Ve filmech a knihách propagujeme demokracii. O demokracii mluvíme ve svých projevech a přednáškách. Dokonce o demokracii zpíváme, od moře k zářivému moři, v našich národních písních. Máme celé vládní úřady, které se věnují úvahám o tom, jak můžeme pomoci jiným zemím stát se a zůstat demokratickými. Financujeme instituce, které dělají totéž.
A přesto zdaleka nejdůležitější zbraní, kterou kdy Spojené státy americké používaly – na obranu demokracie, na obranu politické svobody, na obranu všeobecných práv, na obranu právního státu – byla síla příkladu. Nakonec nezáleželo na našich slovech, písních, diplomacii, dokonce ani na našich penězích nebo vojenské síle. Byly to spíše věci, kterých jsme dosáhli: dvě a půl století pokojného předávání moci, pomalé, ale masivní rozšiřování volebního práva a dlouhé, zdánlivě pevné tradice civilizované diskuse.
David Frum:
V roce 1945 se národy nacisty okupované západní Evropy rozhodly stát se demokraciemi, částečně proto, že se chtěly podobat svým osvoboditelům. V roce 1989 se národy komunisty okupované východní Evropy rovněž rozhodly stát se demokraciemi, částečně proto, že se také chtěly připojit k velké, prosperující, svobodu milující, Američany vedené demokratické alianci. V posledních několika desetiletích se pro demokracii rozhodlo také velké množství zemí v celé Asii, Africe a Jižní Americe, přinejmenším částečně proto, že chtěly být jako my, protože v našem napodobování viděly cestu k mírovému řešení konfliktů, protože viděly způsob, jak řešit své vlastní spory stejně jako my, pomocí voleb a diskuse namísto násilí.
V tomto období si mnozí američtí politici a diplomaté mylně představovali, že právě jejich chytrá slova nebo činy přesvědčily ostatní, aby se připojili k tomu, co se nakonec stalo velmi širokou mezinárodní demokratickou aliancí. Mýlili se však. Nebyli to oni, byli jsme to my – náš příklad.
Další text tohoto autora
Za poslední čtyři roky byl tento příklad silně poškozen. Zvolili jsme si prezidenta, který odmítl uznat demokratický proces. Stáli jsme stranou, zatímco někteří členové strany Donalda Trumpa se s ním cynicky spolčovali a pomáhali mu porušovat zákony a pravidla, která ho měla omezovat. Dopřáli jsme mu roztleskávání „médií“ – profesionálních lhářů, kteří předstírali, že věří prezidentovým historkám, včetně jeho vymyšlených tvrzení o masových volebních podvodech. Pak přišlo rozuzlení: trapná a neohrabaná invaze prezidentových příznivců do Kapitolu, někteří v podivných kostýmech, jiní s nacistickými symboly nebo mávající vlajkami Konfederace. Dosáhli prezidentova cíle: zastavili oficiální ověřování hlasování ve Sboru volitelů. Členové Sněmovny reprezentantů, Senátu a viceprezident Mike Pence byli vyvedeni ze zákonodárných sborů. Jejich zaměstnanci byli vyzváni, aby se ukryli na místě. Jedna žena byla zastřelena.
David A. Graham: Tohle je převrat
Není možné přeceňovat význam tohoto okamžiku, není možné ignorovat sílu poselství, které tyto události vysílají jak přátelům, tak nepřátelům demokracie, a to všude. Záběry z Washingtonu, které se šíří světem, poškozují pověst Ameriky jako stabilní demokracie mnohem více než záběry mladých lidí protestujících před několika desetiletími proti válce ve Vietnamu a pro cizince jsou mnohem znepokojivější než nepokoje a protesty z loňského léta. Na rozdíl od mnoha jiných nepokojů v posledních letech nepředstavovaly včerejší události v Kapitolu politický spor, nesouhlas s cizí válkou nebo chováním policie. Byly součástí sporu o platnost demokracie jako takové: Násilný dav prohlásil, že by měl rozhodnout o tom, kdo se stane příštím prezidentem, a Trump jeho členy povzbudil. Stejně tak jeho spojenci v Kongresu a krajně pravicoví propagandisté, kteří ho podporují. Na několik hodin zvítězili.
Přátelé Ameriky byli zděšeni. Bezprostředně po útoku na Kapitol odsoudili generální tajemník NATO i britský premiér to, co sledovali v televizi. Stejně tak dánský premiér, švédský ministr zahraničí, izraelský ministr obrany, chilský prezident a řada dalších představitelů. Tyto země mají k americké demokracii tak blízko, že si tyto scény vzaly osobně, jako by byly výzvou pro jejich vlastní politické systémy: „Útoky fanatických Trumpových příznivců na Kapitol zraňují každého přítele USA,“ napsal jeden německý politik.
Přátelé Ameriky toho řekli méně, ale jistě si záběry užili více. Včera ráno přece čínská vláda zatkla vůdce demokratického hnutí v Hongkongu. V roce 2020 byl ruský prezident Vladimir Putin, který se tolik zasloužil o to, že se Donald Trump dostal do Bílého domu, obviněn z otravy svého nejvýznamnějšího politického oponenta Alexeje Navalného. V nedávné minulosti saúdský korunní princ nařídil hrůznou vraždu novináře, který patřil k jeho nejvýznamnějším kritikům; íránští, běloruscí a venezuelští představitelé ve svých zemích pravidelně bijí a vězní disidenty.
Po vzpouře v Kapitolu se všichni budou cítit sebejistější, jistější ve svých pozicích. Používají násilí, aby zabránili pokojné debatě a pokojnému předání moci; nyní vypozorovali, že americký prezident to dělá také. Trump nenařídil vraždění svých nepřátel. Nyní si však nikdo nemůže být jistý, co by mohl udělat, aby si udržel moc. V Moskvě, Pekingu, Teheránu, Caracasu, Rijádu a Minsku bude převládat schadenfreude. Vůdci těchto měst – muži sedící v dobře zařízených palácích, obklopeni ochrankou – se budou bavit scénami z Washingtonu a vychutnávat si pohled na Spojené státy sražené tak nízko.
Anne Applebaumová: Zbytek světa se Trumpovi směje
Američané nejsou těmi, kdo budou nejvíce trpět strašlivými škodami, které Trump a jeho pomahači napáchali na síle amerického příkladu, na pověsti Ameriky, a co je důležitější, na pověsti samotné demokracie. Kalouskovití vzbouřenci, kteří si mysleli, že by bylo zábavné vniknout do debatních sálů, možná půjdou do vězení, ale žádnou skutečnou cenu nezaplatí; nezaplatí ji ani příznivci konspiračních teorií, kteří uvěřili prezidentovým lžím a hrnuli se do Washingtonu, aby podle nich jednali. Místo toho skutečnou cenu ponesou ti ostatní obyvatelé Moskvy, Pekingu, Teheránu, Caracasu, Rijádu a Minsku – disidenti a odpůrci, rádoby demokraté, kteří plánují, organizují, protestují a trpí, obětují svůj čas a v některých případech i život jen proto, že chtějí mít právo volit, žít v právním státě a užívat si věcí, které Američané považují za samozřejmé a kterých si Trump vůbec neváží.
Po včerejšku budou mít o jeden zdroj naděje méně, o jednoho spojence méně, na kterého se mohou spolehnout. Síla amerického příkladu bude slabší než kdysi, americké argumenty budou hůře slyšet. Americké výzvy k demokracii mohou být odmítnuty s opovržením: Vy už v ni nevěříte, tak proč bychom měli věřit my? Tolik toho tento prezident bezstarostně zahodil; tolik toho bezmyšlenkovitě opustil; na tolik těžce vydobytých přátelství a spojenectví Trump a jeho pomahači v Senátu, vládě a krajně pravicovém tisku zapomněli. Nechápou skutečnou hodnotu demokracie – a nikdy ji nepochopí.