajka a „rudá záře raket“ jsou připomínkou toho, co lidé/rodiny v minulosti, současnosti i budoucnosti obětovali, aby náš velký národ mohl být svobodný. Navzdory politickým rozdílům věřím, že stále žijeme v nejlepším národě na světě. Jsme tavicím kotlem skvělých lidí, kteří se obětují pro budoucnost ostatních. Jsme národem skutečně statečných jedinců, které hrdě nazývám hrdiny. A je to den, kdy vzpomínáme i na ty, kteří už nejsou mezi námi… Stále jdeme kupředu, nikdy neustupujeme… Jsme Američané!“
Morgan Slade, manžel armády
„Den nezávislosti považuji za své „osobní Díkůvzdání“. Myšlenka, že neorganizované, nedokonalé a zastaralé společenství občanů povstane, aby se postavilo nejvýkonnější a nejdominantnější síle NA SVĚTĚ, a uspěje, je pro mě nepochopitelná. Obětavost a naprosté hrdinství, které prokázali všichni, kdo pomáhali v revoluci, je něco, co považuji za měřítko, kterého se snaží dosáhnout moderní vlastenci. Nemohu potvrdit, že naše země je dokonalá, mohu však potvrdit, že naše země má nejbohatší historii mužů a žen, kteří dobrovolně podporovali a úspěšně bránili naše základní hodnoty svobody, volnosti a hledání štěstí. Když přemýšlím o všech těch, kteří v současnosti i v historii obětovali tolik, aby mi umožnili žít v nejlepším národě na světě, přepadá mě pocit vděčnosti.“
Rebekah Sanderlinová, armádní manželka
„Den nezávislosti byl pro mě až do roku 2008 vždy jen dalším zábavným svátkem. Můj manžel byl nasazen v Afghánistánu a jeho FOB (předsunutá operační základna) byla téměř každou noc ostřelována raketami. Byla jsem na návštěvě u rodiny v Nashvillu a byla jsem pozvána na večírek do domu s balkonem s výhledem na velkolepý městský ohňostroj, jehož choreografie byla doprovázena hudbou. Když hrála národní hymna a ohňostroj byl synchronizován na „…a rudý odlesk raket, bomby praskající ve vzduchu…“. Vyhrkly mi slzy. Poprvé pro mě ta slova opravdu něco znamenala. Věděl jsem, že právě v tu chvíli na druhém konci světa láska mého života s vděčností hledí vzhůru, že hvězdami posetý prapor stále vlaje – a od té doby pro mě 4. červenec nebyl stejný.“
Stacy Huismanová, manželka příslušníka vzdušných sil
„Jelikož pocházím z Las Vegas, 4. červenec byl pro město jen dalším důvodem k oslavám. Ohňostroje se odpalovaly z každého vrcholu hotelu, každé venkovní místo bylo zamluvené báječnými kapelami a pyrotechnikou. Nemohli jsme se dočkat, až slunce konečně zapadne – což nám připadalo jako věčnost. Jakmile naše osobní ohňostroje skončily, šplhali jsme na střechy, abychom sledovali, jak se vrcholky hotelů a venkovních arén zapalují v nejvelkolepějším projevu vlastenectví. Měli jsme štěstí, že jsme děti z Vegas, protože jsme měli pocit, že nám celé město z pohodlí našich střech uspořádalo náš vlastní osobní ohňostroj. Stejně jako všechno ostatní v Las Vegas, i ohňostroje byly vždy velkou show! Je těžké nedívat se dnes na ohňostroje a nepřemýšlet, jak by asi vypadalo panorama mého rodného města. Chybí mi domov.“
Alicia Hinds Ward, vojenská manželka roku 2013
„Rozhodla jsem se stát občankou tohoto národa. Po léta jsem jako přistěhovalec vídala přehlídky 4. července a uctívala naše vojáky s pocitem hrdosti na naši armádu. Přátelství a pospolitost tohoto slavnostního dne mi nikdy neunikly, nicméně vždy se dostaví pocit melancholie. Když se dívám na přesné řady náhrobků na Arlingtonském národním hřbitově, připomínám si všechny ty, kteří z lásky k vlasti položili své životy, aby chránili a sloužili. Myslím na Deklaraci, která před staletími oddělila tuto zemi od Británie a vytvořila národ občanů s právem žít svobodně a usilovat o svobodu a štěstí. Z lásky k vlasti jsem si vybral tuto zemi. V Den nezávislosti si tedy připomínám, že jsme zemí svobodných občanů, a to díky generacím našich statečných občanů. Mám rád svou rodinu, jídlo, společenství, zábavu a všechny vlastenecké věci. Modlím se za muže a ženy, kteří nemohou být se svými rodinami. Hrdě mávám hvězdami a pruhy za národ, který jsem si vybrala, a za uniformované síly mého srdce.“
Kate Dolacková, manželka příslušníka námořní pěchoty
„Můj otec, veterán z vietnamské války, si váží svého vozu Ford Pick Up Truck z roku 48. Můj otec je válečný veterán. Je to dárek od mé maminky k jeho narozeninám, každoročně ten krásný modrostříbrný Ford obléká a jezdí s ním v průvodu mého rodného města. O svém pobytu ve Vietnamu mluvil jen málo, ale způsob, jakým jeho ruce pečlivě oblékaly ten Ford do červené, bílé a modré barvy, mluvil za vše. Před dvěma lety, když byl můj manžel, který je mariňák, nasazen na Den nezávislosti, jsem se vrátila do svého rodného města, abych si v jinak emotivních měsících dopřála alespoň zdánlivý klid. Když jsem dorazila na místo, našla jsem svého otce, jak na korbě náklaďáku vztyčuje americkou vlajku a vlajku námořní pěchoty. Na zadním sedadle usměrnil rádio, aby hrálo národní hymnu, a ten rok, když jsem ho sledoval, jak projíždí kolem se svými neteřemi a synovci, okolní dav povstal a začal unisono zpívat národní hymnu. Taková je Amerika – jsme lidé, jsme zranitelní a někdy si uvědomíme, jaké máme skutečné štěstí, že žijeme v této zemi. Nedokážu poslouchat davy zpívající národní hymnu, aniž bych se rozplakal. Pro mě je Den nezávislosti právě tím – sounáležitostí. Pokud je to třešňový koláč, 48 Fordů nebo hlasy v jednotě, které nás spojují – pak je to všechno platné. Je to v té chvilkové vděčnosti červeně a modře vyzdobených dětí, které se honí za průvodovými sladkostmi, a maminek a tatínků, kteří se smějí od boku. Je to v rodinách na dece, které se tisknou k dalším rodinám, aby vytvořily jednu velkou masu nás všech. NÁS – když sledujeme malé ohňostrojové rakety a chráníme si oči před jejich červenou a modrou a oslnivě bílou září.“
Monica Pugh, manželka Národní gardy
„Když se účastníme akcí nebo jen jezdíme na kole, můj manžel vždycky říká, že to, čím si prošel, stálo za to kvůli svobodám, které máme. A já jsem se to naučila také. Dnes večer sedíme na trávníku našeho hlavního města státu, posloucháme jazz a naši symfonii a čekáme na ohňostroj s mnoha a mnoha lidmi. A já bych to všechno udělala znovu a on také, aby všichni tito lidé mohli svobodně prožívat tyto a své každodenní události.“
Lucha Reyna, manželka Národní gardy
„Když myslím na Den nezávislosti, vybaví se mi oslavy: průvody, vysoko vztyčené vlajky, grilování, rodina a přátelé, možná u bazénu/jezera/pláže. MUSÍ být ohňostroj, někdy velký a velkolepý, nebo malý jen na zahradě s prskavkami a nějakými oblíbenými rodinnými ohňostroji. Musí tam být naše oblíbená jídla, nápoje a zákusky. V tento den se cítím hrdá na všechno, co oslava znamená. Na to, že já i moje rodina jsme byli požehnáni tím, že jsme se narodili v této zemi. Na to, že naše rodina, historicky i v současnosti, má tu čest podílet se na ochraně svobod a volnosti, na kterých byla tato země založena. Že v těchto dnech, ačkoli je chybná a nedokonalá jako její jednotlivé části, jsem stále hrdý na to, že mohu tuto zemi nazývat svým domovem. Ať už jsme byli v Mořském světě uprostřed Texasu, zatímco můj manžel měl to štěstí, že byl při svém prvním nasazení doma na R a R, nebo na druhém konci země od našeho rodného města, ale místo toho na pláži s vojenskými přáteli a ani jedním pokrevním příbuzným… slavila jsem! Se všemi jeho vzestupy i pády, triumfy i útrapami, velkou rozmanitostí a přesto jednotou… Oslavuji svůj domov a nádherný život, který mi poskytl!“
Erin Whiteheadová, webová redaktorka a manželka roku 2010 námořní pěchoty
„Dnes večer sedím se svou rodinou v hotelovém pokoji a sleduji v televizi ohňostroj, který jasně vybuchuje v barevných výbuších nad Kapitolem našeho státu. Připomínám si, jaké máme všichni štěstí, že žijeme v této úžasné zemi, a připomínám si, jaké štěstí mám i já. Letos je můj manžel doma a v bezpečí. Obě mé děti jsou šťastné a zdravé. Mám úžasnou práci, kde pracuji pro komunitu, kterou zbožňuji. Posledních několik let překypovalo požehnáním a příležitostmi. Když slyším kapelu hrát „Stars and Stripes“, přemáhají mě emoce. Jsem velmi vděčný za neuvěřitelné věci, které Amerika poskytla mně i mé rodině. Jsem vděčný všem, kteří sloužili a stále slouží, aby Amerika byla i nadále tou nejúžasnější zemí na světě.“