Druhá tanková divize v Africe – 10. tanková divize

V reakci na spojenecké vylodění ve francouzské severní Africe byla do Tuniska nařízena také 10. tanková divize. Většina Panzer-Regiment 7 se vylodila v Tunisu v období od 27. listopadu do 5. prosince 1942. Lodě převážející většinu 5.Kompanie a 8.Kompanie byly potopeny 3. prosince 1942. Celkem byly při přepravě ztraceny 2 Pz.Kpfw.lI, 16 Pz.Kpfw.lIl, 12 Pz.Kpfw.lV a 3 Pz.Bef.Wg. z původních 21 Pz.Kpfw.ll, 105 Pz.Kpfw.lll, 20 Pz.Kpfw.IV a 9 Pz.Bef.Wg. odeslaných s Panzer-Regimentem 7. Na konci roku 1942 byly ztraceny 2 Pz.Kpfw.lI, 16 Pz.Kpfw.lIl, 12 Pz.Kpfw.lV a 3 Pz.Bef.Wg.

Kromě Panzerů odeslaných do Tuniska s jednotkami bylo od 1. listopadu 1942 do 1. května 1943 odesláno do severní Afriky jako náhrada celkem 68 Pz.Kpfw.III a 142 Pz.Kpfw.lV, z nichž 16 Pz.Kpfw.III a 28 Pz.Kpfw.lV bylo hlášeno jako potopené při přepravě. Tyto posily však nestačily k tomu, aby se vypořádaly s kombinovanou tankovou silou amerických a britských sil. Poslední tankové jednotky, opotřebované úbytkem (v posledním hlášení o síle sestaveném 4. května bylo hlášeno pouze 44 Pz.Kpfw.lIl, 25 Pz.Kpfw.IV a 1 Tiger jako bojeschopné), kapitulovaly v Tunisku do 13. května 1943.

10. tanková divize byla poprvé zformována 1. dubna 1939 v Praze jako složená jednotka složená z již dříve vytvořených jednotek po celém Německu. Mnohé z těchto jednotek byly převedeny z 20. motorizované divize, 29. motorizované divize a 3. lehké divize. Na podzim 1939 se divize teprve formovala, ale přesto byla nasazena do invaze do Polska v roce 1939 ještě před jejím dokončením. Z tohoto důvodu zůstala 10. tanková divize po většinu tohoto tažení v záloze. V srpnu byla přesunuta z Pomořanska do Polska, kde jí byly narychlo svěřeny 7. tankový pluk, 4. tanková brigáda a několik jednotek SS.

Divize dokončila své formování do zimy 1940. Skládala se z 10. střelecké brigády s 69. a 86. střeleckým plukem, 4. tankové brigády se 7. a 8. tankovým plukem a 90. dělostřeleckého pluku.

Po dokončení byla divize odeslána do Francie, aby se zúčastnila bitvy o Francii. Přidělena k XIX. motorizovanému sboru, 10. tanková divize byla nasazena na jižní osu boje spolu s 1. a 2. tankovou divizí a pěším plukem Großdeutschland. Postupovala přes Lucembursko, prolomila francouzské linie u řeky Muese poblíž Sedanu a v prvním střetnutí se dostala až ke kanálu La Manche. U Sedanu zůstala divize krátce v záloze, aby chránila německé předmostí přes řeku před francouzským protiútokem. Odtud divize vytlačila spojenecké síly z přístavů v oblasti Flander a poté se zapojila do likvidačních operací v západních oblastech Francie po francouzské kapitulaci. Následně se divize zapojila do okupační služby a výcviku ve Francii.

V březnu 1941 byla divize odvolána do Německa a v červnu téhož roku se v rámci příprav na operaci Barbarossa přesunula k hranicím se Sovětským svazem. Po zahájení operace se divize zúčastnila bojů u Minsku, Smolenska, Vjazmy a bitvy o Moskvu. V regionu zůstala i během ruské zimní ofenzívy v letech 1941-1942 a od ledna do dubna 1942 držela Juchnov u Rževa proti opakovaným ruským protiútokům. Do roku 1942 utrpěla divize obrovské ztráty a ztráty, což si vynutilo její stažení k obnově.

Divize byla odeslána k rehabilitaci do Amiens ve Francii. Zde byla reorganizována, přičemž byla zrušena velitelství brigád, protože divize byla tak těžce zmrzačena, že je již nepotřebovala. V roce 1942 byla divize spěšně vyslána do Dieppe, kde sehrála menší roli při potírání nájezdu spojeneckých vojsk na Dieppe. Jakmile se Spojenci vylodili v severní Africe, byla 10. tanková divize zařazena do okupační služby ve Vichystické Francii a koncem roku 1942, jakmile byl k dispozici transport, spěchala na africké divadlo. Vylodila se v Tunisku a účastnila se bitvy o Kasserinský průsmyk a několika dalších počátečních bojů s jednotkami armády Spojených států, nově zapojenými do války. V prosinci 1942 divize, nyní součást Páté tankové armády, zkonsolidovala obranu v okolí Tunisu a bojem unavené jednotky dokázaly vytvořit linii proti postupujícím spojeneckým silám.

Divize pokračovala v bojích i během prvních měsíců roku 1943. V té době, když se v květnu 1943 zhroutila linie Osy, byla divize v pasti. Dne 12. května kapitulovala a již nikdy nebyla obnovena.

Claus Schenk Graf von Stauffenberg

V září 1942 náčelník generálního štábu O.K.H., Generaloberst Franz Halder, blízký přítel von Stauffenberga, nastoupil General der Infanterie Kurt Zeitzler. von Stauffenberg o něm neměl valné mínění, ale Zeitzler si von Stauffenberga velmi vážil a považoval ho za „dobrého budoucího velitele sboru a armády“. Takto nadějní důstojníci byli vzácní, a proto byl von Stauffenberg 1. ledna 1943 povýšen na Oberleutnanta. Krátce nato byl bez konzultace se samotným von Stauffenbergem převelen na post náčelníka operačního oddělení (Ia) 10. armády. Panzerkorps v severní Africe. Zeitzler to oficiálně prohlásil: „Chtěl jsem, aby získal zkušenosti jako štábní důstojník a velitel jednotek, abych ho připravil na jeho budoucí úkol velitele sboru a armády.“ Rozhodnutí o jeho přeložení bylo učiněno také na základě přání dostat otevřeného a explicitního důstojníka pryč z východní fronty, kde vyvolával stále větší nepokoje. Nejvyšší velení ho chtělo zachránit ze spárů SS a SD. von Stauffenberg litoval nutnosti, ale svému novému veliteli divize sdělil, že německá půda se pro něj postupně stává příliš horkou.

15. února se von Stauffenberg, plný energie, oficiálně ujal svého úkolu v Afrikakorpsu. V té chvíli se 10. Panzerdivision bojovala poblíž Sidi-Bourzid a průsmyku Casserine, kde čerstvě příchozí americký 2. sbor dostal svůj křest ohněm. Pro Američany operace skončila katastrofou, ale poté, co se velení ujal generálmajor George Patton, byli Němci zahnáni zpět.

7. dubna, ve stejný den, kdy britsko-americké jednotky ze západu navázaly kontakt s 8. armádou generála Montgomeryho (Bio Montgomery), von Stauffenberg pomáhal při organizaci německého ústupu do tuniského pobřežního města Sfax. Jeho štábní vůz kličkoval dlouhou řadou nákladních automobilů a vojáků, když na kolonu zaútočilo několik amerických stíhacích bombardérů P-40. Řada vozidel a vojáků byla zasažena. Zatímco se jeho řidič prodíral troskami, von Stauffenberg stál vzpřímeně v autě a udával směr, když na něj mířily kulomety P-40 ráže 50 mm. S rukama zvednutýma nad hlavu vyskočil z auta, ale v tu chvíli ho zasáhly kulky. Později byl nalezen, napůl při vědomí, ležící vedle svého převráceného a ohořelého auta. Byl těžce zraněn: obě oči měl poškozené kulkami a pravou ruku měl celou ustřelenou, stejně jako dva prsty levé ruky. Jedno koleno měl zasažené a střepiny mu uvízly v zádech a v nohách. Byl převezen do nejbližší polní nemocnice ve Sfaxu, kde byl okamžitě operován. Zbytky pravé ruky mu byly amputovány těsně pod zápěstím, stejně jako prsteníček a malíček levé ruky. Bylo mu také odstraněno levé oko.

Když se Montgomery blížil ke Sfaxu, byl von Stauffenberg převezen do nemocnice v Cartagu. Cestou se sanitka často dostávala pod palbu spojeneckých letadel. Lékaři se obávali nejhoršího a von Stauffenberg byl letecky přepraven do Mnichova. Měl vysokou horečku, celé tělo měl obvázané a jeho šance na přežití se zdály být mizivé. Během pobytu v nemocnici navštěvovalo oberleutnanta mnoho vysokých důstojníků včetně Zeitzlera. Přišlo i mnoho členů rodiny, například jeho manželka, matka a strýc Nikolaus hrabě von Üxküll-Gyllenband. von Stauffenberg s ním hovořil o svém rostoucím vědomí, že byl ušetřen, aby splnil určitý životní úkol. Díky tomuto poslání byla jeho síla vůle zotavit se mimořádně silná. Z nemocnice byl propuštěn již 3. července.

von Stauffenbergovi se vrátil zrak na pravé oko a znovu se naučil psát svými třemi zbývajícími prsty, i když namáhavě. Od té doby nosil na levém oku černou náplast, ale později si nechal vyrobit umělé oko. V obličeji měl také hluboké jizvy a jeho sluch byl oslabený. Navzdory svému handicapu se von Stauffenberg nepovažoval za postiženého. Po troše cviku se dokázal znovu obléknout pouze pomocí svých tří prstů a zubů. Stěží si vzpomínal, co dělal se všemi těmi deseti prsty, když je ještě měl, poznamenal žertovně.