V dětství a dospívání je naše štěstí a přežití v rukou našich rodičů nebo zákonných zástupců. Toužíme po tom, aby nás milovali, toužíme po tom, aby nám nikdy neublížili, toužíme po tom, aby nás chránili a starali se o nás. Toužíme po tom, aby nás učinili šťastnými a abychom se cítili v bezpečí. Dříve nebo později, protože i naši rodiče jsou lidské bytosti, nám ublíží lidé, které milujeme a které nejvíce potřebujeme ke svému přežití. Je také velmi neobvyklé přijímat od rodičů štěstí a lásku bez podmínek nebo očekávání něčeho na oplátku, ačkoli bychom měli. Místo toho se od nás často očekává, že své rodiče učiníme šťastnými a vrátíme jim lásku, kterou potřebují a/nebo která jim chybí, aby se cítili šťastní a celiství.
Skutečnost je pak taková, že si vytvoříme zcela zkreslený obraz a představu o tom, co je láska.
Proč nám rodiče nedávají lásku, po které toužíme, ale místo toho po nás chtějí, abychom jim ji poskytli? I když jsme děti, očekává se od nás, že jim poskytneme lásku, kterou potřebují, a ne naopak. Proč? Protože jsou to lidé. Mohou být nedokonalí. Jejich láska je nedokonalá, protože je to lidská láska, nikoli Boží láska.
Ano, během naší společné cesty nás maminky a tatínkové mohou vědomě či nevědomě opustit, zradit, odmítnout nebo zanedbat. Mohou o nás vynášet nespravedlivé soudy, které vnímáme jako nesprávné, ale nemáme jinou možnost než vzít na sebe břemeno. Jako děti bohužel nemáme na výběr. A přesčas, když poprvé zažijeme, že nám ublížili lidé, kteří by nás měli nejvíc milovat, nejvíc chránit, nejvíc respektovat a nejvíc tu pro nás být, vyrůstáme tak, že slepě uplatňujeme to, co jsme se naučili o lásce, a zapomínáme, že máme na výběr.
Dále žijeme život v přesvědčení, že milovat je příliš riskantní. Abychom byli spravedliví, je. Čím větší láska, tím větší riziko a láska od druhého není zadarmo. Vztahy dospělých vyžadují, abychom byli připraveni milovat a být milováni.
Jako dospělí toužíme po tom, abychom byli zcela milováni někým, kdo nás nikdy nezklame ani nezraní. Někým, kdo po nás nebude chtít, abychom se výměnou za jeho lásku změnili. A tak hledáme „toho pravého“ muže nebo „tu pravou“ ženu a těm „nesprávným“ se bráníme nebo je odmítáme. Otázkou však stále zůstává, zda existuje ten správný, nebo ten špatný?“
Jakmile dospějeme, rychle zjistíme, že bez ohledu na to, jak dobré úmysly mají, lidé prostě nejsou schopni dokonale milovat. Stejně jako naši rodiče nebo opatrovníci a stejně jako my sami, každý miluje lidsky a rozhodně ne jako osvícení bohové nebo bohyně. Mýlíme se tedy všichni? Není slovo „špatný“ stejně subjektivní úsudek? A kdo jsme my, abychom posuzovali lidi jako „správné“ nebo „špatné“, ať už jde o manžela, partnera, přítele nebo kolegu?“
Ano, milovat lidi je riskantní. Čím větší láska, tím větší riziko. Je lepší, když si to v mysli a v srdci poznamenáme, ale nedovolíme, aby nám to zabránilo riskovat. Bolest v srdci, kterou zažíváme, když od někoho dostaneme dopis nebo když mluvíme s někým, ke komu máme už nějakou dobu vztah, nás může vést k pocitu, že nestojí za to, abychom své srdce rozdávali jen proto, aby nám ho někdo znovu zlomil. Jistě je lepší odepřít si možnost jednoduše prozkoumat, co by se mohlo vyvinout dál. A jakou lepší výmluvu použít než nejistotu, že je to ten pravý muž nebo žena? Jak se mohu ujistit, že neskončím opět opuštěný, zrazený, odmítnutý, souzený, nerespektovaný nebo nespravedlivě léčený?“
.