Frau Perchta, čarodějnice z dvanácté noci

A tak. Další Yuletide končí. Ale ne tak rychle! Než sundáme jmelí a dojíme cukrové švestky, je tu ještě jedna oslava, kterou je třeba uznat. Je to legenda o Frau Perchtě, čarodějnici z Dvanácté noci.

Možná jste o této obskurní postavě nikdy neslyšeli. Pokud jste však náhodou žili ve středověku v Bavorsku nebo v Rakousku, mohli jste se s blížícím se koncem vánočního období docela trápit. Během této doby se na svobodě pohybovala Frau Perchta, která rozdávala tresty, respektive odměny pro zlobivé a hodné.

„Oficiálním koncem“ Vánoc je v mnoha tradicích 6. leden, známý také jako dvanáctá noc nebo svátek Zjevení Páně. Právě v tuto noc se u nás zastavovala na návštěvu Frau Perchta. Pokud jste byli v uplynulém roce hodní, byli jste odměněni kouskem stříbra. Ale pokud jste zlobili – pozor! Paní Perchta byla přísnou vykonavatelkou spravedlnosti. Říkalo se jí také „rozřezávač břicha“, protože trest za špatné chování spočíval v tom, že Frau Perchta rozřízla provinilci žaludek, vyndala vnitřní orgány a nahradila je slámou a kamínky.

V křesťanských tradicích je 6. leden svátkem Zjevení Páně. Připomíná návštěvu mudrců u jeslí, kde se narodil Kristus. Podle Bible se tři mágové z Persie vydali za jasnou hvězdou do Betléma, aby pozdravili a obdarovali Ježíška. Webster definuje slovo „epifanie“ jako „zjevení nebo projevení zejména božské bytosti“.

Dvanáctá noc je časem velkého úžasu a zjevení. Proč tedy všechna ta hrůza a odsouzení spojená s Perchtou? Zajímalo mě, jak se Frau Perchta dostala do tak špatné pověsti.

Pravá bohyně

Pátral jsem a zjistil, že Perchta má velmi zajímavý příběh. Nebyla vždycky zlou čarodějnicí. Ve skutečnosti byla svého času velmi milovanou germánskou bohyní. Říká se jí také Berchta nebo Bertha. Jméno Bertha doslova znamená „jasná“ nebo „zářící“. V dávných předkřesťanských dobách byla Berchta mocnou postavou, kterou uctívaly keltské i germánské kmeny. Jejím úkolem bylo chránit nemluvňata, ženy a děti. Byla spojována s břízami (ve starohornoněmčině se bříza řekne birka, což také znamená „jasná“). Byla ochránkyní lesů a divoké zvěře. Byla také „psychopomp“ – tedy duch, který vede mrtvé do posmrtného života.

Pěkně působivé věci.

Berchta byla spojována s koloběhem života, smrti a znovuzrození. Byla zobrazována jako krásná žena s dlouhými vlasy. Nosila bílé šaty a často se jí říkalo Bílá žena nebo Paní v bílém. Byla považována za trojjedinou bohyni (snad kvůli svému spojení s životními cykly) a dokázala na sebe brát podoby panny, matky a krkavce.

Jako průvodkyně do posmrtného života byla Berchta něžnou a starostlivou postavou, která pomáhala duším při jejich přechodu. Existuje jeden příběh, v němž truchlící matka spatří zjevení svého nedávno zesnulého malého syna. Je se skupinou dětí podél svahu. Děti následují ženu v bílých šatech. Chlapeček se odtrhne, aby promluvil ke své zarmoucené matce. Chlapec matce říká, aby neplakala, protože je v bezpečí a pod dohledem Bílé paní.

Berchta měla také schopnost měnit podobu. Bylo popsáno, že má někdy nohy jako husa, a také na sebe brala podobu labutě. Jako ochránkyně zvířat byla nazývána „strážkyní zvířat“.

Zkalený obraz

V pozdějších, strašidelných příbězích o Perchtě je představována výhradně jako babizna – přesněji řečeno jako strašidelná stará čarodějnice. Nosí rozcuchané šaty, má tvář ze železa a nos jako zobák.

Pod pláštěm nosí nůž (pro případ, že by potřebovala někomu rozpárat břicho!) A samozřejmě má ty podivně vypadající husí nohy.

Tak jak se z Berchty stala Perchta? Jak se tato dobrotivá bohyně démonizovala a proměnila ve zlou čarodějnici? Tři slova:

Křesťanství se v Bavorsku stalo mocným přibližně v 6. století. Pohanské kulty, které se kolem Berchty vyvinuly, byly dost silné a ustálené. Uctívači Berchty se odmítali nechat vstřebat do nových křesťanských tradic. A tak se církev pro účely konverze uchýlila ke strachu.

Měnilo se mimo jiné i její jméno. Slovo „perchten“ znamená strašidelné příšery, a tak se Berchta stala „Perchtou, vůdkyní Perchtů“. Berchta, moudrá bílá paní, byla poté známá jako Perchta, křivonosá, břichatá čarodějnice.

Jak šla staletí, ukázalo se, že uctívači Berchty jsou tvrdohlaví. Nebyli ochotni se své bohyně vzdát. Církev podnikla další kroky. Podle náboženského dokumentu známého jako Thesaurus Pauperum byl kult Berchty v roce 1468 postaven mimo zákon. Tento dokument výslovně odsuzoval praxi zanechávání obětí v podobě jídla a pití pro Berchtu během vánočního období.

Možná si stejně jako já říkáte, co je to sakra Thesaurus Paupernaum?

No, s tezaurem, jak ho známe, to nemělo nic společného. Spíše to byla sbírka receptů a přírodních léčivých přípravků, pravděpodobně ve prospěch chudých lidí (paupers/paupernaum), kteří si nemohli dovolit drahé lékaře. Zajímavé je, že se v tomto dokumentu uvádějí takové informace, jako jsou: léčivé hodnoty drahých kamenů, bylinné léky při porodu, astrologické tabulky a tabulka pro použití drahých kovů.

Hmmm. Magické krystaly, bylinné léky a astrologie. To mi zní tak trochu pohansky…

Thesaurus Paupernaum napsali významní církevní činitelé, například papež Jan XXI. a svatý Albertus Magnus, a přispěl do něj mineralog George Frederick Kunz. Jeho záznamy zahrnují období zhruba sedmi století a je zařazen do sbírky středověkých a renesančních rukopisů Kongresové knihovny.

Takže pro středověké lidi to byla velká věc. Něco, čemu museli věnovat pozornost.

Velká noc byla jejím zvláštním obdobím a Frau Perchta se stala postavou podobnou Krampusovi, zlému protějšku svatého Mikuláše.

Propaganda a hořící časy

Vyprávělo se, že Frau Perchta chytá děti a jí je. Vyprávělo se o Frau Perchtě jako o vánoční ježibabě, která cpe zlobivé děti do svého obřího pytle. Navštěvovala je o dvanácté noci a očekávala jídlo jako oběť, ale pokud se jí nelíbilo, co jí kdo nechal, rozpárala dotyčnému břicho a nacpala ho odpadky. Také si potrpěla na čistotu domů a na dokončení předení. Pokud tedy ženy zanedbaly domácí práce nebo len, mohly očekávat i rozpárání břicha.

Potlačení Berchty a následné děsivé příběhy o Perchtě se odehrávaly v zajímavém období. V Evropě jsou léta mezi lety 1450 a 1700 známá jako Požehnaná doba. V těchto letech začaly protestantské reformace, které rozdělily křesťanskou církev na různé frakce. Nestabilita způsobila ještě větší paranoiu. Odhaduje se, že za čarodějnictví bylo odsouzeno k smrti asi 100 000 mužů a žen, z nichž mnozí byli upáleni na hranici.

Německo, hlavní zastánce reformace, bylo jedním z největších viníků. Historici uvádějí, že někdy byly zlikvidovány celé populace žen ve městech a vesnicích.

Udržování Berchty při životě

Přes snahu církve zbavit se Berchty žije dál. V 18. a 19. století se v některých částech Evropy slavil svátek podobný Halloweenu, kdy se děti během Yuletide převlékaly za démony (Perchten). V některých rodinách se připravovala kaše zvaná „Perchtenmilch“. Část kaše by rodina zkonzumovala a část by si odložila jako oběť pro Perchtu a její Perchteny.

V 19. století se k Perchtě vyjádřili i bratři Grimmové. Podle Jacoba Grimma, který překládal texty ze staré hornoněmčiny, se o ní mluvilo jako o Frau Berchtě, bíle oděné bohyni, která dohlížela na předení a tkaní a někdy byla vůdkyní Divokého honu.

Uctíváním Perchty jako strašidelné čarodějnice udržujeme její jméno při životě. Spolu s Krampusem a dalšími příšerami se v posledních letech těší omlazení. Někteří lidé mají o Vánocích raději trochu hororu.

(Výše uvedenou fotografii pořídil Sean Gordon. Vypadá dobře, dámy!)

Na bohyni Berchtu nikdy nezapomeneme. Její zářivá krása je patrná v návratu slunce na Yule, v nově napadaném sněhu, v bílých labutích a v nádheře alpských hor, z nichž pochází.

Tuto dvanáctou noc si možná budete chtít udělat čas a uctít Berchtu/Perchtu. Součástí oltáře mohou být bílé svíčky, březové větvičky nebo bílá pírka. Můžete meditovat o svých blízkých, kteří přešli na druhý břeh, a požádat Berchtu o bezpečný přechod. Můžete jí nechat obětní dar v podobě koláče nebo kaše. A – možná by bylo moudré udržovat dům v čistotě – pro všechny případy!“