Džajavarman VII se narodil kolem roku 1120 nebo 1125 jako syn krále Dharanindravarmana II (r. 1150 -1160) a královny Sri Jayarajacudamani. Oženil se s velmi zbožnou, silně věřící a oddanou princeznou Džajaradžadéví, která na něj měla významný vliv jak před získáním trůnu, tak v prvních letech jeho vlády.
Byl jedním z nejsilnějších a nejproduktivnějších králů khmerské říše Angkor. Rozšířil říši do jejího největšího územního rozsahu a zapojil se do stavebního programu, jehož výsledkem byly četné chrámy, dálnice, odpočinkové domy a nemocnice.
Ačkoli o Džajavarmanově dětství a mládí není prakticky nic známo, je jasné, že se na přelomu 30. a 40. let usadil v sousedním království Čampa v dnešní centrální oblasti Vietnamu.
Když jeho otec zemřel, o trůn se zřejmě ucházel jeho bratr nebo bratranec – Jasovarman, kterého se Džajavarman zřejmě zřekl a odešel do dobrovolného exilu do Čampy. Opustil svou ženu a odešel do Čampy sám.
V roce 1166 si Tribhuvanadityavarman, dvorní úředník, uzurpoval trůn po králi Yasovarmanovi. Když princ Džajavarman obdržel zprávu o vzpouře v paláci, spěchal se vrátit do Kambodže – snad aby podpořil krále Jasovarmana II. nebo aby uplatnil svá vlastní práva na trůn. Bylo však příliš pozdě. Když dorazil, byl již Yasovarman mrtev a uzurpátor pevně usedl na trůn. Džajavarman se zřejmě nechtěl pokusit svrhnout Tribhuvanadityavarmana silou; místo toho se rozhodl zůstat ve své vlasti a vyčkat na příležitost k uplatnění vlastního nároku na trůn.
Přibližně o 12 let později, když bylo Džajavarmanovi kolem 50 let, se tato příležitost naskytla v důsledku invaze Čamů v roce 1177, která přinesla zánik Tribhuvanadityavarmana, vyplenění Angkoru a jeho podřízení cizí vládě. V této situaci Džajavarman zorganizoval boj za nezávislost a za necelých pět let se mu podařilo útočníky vyhnat a nastolit hegemonii nad všemi kambodžskými soupeři.
Konec roku 1181, ve věku 61 let, byl korunován jediným králem Khmerské říše a zahájil více než třicetiletou zářivou vládu, během níž dovedl říši k zenitu, a to jak z hlediska územní expanze, tak královské architektury a stavebnictví.
Jayavarman VII. byl válečník. Největším vojenským úspěchem jeho vlády – možná největším v celé historii Kambodže – bylo dobytí a vyplenění hlavního města bohatého a mocného souseda, Čampy, v roce 1190. Díky jeho vojenským aktivitám se pod jeho kontrolu dostal také jižní Laos, části Malajského poloostrova a Barmy.
Stále více se však věnoval náboženským a nábožensko-politickým stavebním projektům, které realizovali jeho královští předchůdci. Postavil velké množství úžasných nových chrámů, včetně Bayonu, výrazně mahájánového buddhistického centrálního pyramidového chrámu, který měl sloužit jako hlavní místo královského kultu a také jako jeho osobní mauzoleum; osobní pohřební chrámy mahájánového typu, které byly zasvěceny jeho matce a otci; a řadu provinčních chrámů, v nichž byly umístěny zmenšené repliky královského Buddhy. Přestavěl město Angkor Thom a obnovil a rozšířil systém silnic, které se rozbíhaly ven z Bayonu a královského paláce a sahaly daleko do provincií. Kromě toho podél těchto cest postavil 121 odpočinkových domů.
Během své vlády král postavil 102 nemocnic, které rozptýlil po celém království. Tyto nemocnice byly postaveny ve snaze zlepšit podmínky králových poddaných.
Jayavarmanovi se během jeho života podařilo vytvořit dědictví, kterému se v khmerské historii dokázalo vyrovnat jen málo panovníků. Když kolem roku 1215 zemřel, bylo mu více než 90 let.
„V roce 1190 král Šrí Džajavarman Indravarman ong Vatuv učinil byl proti králi Kambujadesovi. Ten vyslal prince (Vidyanandana) v čele vojsk Kambúdžy, aby se zmocnil Vidžaji a porazil krále. Zajal krále a nechal ho odvést do Kambujadesy vojsky Kambuja. Za krále města Vidžája prohlásil Súrjavarmadévu prince In, švagra krále Kambúdžadesy.“ A tak se stalo. Nápis vztahující se k dobytí města Čam králem Džajavarmanem VII
„Na velkých cestách jsou místa odpočinku jako naše poštovní štafety“ Čou Ta-kuan odkazující na domy odpočinku.
„Trpěl neduhy svých poddaných více než svými vlastními, neboť je to veřejný zármutek, který způsobuje zármutek králů, a ne jejich vlastní zármutek.“ Nápis odkazující na špitály.
„askeze, její ctnostné chování, její slzy, její podobnost se Sítou, nalezenou jejím manželem a pak od něj odloučenou, její tělo ztenčené obřady, její náboženství, její oddanost k němu, její radost z tohoto konečného návratu“. Nápis popisující královnu Džajaradžadéví poté, co její manžel odešel do vyhnanství.