Klasičtí nositelé kanadského přízvuku v USA – od skečové komediální skupiny SCTV. (Foto: YouTube)
Vzhledem ke geografické, kulturní a ekonomické blízkosti našich dvou zemí je až zvrácené, že se Američané tolik pyšní svou neznalostí všeho, co se týká Kanady. Drake? Dan Aykroyd? Nový sexy premiér? To je všechno? Každý přece ví, jak mají Kanaďané znít: jsou to lidé, kteří vyslovují „about“ jako „aboot“ a na konec věty přidávají „eh“.
Naneštěstí je to špatně. Třeba jazykově nesprávně. Kanaďané neříkají „aboot“. To, co říkají, je ve skutečnosti mnohem podivnější.
Kanadská angličtina není navzdory gigantické rozloze země zdaleka tak rozmanitá jako angličtina americká; vzpomeňte si na obrovské rozdíly mezi přízvukem Los Angelenů, Bostonců, Chicaganů, Houstonců a Newyorčanů. V Kanadě je několik podivných oblastí: Na Newfoundlandu a Labradoru se mluví jakýmsi irským dialektem, který zní jako cockney, a v anglicky mluvícím Quebecu existují některé jedinečné rysy. Jinak je ale země jazykově poměrně jednotná.
Baterie, část města St John’s, Newfoundland a Labrador. (Foto: Carolyn Parsons-Janes/.com)
V kanadské angličtině existuje několik ojedinělých zvláštností, například zachování britského „zed“ pro poslední písmeno abecedy a zachování tvrdého zvuku „agh“ tam, kde by Američané obvykle řekli „ah“. (V Kanadě se „pasta“ rýmuje s „Mt. Shasta“.) Ale kromě těchto zvláštností jsou v kanadské angličtině dva hlavní určující trendy: kanadská výchova a kanadský posun. Ten druhý je ve Státech známý jako California Shift a díky němu zní zpěvák skupiny Blink-182 Tom DeLonge tak šíleně: systematické stěhování samohlásek, jehož výsledkem je, že „kit“ zní jako „ket“, „dress“ jako „drass“ a „trap“ jako „trop“. SoCalský přízvuk se v podstatě téměř celý kopíruje v Kanadě.
Kanadský posun je však zanedbatelný ve srovnání s kanadským raisingem, jevem popisujícím pozměněnou podobu dvou význačných samohlásek, který má mnohem větší důsledky pro identitu země, přinejmenším v USA.S. Odtud pochází všechno to „aboot“.
Pohlednice zobrazující Broad Street ve Victorii, BC. (Foto: Rob/Public Domain)
Kanadské zvedání, poprvé katalogizované ve 40. letech 20. století a pojmenované Jackem Chambersem v roce 1973, je změna vyskytující se v Kanadě a v některých oblastech na severu Spojených států (a tak trochu i ve Skotsku), která ovlivňuje dvě samohlásky. Prvním je zvuk ve slově „write“ a druhým náš starý známý „about“.
„Canadian Raising souvisí se dvěma diftongy,“ říká Jennifer Dailey-O’Cainová, lingvistka z Albertské univerzity, která vyrostla v USA, ale nyní má plně funkční (ale sebevědomý) kanadský přízvuk. Když mluvíme o přízvuku v angličtině, mluvíme téměř výhradně o samohláskách; s výjimkou vynechávání hlásky „r“ na konci slov se anglické dialekty v podstatě drží stejných souhlásek. „K“ je „k“ je „k“, víte? Ne samohlásky. „Tyto samohlásky jsou velmi kluzké a těžko se napodobují,“ říká Taylor Roberts, kanadský lingvista, který vede populární stránku na téma kanadského dialektu. „Souhlásky jsou snadné, ale samohlásky jsou složité.“
Různé samohlásky se vytvářejí pohybem jazyka v různých částech úst, poklepáváním, kroucením a šťoucháním, zatímco rty vytvářejí různě velké kruhy a ovály. Lingvisté pro to mají mapu, jakýsi neohrabaný rovnoběžník, ale pomáhá také prostě si slovo zopakovat a pečlivě nahmatat, kam jazyk směřuje. (Za poslední týden jsem slyšel Kanaďany říkat slovo „asi“ vícekrát než za celé čtyři roky, co jsem v Kanadě žil.)
Obzor Toronta. (Foto: Lissandra Melo/.com)
Na této mapě jsou vyznačeny všechny základní hlásky v angličtině: „ah“, „ee“, „oh“, „ooh“, „eh“ a podobně. Těmto hláskám se říká monoftongy. Když je zkombinujete, získáte celou novou paletu zvuků známých jako diftongy, tedy jakési složené samohlásky. Samohláska ve slově „bike“ je jednou z nich, skládá se buď z monoftongů „ah“ a „ee“ na jihu a západě USA, nebo z „uh“ a „ee“ na severovýchodě, středozápadě a v Kanadě. To druhé je příkladem kanadského raisingu.
Pro slovo „about“ máme v USA také diftong. Tento zvuk „ow“ se skládá ze zvuku „agh“ přecházejícího do zvuku „ooh“. Ten první zvuk, „agh“, je na té tabulce extrémně nízká samohláska.
Kanaďané tam mají také diftong, ale mnohem podivnější než u nás. Místo toho, aby začínali „agh“, začínají samohláskou, která je zmapována na středním místě, ale která, což je bizarní, není v americké lingvistice zastoupena, tečka. Jedná se o výhradně kanadskou hlásku, kterou naprostá většina Američanů nejenže nepoužívá tam, kde ji používají Kanaďané, ale nepoužívá ji vůbec. Je naprosto cizí.
Hláskový graf kanadské výchovy. (Foto: Peter238, CC BY-SA 4.0)
Kanadský diftong ve slově „about“ začíná něčím, co má blíže k „eh“, a stěhuje se na prázdné místo na americké jazykové mapě někde mezi „uh“, „oh“ a „ooh“. Tento přechod je ve skutečnosti pro ústa snazší než americká verze; naše samohlásky přecházejí z nízkých na vysoké a jejich ze středních na vysoké.
Říci, že Kanaďané říkají „aboot“, je jazykově nepřesné; „ooh“ je monoftong a správný kanadský dialekt používá diftong. „A-boat“ by vlastně bylo o něco blíž, i když samozřejmě záleží na tom, jak se slovo „boat“ vyslovuje. Ve většině Spojených států to mohou být nejrůznější diftongy; ve Filadelfii je to něco jako „eh-ooh“, i když nejběžnější výslovnost by byla spíše „oh-ooh“. Na horním Středozápadě je to však monoftong, a proto zní tak výrazně, když někdo z Farga v Severní Dakotě řekne „Fargo“. A ve velké části Kanady se tento tón podobá spíše přízvuku Farga než čemukoli jinému. Možná je to blízko, ale Kanaďané nedělají monoftong ve slově „about“. Neříkají „a-boat“. Dělají něco, co Američanům prostě nejde do hlavy.
„To, co se děje, je spojení výslovnosti a vnímání,“ říká Dailey-O’Cain. „Kanaďané to vyslovují jinak. Američané to slyší a vědí, že je to jinak – slyší rozdíl, ale nevědí přesně, v čem ten rozdíl spočívá.“ Američané nemají ve slově „about“ přítomný kanadský diftong, což ztěžuje porozumění. Víme, že Kanaďané dělají něco divného, ale ve skutečnosti je to tak nepodobné našemu dialektu, že ani nedokážeme pořádně zjistit, co je na tom divného.
Náš nejlepší odhad? No, slyšíme, že Kanaďané tu první samohlásku v diftongu zvedají, i když nevíme, co to „zvedání“ znamená. Ale v pravém americkém pohrdání jemností se rozhodneme interpretovat to jako nejextrémnější možnou zdviženou samohlásku: „ooh“. Je to jako karikatura plážového umělce, který přehání nějakou vlastnost až za hranici realismu do země karikatur: slyšíme rozdíl a zvyšujeme tento rozdíl do výšky, která už vlastně není správná.
Prairies of Saskatchewan. (Foto: Martin Cathrae/CC BY-SA 2.0)
Největší otázkou je, no, proč se to stalo? Jaké může být vysvětlení vzniku tohoto podivného diftongu na sever od hranic?“
Lingvisté se obecně nesnaží odpovídat na otázky týkající se příčinné souvislosti. „Proč?“ „Na to nedokážu odpovědět,“ odpověděl Dailey-O’Cain, když jsem se ho na to zeptal. „Někdy se můžete podívat na probíhající změny, pokud máte správný druh dat, ale je to velmi, velmi těžké.“ Existují však teorie. Jedno obzvlášť fascinující vysvětlení souvisí s takzvaným velkým samohláskovým posunem. Pokud jste někdy přemýšleli o tom, proč je angličtina tak legendárně příšerný jazyk na učení, spoustu problémů lze vysledovat až k Velkému samohláskovému posunu.
Jediným kanadským vývozním artiklem do Ameriky kromě „aboot“ a Drakea je zřejmě poutine. (Foto: Quinn Dombrowski, CC BY-SA 2.0)
Neexistuje žádné pevné datum začátku a konce velkého samohláskového posunu, ale nanejvýš můžeme říci, že k němu došlo mezi lety 1100 a 1700, přičemž k nejdůležitějším a největším změnám došlo pravděpodobně v letech 1400 a 1500. To se shoduje s přechodem od střední angličtiny k moderní angličtině a také se standardizací pravopisu. Samotný posun? Změnila se každá dlouhá samohláska – „ey“, „ee“, „aye“, „oh“, „ooh“. (Nikdo neví proč. Lingvistika je želva až na půdu.)
Před Velkým samohláskovým posunem se „bite“ vyslovovalo spíše jako „beet“. „Maso“ se vyslovovalo spíš jako „mat“. Všechno se tak nějak posunulo o jeden stupeň. Dělo se to postupně; to první slovo, „sousto“, začalo jako „řepa“, pak se z něj stalo „návnada“, pak „bejt“ a nakonec „sousto“. Tady si můžete poslechnout jejich pěkný mluvený přepis.
Pokud vás zajímá, jaký je rozdíl mezi „bait“ a „beyt“, tak tady máte jeden z možných původů kanadské výchovy. „Bejt“, jedna z pozdějších, ale nikoliv závěrečných fází Velkého samohláskového posunu, je nesmírně podobná dnes vyslovovanému kanadskému raisovanému zvuku. Existuje teorie – ne nutně všemi přijímaná -, že kanadské zvednuté samohlásky jsou vlastně zakonzervovaným pozůstatkem Velkého samohláskového posunu, mezizvukem, který nějak uvízl v jantaru na Velkém bílém severu.
Možná se určitá populace Angličanů z tohoto konkrétního období, kolem roku 1600, vylodila v Kanadě a kvůli její izolaci nedokázala pozorovat další změny probíhající v Anglii. Možná.
Ale toto vysvětlení se mi líbí. Kanaďané nejsou divní; respektují minulost. Jednu velmi specifickou minulost, kterou všichni ostatní přeskočili. Je to strašně hezky znějící diftong.
Oprava: V tomto článku bylo původně chybně uvedeno příjmení Dana Aykroyda. Článek byl také od svého prvního zveřejnění aktualizován a rozšířen o roli, kterou hrají monoftongy vs. diftongy v kanadské výslovnosti slova „boat“.
Článek byl také aktualizován a rozšířen o roli, kterou hrají monoftongy vs. diftongy v kanadské výslovnosti slova „boat“.