Pojmenování nemoci po vědci, který ji objevil, jako je Hashimotova tyreoiditida nebo Diamond-Blackfanova anémie, už podle některých lékařů nefunguje.
Hlavním argumentem proti eponymům je, že prosté názvy – které popisují příznaky onemocnění nebo základní biologické mechanismy – jsou pro pacienty a studenty medicíny užitečnější. Například o syndromu získané imunodeficience (AIDS), černém kašli nebo růžovém oku se pravděpodobně něco dozvíte jen z jejich názvů.
„Čím je název nejasnější a neprůhlednější – ať už kvůli řeckému a latinskému fetiši naší profese nebo narcismu našich předchůdců – tím více se oddělujeme od našich pacientů,“ říká doktorka Caitlin Contagová, lékařka rezidentka na Stanfordu.
Stanfordský endokrinolog doktor Danit Ariel souhlasí s tím, že pacienti jsou často zmateni eponymy.
„Setkávám se s tím každý týden na klinice s autoimunitním onemocněním štítné žlázy. Pacienti si často pletou Gravesovu chorobu s Hashimotovou tyreoiditidou, protože jim tyto názvy nic neříkají,“ říká Ariel. „Když je tedy poučuji o jejich diagnóze, snažím se používat co nejjednodušší termíny, aby pochopili, co se s jejich tělem děje.“
Ariel říká, že svým pacientům vysvětluje, že štítná žláza je hyperaktivní u Gravesovy choroby a nedostatečně aktivní u Hashimotovy choroby.
Ariel říká, že podle ní používání biologických názvů také pomáhá studentům medicíny lépe pochopit základní mechanismy nemocí, zatímco používání eponym se spoléhá na memorování, které může bránit učení. „Když se používají biologicky popisné termíny, dává to vnitřní smysl a studenti jsou schopni stavět na pojmech a efektivněji si informace zapamatovat,“ říká Arielová.
Medicínská eponyma jsou matoucí zejména tehdy, když je více než jedna nemoc pojmenována po stejné osobě, tvrdí Contag. Například neurochirurg HarveyWilliams Cushing, MD, má ve slovníku lékařských eponym 12 záznamů.
Stanfordská lékařka Angela Primbasová, MD, souhlasí, že mít více syndromů pojmenovaných po stejné osobě je matoucí. Říká, že matoucí je také to, že se nemoci v různých zemích jmenují různě. Světová zdravotnická organizace se to spolu s dalšími problémy snaží řešit tím, že vydala pokyny pro osvědčené postupy při pojmenovávání infekčních onemocnění. (U genetických poruch však standardní konvence pro pojmenování chybí).
Podle Primbasové je navíc pojmenování nemoci podle jedné osoby přílišným zjednodušením složitého příběhu. „Často se na objevu chorobného procesu nebo klinického nálezu podílí mnoho lidí a pojmenování po jedné osobě je nespravedlivé vůči ostatním lidem, kteří k němu přispěli,“ říká. „Navíc je často sporné, kdo nemoc objevil jako první.“
Málo názvů nemocí také uznává přínos (nebo utrpení) žen a neevropanů. A některá eponyma jsou rozhodně problematická, například ta pojmenovaná po nacistických lékařích. Známým příkladem je Reiterův syndrom pojmenovaný po doktoru Hansi Reiterovi, který byl odsouzen za válečné zločiny za své lékařské experimenty prováděné v koncentračním táboře.
„Reiterův syndrom se dnes nazývá reaktivní artritida, a to z prostého důvodu, že Reiter se kvůli své „vědě“ dopouštěl zvěrstev na jiných lidech. Takoví lidé by neměli mít své jméno spojené s profesí, která se hlásí k zásadám beneficence a nonmaleficence,“ říká doktor Vishesh Khanna, rezidentní lékař na Stanfordu. Podle něj se medicína odklání od používání těchto kontroverzních přívlastků a místo toho je popisuje na základě jejich biologie.
Osobně Khanna také přiznává, že pojmenování nemoci po sobě samém by mu nesedělo.
„Získat uznání za to, že jsem něco objevil, může být pro lékaře jistě nádherné pírko v jeho kariéře, ale při pomyšlení, že bych skutečně pojmenoval nemoc po sobě, se mi dělá špatně,“ říká Khanna. „Pacienti a lékaři by mé jméno vyslovovali pokaždé, když by museli na nějakou nemoc upozornit.“
Takové pocity jsou možná důvodem, proč je Contagův příklad dobrého názvu nemoci – syndrom cyklického zvracení – v prosté angličtině. Nechtěl mu snad nikdo propůjčit své jméno?“
Zatímco debata o lékařských eponymech pokračuje, Khanna navrhuje možné řešení. „Možná, že rozumným přístupem k pojmenovávání do budoucna je povolit používání již zavedených eponym bez pochybné historie, zatímco nově objevené nemoci pojmenovávat pouze na základě patofyziologie,“ říká.
Všichni, s nimiž jsem mluvil, se shodují, že ke změně lékařských eponym bude docházet jen pomalu, pokud vůbec, protože je obtížné měnit jazyk. Podle doktorky Diny Wang-Krausové, rezidentky v oboru psychiatrie a behaviorálních věd na Stanfordu, to však lze.
„Prošla jsem si náš diagnostický manuál a v psychiatrii nemáme nemoci pojmenované po lidech. K této změně došlo již před delší dobou, aby nedocházelo k záměně a aby lékaři z celého světa měli jednotný jazyk,“ říká Wang-Krausová. „V psychiatrii často říkáme, že bychom si přáli, aby i ostatní specializace přijaly univerzální názvosloví.“
Tímto končí seriál o eponymech názvů nemocí. Začátek je k dispozici zde.
Foto: 4772818
.