Hancock přijíždí do místní nemocnice darovat krev. „Buď to, nebo se přidat k Mladým konzervativcům,“ říká zdravotní sestře (Whitfield), než se s ní pustí do sporu o to, zda je britská krev lepší než jiné druhy. Poté, co se mu podaří urazit některé z ostatních čekajících dárců, baví se tím, že si nahlas čte nástěnné plakáty v čekárně a nakonec si zazpívá „Kašel a kýchání šíří nemoci“ na melodii Deutschlandlied, než je uveden k lékaři (Cargill).
Po tom, co lékař odebere vzorek krve, Hancock bezstarostně předpokládá, že to je vše, co je potřeba, a chystá se k odchodu. Když mu lékař řekne, že to byl jen stěr („Pro vás je to možná jen stěr, ale pro nějakého ubožáka je to život a smrt!“) a že musí darovat půl litru krve, protestuje: „Nevadí mi dát přiměřené množství, ale půl litru! To je skoro plná náruč!“ Doktor nakonec Hancocka přesvědčí, aby daroval celou pintu, a řekne mu, že má vzácnou krevní skupinu, což zapůsobí na Hancockův snobismus. Poté, co se pochlubil, že není háklivý, při darování krve omdlí.
Po zotavení si Hancock povídá o krvi se spolupacientem (Lloydem), ale protože ani jeden z nich toho o krvi moc neví, rozhovor není příliš poučný. Když se chystá k odchodu, Hancock s hrůzou zjistí, že mu druhý pacient ukradl vinné gumy. („Když nemůžeš věřit dárci krve, komu můžeš věřit?“)
Po návratu domů se Hancock pořeže o nůž na chleba a je odvezen zpět do téže nemocnice, kde dostane transfuzi své vlastní krve – jediné pinty, kterou nemocnice má od jeho vzácné krevní skupiny.