„Musíš všechno dotáhnout do absolutní hranice, jinak bude život nudný.“ – Dario Argento
Od roku 1970 si italský režisér Dario Argento vydobyl slavnou kariéru, v níž se ponořil do oblasti grafických šoků. Vytvořil uměleckou formu intenzivních lekaček, takových, při nichž se diváci vizuálně namočí. Jeho starší díla spadají do kategorie giallo, což je italský termín označující subžánr filmů nebo literatury zaměřený na napětí, tajemno a hrůzu. Argento v této oblasti kraloval a jeho dřívější díla byla na svou dobu zničující. Nejenže nápady byly originální, ale i jejich provedení bylo mistrovské.
Osmdesátá léta už pro Argenta tak plodná nebyla, například produkce Démoni z roku 1985, kterou napsal a produkoval. Ačkoli se film tváří jako kříženec Noci oživlých mrtvol a Bojovníků, ve skutečnosti je nudný, špatně zahraný a zapomenutelný. Z kritického hlediska jeho tvorba v posledních třech desetiletích sklouzla do pozadí a objevují se jen krátké záblesky jeho velkoleposti, jako například v thrilleru Maxe Von Sydowa Bezesný (2001). Od tvůrce, který v jednu chvíli razil nové cesty a bořil hranice, je to lehce frustrující.
Bez ohledu na jeho případný úpadek se však Dario Argento stal jedním z nejvlivnějších režisérů ve svém oboru od dob hrozivého díla Alfreda Hitchcocka. Ostatně i film Petera Stricklanda In Fabric, který vychází tento týden, je italskému tvůrci zjevně zavázán. Vezme-li se pět přelomových filmů z Argentova zpětného katalogu tvorby, vyplave na povrch genialita tohoto muže, který projevuje odvahu i slávu, a to v každém smyslu.
#1. Pták s křišťálovou peřinou (1970)
Pták s křišťálovou peřinou neboli Vraždy v galerii, Argentův debut a první velký hit mimo Itálii, sleduje amerického spisovatele Sama Dalmase (Tony Musante) na dovolené v Římě. Při hledání inspirace a léku na svůj spisovatelský blok se zaplete do případu sériového vraha, který vraždí mnoho žen po celém městě. Sam se stane svědkem jedné z těchto smrtí v umělecké galerii a začne se citově angažovat v dopadení vraha v černých rukavicích. Tohle je giallo film v nejlepší formě: napínavý, zábavný a pocit strachu se snoubí se stylizovaným hororem, který Argento v pozdějších filmech dovede k dokonalosti.
#2. Deep Red (1975)
V roce 1975 začal Argento zdokonalovat své řemeslo a naplno se ponořil do hororu. Jasným příkladem je snímek Hluboká červeň (Profondo Rosso). V tomto díle režisér skutečně předvádí svůj vizuální styl za kamerou, neboť bolest, kterou pociťují oběti, se dokonale přenáší na diváka.
Hluboká červeň je příběhem o mýtech, folklóru a všudypřítomném tajemném vrahovi spolu s historickou vraždou a knihou s názvem Dům křičícího dítěte. Tento film je komplexní, napínavý, s dějovými zvraty a hrůznými vraždami, které krásně doplňují provedení Argentovy vize. Soundtrack italské progresivní rockové skupiny Goblin (která nastoupila poté, co Pink Floyd odmítli tuto příležitost) jen dokresluje děsivou atmosféru, kterou režisér vytvořil, aby diváky zotročil ve světě nočních můr. Ten ve vás zůstane ještě dlouho po závěrečných titulcích.
#3. Suspiria (1977)
Původní film z před čtyřiceti let, který v roce 2018 natočil Luca Guadagnino, je stále mistrovským dílem vyvolávajícím mrazení v zádech, kterému se nic nevyrovná. Sleduje příběh americké baletky Suzy Bannion (Jessica Harper), která odjíždí do Německa studovat na taneční akademii Tanz a ocitá se v osidlech světa vražd.
Je to vizuálně podmanivé mistrovské dílo, v němž se na stylovém pozadí odehrává souboj krve a napětí. Vzhledem k tomu, že špatný anglický dabing je zklamáním, je nejlepší originální sestřih s titulky. Přesto však v Suspirii často není třeba slov. Jen Argentovy technicolorové kulisy – zalité jasnou červenou, modrou a zelenou – přinášejí dostatek napětí, aby traumatizovaly smysly. Ačkoli jeho další projekt a tematické pokračování Inferno (1980) postrádalo počáteční působivost tohoto šokujícího snímku, Suspiria je právem uváděna ve stejné lize jako Exorcista.
#4. Tenebrae (1982)
V této verzi z roku 1982 se režisér vrací ke své původní napínavé tvorbě, která se místy vyrovná tomu nejlepšímu z Hitchocka. Tento thriller využívá těch nejmalebnějších lokací k těm nejkrvavějším masakrům.
Podobně jako Pták s křišťálovou peřinou. Tenebrae sleduje spisovatele. Tentokrát se jmenuje Peter Neal (Anthony Franciosa). Zatímco je autor v Římě na knižním turné a propaguje svůj nejnovější román „Tenebrae“, dozvídá se, že vrah kopíruje scénáře z jeho knihy – a oživuje tak Nealovy vlastní násilnické vize.
Představivost a složitost, která se v Tenebrae skrývá – sonda, zda krvavé a senzacechtivé psaní může pramenit z potlačované a skryté fixace jeho tvůrce -, může být místy zdrcující. Výsledkem je však promyšlenější slasher. Tady nejde jen o to, že herci jsou na plátně jen proto, aby byli zabiti. Gore je sice hojné, ale nezbytné.
#5. Fenomén (1985)
Mysteriózní sérioví vrazi na jednu stranu, Fenomén stojí na psychických schopnostech a telekinezi. Sleduje mladou dívku Jennifer Corvino (Jennifer Connelly), která zjistí, že dokáže komunikovat s hmyzem. To se může zdát na první pohled, no zbytečné. Při řešení vražd však dokáže mnohé. Jennifer dokáže lokalizovat larvy, které se přisají na hnijící mrtvoly. Protože je na útěku psychopatický vrah, stává se klíčem k jeho dopadení, protože její dar ji může dovést k pachatelům.“
Stylové kulisy jsou oproti dřívějším filmům utlumenější a herecké výkony byly v dobových recenzích kritizovány. Při zpětném pohledu je však nadaná mladá dívka, která dokáže řešit záhady pomocí brouků, kteří se přichytávají na zbytky mrtvol, geniální a je důkazem, že Argento ani v polovině osmdesátých let neztratil nic ze své jedinečné fantazie.
Featured Image Credit