Kantovi žáci
Jeho žáci – Fichte, Hegel, Schopenhauer – jeho učení překroutili nebo rozšířili. Coleridge v Anglii a Victor Cousin ve Francii přizpůsobili domácímu použití to, co se jim zdálo vhodné. Škola jako celek byla známa jako německý idealismus, protože se opírala o rozdíl mezi myslícím subjektem a vnímaným objektem; „idea“ a „věc“ se nepodobaly, ale idea (neboli mysl) hrála roli při utváření reality věcí, od níž se odvíjela veškerá stabilita a pravidelnost ve vesmíru.
Stabilita byla žádoucí jako záruka přírodních věd, ale ve společenském světě jí zjevně odporovaly události, zejména ty od Francouzské revoluce. Do roku 1840 vyprávělo mnoho historiků příběh uplynulých 50 let a poučení, které z něj vyvodili, bylo téměř shodně pesimistické. Zbaveny Prozřetelnosti a vysvětlení, které poskytovala svým „tajemným působením“, se dějiny nezdály ani morálně racionální, ani lidsky snesitelné.
Německý filozof Hegel však dospěl k jinému závěru. Přišel po Kantovi a byl svědkem Napoleonova vítězství u Jeny v roce 1806 a představoval si svět jako ovládaný novou logikou, která již není logikou věcí statických, ale věcí v pohybu. Viděl síly dějin v neustálém boji. Žádná ze stran nevyhrává, ale výsledkem jejich boje je spojení jejich soupeřících záměrů. Hegel nazýval klady a zápory a jejich přežití tezí, antitezí a syntézou. Lidské záležitosti jsou stále v dialektickém (dialogickém) vývoji. Někdy „světodějná postava“ (Luther, Napoleon) ztělesňuje aspirace mas a uskutečňuje je prostřednictvím války, revoluce nebo náboženské reformace. V celém sledu událostí se však odehrává rozvíjení Ducha či Ideje, která na sebe bere konkrétní podoby skutečnosti. Hegelova verze evoluce a pokroku byla jiná, neboť předpovídal rozšíření svobody na všechny lidi jako naplnění dějin. Je zajímavé, že až do roku 1848 nebo 1850 byl Hegel obecně považován za nebezpečného revolucionáře, věřícího v nezadržitelný pokrok, který si lidstvo musí zasloužit krví a bojem. Karel Marx jako mladší hegelovec měl Hegelův nevyslovený slib uskutečnit na jiném základě.
Další odvětví všemocné německé filosofie si zaslouží pozornost, ale lze o nich hovořit pouze v souvislosti s vrcholně romantickými tématy. Fichteho modifikace Kanta učinila z ega „tvůrce“ světa, což je krajní rozšíření či zobecnění individualismu. Na opačném pólu, ale více v souladu se soudobou vědou a uměním, byl Schelling, který učinil přírodu zdrojem veškeré energie, z níž vystupuje individuální vědomí, aby se stalo pozorovatelem vesmíru. Příroda je uměleckým dílem a člověk je takříkajíc jejím kritikem, a protože lidské vědomí je výsledkem aktu sebeomezení, vnímá morální povinnost a cítí potřebu se jí klanět.