„Válčení je… jedinou lidskou činností, od které se ženy, až na nepatrné výjimky, vždy a všude oddělovaly…“
– John Keegan, A History of Warfare
Jednou z těch „nevýznamných výjimek“, které Keegan tak snadno odmítá, byla malá šarvátka, kterou Rusové nazývají Velká vlastenecká válka (Velikaja otčestvennaja vojna). My jí říkáme „východní fronta“.
Po pravdě řečeno, ženy se války účastnily vždycky: Často jako oběti, roztleskávačky nebo trofeje. Někdy se však na bojišti objevují i jako bojovnice. Až donedávna psali všechny vojenské dějiny muži. Takže bojovnice, které nezapadaly do konvenčních genderových rolí, byly marginalizovány, delegitimizovány nebo, jako Johanka z Arku, po mučednické smrti posvěceny.
V zoufalém boji o přežití byl i Stalin ochoten modifikovat tradiční patriarchální postoje k roli žen.
Ruská revoluce v roce 1917 dala ruským ženám právní rovnoprávnost. V sovětské praxi to znamenalo právo pracovat stejně tvrdě jako muži, navíc s břemenem péče o domácnost a děti. Po operaci Barbarossa, nacistické invazi 22. června 1941, bylo mnoho mladých žen, které chtěly narukovat do boje proti Němcům, odmítnuto, bylo jim řečeno, aby pracovaly v továrnách, nebo byly zapsány na ošetřovatelský výcvik, aby mohly sloužit jako polní zdravotnice.
V prvních měsících druhé světové války utrpěla Rudá armáda obrovské ztráty na živé síle a vybavení. V zoufalém boji o přežití byl i Stalin ochoten změnit tradiční patriarchální postoje k roli žen. Již v roce 1931, v očekávání celosvětové války, komunistická strana nařídila všeobecný vojenský výcvik pro chlapce a dívky počínaje základní školou. Tisíce mladých žen se učily zacházet s puškami v celostátní síti střeleckých klubů. Některé z nich dosáhly nejlepších výsledků ve střelbě. V sovětském filmu o ruské občanské válce Čapajev z roku 1934 hrála Varvara Mjasnikovová hlavní roli kulometčice Anky, která se stala vzorem pro celou generaci dívek.
Vedoucí politického oddělení Ústřední školy pro výcvik odstřelovačů žen hovoří s odstřelovačkami před jejich odjezdem na frontu. Během války školu absolvovalo 1885 odstřelovaček a instruktorek. Foto RIA Novosti
Podle jednoho z odhadů sloužilo za druhé světové války v Rudé armádě 800 000 lidí. Mnozí plnili „tradiční“ nebojové role – jako zdravotní sestry, kuchaři nebo úředníci, ale tisíce jich bojovaly se zbraní v ruce a několik se jich zařadilo mezi nejsmrtonosnější odstřelovače historie. Jako vojáci, kteří zabíjejí záměrně a s chladnou přesností, jsou odstřelovačky silným testem schopností žen v boji.
Pro většinu sovětských odstřelovaček byla zbraní Mosin-Nagant vzor 1932, puška ráže .30 (7,62 mm) s vnitřním zásobníkem na 5 nábojů, původně přijatá carskou armádou v roce 1891. Odstřelovačské verze Nagantu byly vybrány s ohledem na přesnost a vybaveny 3,5mocným pevným zaměřovacím dalekohledem okopírovaným z německé optiky Zeiss. Někteří elitní odstřelovači obdrželi nové poloautomatické pušky Tokarev SVT-40, které střílely stejným nábojem 7,62 x 54 mm jako Nagant, ale měly odnímatelný schránkový zásobník na 10 nábojů.
Jako vojáci, kteří zabíjejí záměrně s chladnou přesností, jsou odstřelovači silným testem schopností žen v boji.
V březnu 1942 byla ve Višňákách, vesnici vzdálené 8,7 km od Moskvy, založena Ústřední ženská škola pro výcvik odstřelovačů. Do školy byly přijímány ženy ve věku 18-26 let, fyzicky zdatné, s nejméně sedmiletým vzděláním. Ředitelkou školy byla Nora P. Čegodajevová, absolventka slavné Frunzeho vojenské akademie, která bojovala jako komunistická dobrovolnice ve španělské občanské válce. Do konce války školu absolvovalo 1885 odstřelovačů a instruktorů.
O ženách se soudilo, že jsou dobrými odstřelovačkami, protože lépe než muži snášejí stres a chlad a mají „větší trpělivost“ čekat na dokonalý výstřel. Několik výjimečných dosáhlo uznání a slávy.
Soudce Nejvyššího soudu Robert Jackson, hrdinka Sovětského svazu majorka Ludmila Pavličenková a Eleanor Rooseveltová během Pavličenkovy návštěvy Washingtonu, D.C., asi 1942. Pavličenková byla nejlepší odstřelovačkou všech dob s 309 potvrzenými sestřely a první sovětskou občankou přijatou v Bílém domě. Fotografie Knihovny Kongresu
Za službu ve Velké vlastenecké válce bylo nakonec vyznamenáno zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu (obdoba americké Medaile cti nebo britského Viktoriina kříže) asi 11 635 osob. Z tohoto počtu bylo pouze 92 (0,08 %) žen a z nich pouze 6 (6,5 %) bylo hodnoceno jako odstřelovači. Pět z těchto šesti bylo zabito v akci. Ženy letkyně s okouzlující bojovou rolí, která umožňovala lepší propagandu, měly tendenci sbírat více medailí.
Hrdinka Sovětského svazu majorka Ludmila M. Pavličenko byla nejlépe hodnocenou ženou odstřelovačkou všech dob s 309 potvrzenými sestřely, z nichž 36 byli nepřátelští odstřelovači. Před válkou byla ostrostřelkyní střeleckého klubu, pracovala jako brusička v Kyjevském arzenálu a získala magisterský titul z historie. V červnu 1942 byla zraněna, stažena z boje a vyslána na propagandistické turné po USA, Kanadě a Velké Británii a stala se první sovětskou občankou, kterou v Bílém domě přivítal prezident Franklin D. Roosevelt. Woody Guthrie jí dokonce složil píseň.
Hrdinka Sovětského svazu majorka Ludmila M. Pavličenko byla nejúspěšnější odstřelovačkou všech dob s 309 potvrzenými sestřely, z nichž 36 byli nepřátelští odstřelovači.
Ještě typičtější byla zkušenost vojínů Marie S. Polivanovové a Natálie V. Kovšové, týmu pozorovatelů a odstřelovačů, kteří společně padli v akci u Novgorodu 14. srpna 1943. Zraněné a bez munice čekaly, až se německé jednotky přiblíží k jejich zákopu, a pak odpálily své granáty.
Táňa M. Baramzina byla před válkou učitelkou v mateřské škole. Po německé invazi se vycvičila na ostrostřelkyni a zároveň navštěvovala zdravotnickou školu. Poté, co na běloruské frontě zaznamenala 16 sestřelů, byla vybrána pro výsadek za německé linie. Zabila dalších 20 Němců a poté se ujala péče o raněné, když byla její jednotka obklíčena. Byla zajata nepřítelem, mučena a popravena.
Odstřelovačky Rudé armády slaví vítězství v roce 1945. Během války bylo šest odstřelovaček vyznamenáno zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. Foto RIA Novosti
Válku přežilo asi 500 odstřelovaček. V jejich rozhovorech a vzpomínkách se shodně uvádí, že zatímco ženy sloužící jako nebojovnice byly považovány za férovou hru pro sexuální obtěžování a horší věci, ženy bojovnice byly mimo hru a muži, s nimiž sloužily, toto pravidlo přísně prosazovali. Po válce byla bojová role žen (s výjimkou těch okouzlujících letkyň) postupně vymazána ze sovětských dějin, protože komunistická strana prosazovala tradičnější genderové role a zdůrazňovala například sesterské a mateřské vlastnosti polních zdravotnic. Výzkumy nové generace ruských historiček, jako je Anna Krylova, nabízejí některé cenné poznatky pro probíhající debatu o „ženách v boji“, která je příliš často dlouhá na emoce a krátká na fakta.