Etická spotřeba spočívá v hledání souvislostí mezi výrobkem, místem jeho vzniku a kontextem, v němž byl vyroben. Vyžaduje, abyste VY přemýšleli, než začnete nakupovat, abyste zvážili, jak váš životní styl ovlivňuje ostatní lidi a komunity a také životní prostředí. Eticky informovaný spotřebitel si uvědomuje, že když si něco koupí, nekupuje si pouze výrobek.
Etická spotřeba NENÍ o tom, že se budete ochuzovat, ani o soutěži, kdo má nejctnostnější nákupní seznam. Jde o to uvědomit si moc, kterou máte VY jako spotřebitelé zboží a služeb při ovlivňování podniků, aby byly udržitelnější, etičtější a odpovědnější.
Etická vs. neetická
Hovoříme-li o „etické spotřebě“ nebo „Fairtrade“, pak musíme zvážit, zda existuje také „neetická spotřeba“ a „neférový“ obchod? A pokud existují, co je tvoří? Můžeme předpokládat, že s každým výrobkem, který není označen logem fair trade, se obchoduje neférově?
Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Subjektivní povaha etické spotřeby znamená, že se často neshodneme na tom, co činí výrobek etickým, a stejně tak je obtížné určit, které výrobky jsou neetické.
Etika je v podstatě hodnotou a je závislá na kontextu. Existují však určité základní etické normy, které jsou univerzální: například nikdy nelze považovat za ospravedlnitelné vystavovat dělníky otrockým podmínkám, ani obchod s „krvavými diamanty“ nebo nelegální těžbu dřeva nelze považovat za jakkoli etický. Zdá se tedy, že existují určité zjevné výrobní metody, které jsou zřetelně neetické, ačkoli existuje mnoho šedých zón – řekněme například, že bydlíte 10 km od práce, v odlehlé vesnici: s jistým úsilím byste mohli každý den jezdit do práce a z práce na kole. Pokud byste se však místo toho rozhodli jezdit autem – bylo by to považováno za neetické?“
Vývoj etické spotřeby
Na konci 17. století začala řada lidí podávat britské vládě petice za zlepšení pracovních podmínek v továrnách. Výsledkem byl v roce 1802 zákon o továrnách, zdraví a morálce. Ačkoli výrazně předcházel koncepci etické spotřeby, jak ji známe dnes, jednalo se pravděpodobně o první významné hnutí za sociální spravedlnost v moderní době.
Etická spotřeba ve své současné podobě se začala formovat v 50. letech 20. století, kdy v Severní Americe vznikly iniciativy „fair trade“. Hnutí „hippies“ v 60. letech 20. století povzbuzovalo jednotlivce, aby o sobě přemýšleli nejen v souvislosti s rodinou, prací a svou komunitou, ale také jako o spotřebitelích jako takových. S tím, jak si lidé stále více uvědomovali etické důsledky nákupu jednoho výrobku a ne jiného, se začal formovat model etické spotřeby. První alternativní obchodní organizace (ATO) byla založena v Nizozemsku v 60. letech 20. století a jmenovala se S.O.S. Wereldhandel – „Wereldhandel“ znamená „světový obchod“ a SOS znamená „Podpora nerozvinutých regionů“.
Proč se tím zabývat?
V naší roli spotřebitelů zboží a služeb v podstatě hlasujeme (rozhodujeme) svými kapsami. Při každém nákupu přispíváme k zisku společnosti a dáváme jí (a jejím pracovním postupům) palec nahoru. Když si koupíte kus oblečení, nebude na etiketě uvedeno, že bylo vyrobeno ve sweatshopu v Bangladéši, ani na ovoci a zelenině, které si koupíte, nebude uvedeno, že s nimi bylo nekale obchodováno – to však nic nemění na tom, že tyto výrobky mohou být neetické. Nic na tom nemění ani odvolávání se na nevědomost – stále to znamená, že každý cent přispěný na tyto praktiky je hlasem pro jejich pokračování.
Nakupujeme-li neeticky – rozhodujeme se pro udržování nespravedlnosti a neudržitelných modelů růstu? Etická spotřeba má své pozitivní opodstatnění. Podpora etických podniků a iniciativ může působit jako činitel rozsáhlých sociálních a ekonomických změn. Nákup spravedlivě obchodovaných výrobků začíná pomáhat při vyrovnávání obchodní nerovnováhy mezi bohatými a chudými státy; ujištění, že váš nábytek byl vyroben z regenerovaného dřeva, povzbuzuje výrobce nábytku, aby více zdrojů směřovali do takového dřeva a méně do neudržitelných a někdy nezákonných postupů těžby dřeva.
„Firma, která se odchýlí od přijaté sociální normy, jako je ochrana životního prostředí, rozumná personální politika nebo zamezení dětské práce, může riskovat trest ze strany spotřebitelů.“
Glazer, Kanniainen a Poutvaara
„Hlasování vlastní kapsou“ v sobě skrývá nebezpečí – ve spotřebitelské demokracii dostanou nejvíce „hlasů“ ti, kteří mají nejhlouběji do kapsy – ale tím, že si uvědomíme potenciál, který má moc spotřebitelů při uskutečňování socioekonomických změn, budeme moci lépe kontrolovat, v jakém světě žijeme.
.