Svým způsobem je všechen ten povyk kolem dřepů docela zvláštní, protože o silách, které procházejí kyčelními a kolenními klouby při cvičení dřepů, není známo téměř nic, stejně jako o přesné činnosti „kvadricepsů“ a hamstringů během dřepů.
Navíc, ačkoli jsou dřepy poměrně bezpečnou aktivitou, objevily se zprávy o vážných zraněních kolen při cvičení dřepů. A protože nebyly známy skutečné síly působící na klouby a svaly nohou, nebyl jasný význam dřepování jako součásti rehabilitačního procesu pro zraněné sportovce.
Naštěstí vědci z oddělení anatomie a kineziologie na Karolinska Institute ve švédském Stockholmu nedávno přesně určili, co se děje s nohama během dřepování. Výzkumu se zúčastnilo osm mladých statných olympijských vzpěračů národní třídy. Průměrná tělesná hmotnost byla 180 kilogramů, průměrný věk 19 let a typické maximum při jednom opakování dřepovacího cvičení bylo asi 230 kilogramů.
Každé dřepovací cvičení bylo dřepem s „vysokou tyčí“, přičemž vzpěračská tyč byla soustředěna přes ramena těsně pod sedmým krčním obratlem (první knoflík, který ucítíme při přejetí rukou po zadní ploše krku). Při každém dřepu bylo skutečně použito 65 % hmotnosti sportovcova jednonásobného maxima.
Terénní osoby vyzkoušely při dřepu čtyři různé úhly ohybu kolen: (1 ) kolena ohnutá jen na 45 stupňů, (2) kolena ohnutá na 90 stupňů, (3) kolena ohnutá více, takže zadní plochy stehen byly skutečně rovnoběžné s podlahou, a (4) kolena ohnutá úplně (nejhlubší možný dřep). První dva dřepy – 45 a 90 stupňů – jsou vlastně jen částečné dřepy, kdy sportovci zůstávají v poloze polostojící a hýždě jsou jen mírně spuštěny k podlaze. Mezi trenéry se vedou značné spory o tom, která forma dřepu je pro sportovce vlastně „nejlepší“.
.