Tvrzení: Účinným lékem na bradavice je nechat si je od někoho „koupit“.
Příklad:
Nebo zbavit někoho bradavic pomocí speciálního dřeva, kterému se říká sourtree, nebo dřeva, do kterého se musí bít a přitom říkat biblický verš nebo něco takového?“
Původ: Tři ze čtyř lidí se někdy v životě potýkají s bradavicemi, což z nich činí druhou nejčastější dermatologickou obtíž po akné. Děti a mladí dospělí jsou ke vzniku těchto hrbolatých výrůstků náchylnější než dospělí, ale každý je může chytit kdykoli ve svém
životě. Jsou esencí rozmarnosti v tom, že vyklíčí bez varování a obvykle do roka zmizí. Přitom za jejich vznikem není žádná magie (zlá ani jiná) – jsou výsledkem působení viru.
Bradavice jsou nezhoubné kožní nádory způsobené lidskými papilomaviry, zárodky, které se do kůže dostávají pořezáním nebo poškrábáním a způsobují rychlé množení buněk. Jsou mírně nakažlivé a mohou se dotykem přenášet na jiné části těla a stejným způsobem se mohou přenášet i na ostatní. Většina bradavic zmizí bez léčby, protože imunitní systém těla nakonec začne virus porážet.
(Papilloma viry, o kterých se dlouho myslelo, že způsobují pouze nezhoubné nákazy, jako jsou bradavice, se v poslední době podílejí na vzniku přibližně tuctu závažných onemocnění, včetně genitálních bradavic a rakoviny žaludku, děložního čípku, močového měchýře, hrdla, úst, žaludku, prostaty a kůže. Jejich funkci – co je způsobuje nebo vyvolává – jsme dosud nepochopili.
My, osvícení lidé současné doby, si již nelámeme hlavu nad náhlým výskytem bradavic u jinak zdravého jedince, ani nespojujeme jejich vymizení s tajemnými procedurami, které postižený podstoupil. Pro naše předky však bradavice představovaly obrovskou záhadu: objevily se z ničeho nic a vrátily se zpět, aniž by k tomu měli nějaký zřetelný důvod. Proto vytvořili pověsti, které vysvětlovaly, odkud se bradavice vzaly, a rituály, které měly postižené zbavit bradavic.
Protože v těch dávných dobách nikdo neznal viry, vznikla lidová víra, která vysvětlovala náhlý výskyt bradavic na zdravých lidech. Říkalo se, že dítě, kterému se na rukou objevil jeden z těchto výrůstků, manipulovalo s ropuchou, přičemž ropucha předala nic netušícímu mladíkovi jednu ze svých bradavic. Případně si prý umyl ruce ve vodě, ve které se vařila vejce.
Jestliže se lidé mírně zajímali o to, kde se bradavice vzaly, byli posedlí snahou se jich zbavit, což dalo vzniknout četným rituálům a kuriózním zvykům, které měly působit jako lék na bradavice. Jeden z názorů tvrdil, že potírání bradavic fazolovým luskem
a následné tajné zakopání lusku zbaví člověka těchto potvor – jak lusk hnil v zemi, tak měla bradavice ustoupit. Jiná víra přikazovala postupovat podle stejného receptu, ale místo fazolového lusku použít plátek bezového dřeva. (Každý strom, keř nebo rostlina měly údajně léčivé nebo preventivní účinky. Bez prý chrání před nemocemi a léčí je stejně jako cesmína měla odhánět blesky a čarodějnice a dub chránit před vílami.)
Ti, kdo měli při léčení rádi trochu více krve, mohli useknout hlavu úhoře, krev z useknuté hlavy kápnout na bradavice a pak úhoří hlavu zakopat. Lidé, kterým se nelíbilo stínání hlav mořských živočichů, mohli bradavice potřít kusem hovězího masa a pak maso zakopat. Opět, jak tyto předměty hnily v zemi, tak měla bradavice sama shnít do nebytí.
Z hrůzostrašné kartotéky pocházel také zvyk nechat postiženého nosit živou ropuchu v pytlíku na krku, dokud tvor nezemřel. Mírnější verze tohoto rituálu vyžadovala, aby nositel bradavice nosil u sebe nohu ropuchy, dokud bradavice nezmizí zpět do nicoty.
Ti obětavější si mohli potřít bradavici šnekem nebo žábou a pak zvíře nabodnout na trn. Jak se tvor na slunci scvrkával, tak se údajně scvrkávala i bradavice.
Ne všechny léky na bradavice vyžadovaly, aby bylo něco pohřbeno nebo zabito. Bradavice se mohly také prodat, zahodit, darovat nebo smýt. Bradavice se dávaly mrtvým jedním ze tří způsobů: potíráním postiženého místa při sledování pohřebního průvodu procházejícího kolem, házením kamene za pohřebním vozem nebo nanášením na lézi bláta nasbíraného z bot smutečních hostů. Každý ze tří úkonů musel být doprovázen zvláštním zpěvem, říkankou nebo kletbou, například „Ať tyto bradavice a mrtvola odejdou a už se nikdy nevrátí“ nebo „Bradavice, bradavice, za mrtvolou“.
Kdo neměl mrtvolu, které by mohl přát své neduhy, mohl se pokusit přenést své bradavice na necitu tím, že se zákeřně otřel o známé cizoložníky, kteří zplodili nemanželské děti.
Bradavice se také daly prodat; stačilo najít kupce, který by je byl ochoten přijmout. Cena nebyla klíčová: mohla být velká nebo malá, ale důležitý byl akt koupě. Pověrčivé přesvědčení, že se neduhy dají prodat, se neomezuje jen na bradavice: tímto způsobem se údajně lze zbavit i kašle, nachlazení a nadbytečných kilogramů. Ostatně i samotný nemocný člověk může být prodán:
Sbírka z roku 1988 od 68leté ženy z východního Londýna:
Když mi bylo třináct, byla jsem velmi nemocná a mysleli si, že umřu, tak mě matka prodala sousedce za penny a po roce mě zase koupila. To bylo proto, aby zmátla zlé duchy, aby mě nedostali.
Mrtvoly určené k vyhození se nejprve potíraly cizrnou, oblázky nebo pšeničnými zrny, které se pak svázaly do malých svazků a dopravovaly na křižovatky. Znečištěné předměty se pak házely libovolným směrem, přičemž osoba provádějící házení dávala pozor, aby neviděla, kam dopadly, s tím, že na toho, kdo tyto předměty sebere, se bradavice přenesou.
Smytí bradavic spočívalo v jejich vykoupání v tekutinách, o nichž se věřilo, že mají zvláštní vlastnosti, například ve vodě odebrané z prohlubně v pařezu, ve svěcené vodě nebo v krvi zvířat, jako jsou úhoři, kočky, prasata a krtci. Také se na ně mohlo každé ráno plivat.
Tím to však nekončilo. Bradavice se daly obtočit koňskou žíní nebo hedvábnou nití. Nebo se na ně mohlo devětkrát fouknout za svitu úplňku. Nebo se ten, kdo měl bradavice, mohl tři noci po sobě s úderem půlnoci tvářit v zrcadle.
Každá z těchto pověr měla své přívržence. Protože bradavice mizely stejně záhadně, jako se objevily, jejich odchod se často shodoval s pokusy o „vyléčení“. Než bylo pochopeno, že tyto výrůstky způsobují viry, dávalo smysl připsat porážku bradavice jakémukoli šílenství, které bylo nedávno provedeno, i když se týkalo zakopaného masa nebo dekapitovaných úhořů.
My v modernější době jsme úhoře hodili za hlavu a spoléháme na čas, který se o většinu bradavic postará. U těch vytrvalých, kterých se třepotající se stránky kalendáře nezbaví, hledáme různé chirurgické a léčebné metody, jak se jich zbavit. Proti výrůstkům účinně působí seškrabávání, zmrazování, elektrokauterizace a CO2 laser, přičemž laserové odstranění je jednak nejpřesnější metodou, jednak je možná nejvíce spojeno s nižší mírou recidivy než ostatní metody. Ti, kteří hledají technicky nenáročnou a účinnou metodu, mohou zkusit bradavice zakrýt lepicí páskou. I když tato metoda zní bláznivě, ukázalo se, že v překvapivém počtu případů funguje. Připomeňme, že studie z roku 2007, která se zabývala stejnou věcí, tyto závěry zpochybnila – zjistila, že lepicí páska pomohla při řešení situace s bradavicemi pouze v 21 % zkoumaných případů, což je výsledek, který ji staví na roveň zakrytí takových lézí běžnou „krtčí kůží“, bavlněným obvazem, který je na trhu již psí léta. V tomto druhém testu účinnosti však byla použita průhledná lepicí páska, nikoliv šedý gumový druh použitý ve studii z roku 2002, což je rozdíl, který by mohl vysvětlovat protichůdné výsledky.
Barbara „pořád lepší než potírání žábou, i když“ Mikkelson
Posledně aktualizováno: 18. března 2007
Zdroje:
Dobson, Roger. „Obyčejný virus, který může zabíjet“.
The Independent. 12. července 2001 (Features; str. 8).
Edwards Stacey, Jean. „Bradavice – ošklivé, ano, ale zřídkakdy nebezpečné“.
The Ottawa Citizen. 18. dubna 2000 (str. C3). Johnson, Carla. „Study Casts Doubt on Duct Tape Cure Wart.“ (Studie zpochybňuje léčbu bradavic lepicí páskou).
Associated Press. 19. března 2007. Miller, Karl. „Duct Tape More Effective than Cryotherapy for Warts“ (Lepicí páska je na bradavice účinnější než kryoterapie).
American Family Physician. Únor 2003. Opie, Iona a Moira Tatem. Slovník pověr.
Oxford: Oxford University Press, 1989. ISBN 0-19-282-916-5. Pickering, David. Slovník pověr.
Londýn: Cassell, 1995. ISBN 0-304-345350.